Budeme mlčet, a ztrapníme se, řekl Edgar, promluvíme, a budou nás mít za blázny.

Seděli jsme na zemi nad fotografiemi už dlouho. Samým sezením mi zdřevěněly nohy.

Slovy v ústech toho rozšlapeme stejně jako nohama v trávě. Ale i mlčením.

Edgar mlčel.

Ani dnes nejsem schopna si představit hrob. Jen pásek, okno, ořech a oprátku. Každá z těch smrtí je pro mne jako pytel.

Když tohle někomu povíš, řekl Edgar, bude tě považovat za blázna.

A když na to pomyslím, je mi, jako by každý mrtvý za sebou zanechal pytel se slovy. Napadají mě slova jako holič a nůžky na nehty, protože mrtví už je nepotřebují. A také že mrtví neztrácejí knoflíky.

Vnímali možná jinak než my, že diktátor je chybou, řekl Edgar.

Měli důkaz, i my sami sobě jsme byli chybou. Protože jsme v té zemi chodili, jedli, spali a milovali ve strachu, dokud jsme zase nepotřebovali holiče a nůžky na nehty.

Pokud někdo plodí hřbitovy jen proto, že chodí, jí, spí a miluje, řekl Edgar, tak je větší chybou než my. Chyba pro všechny, chyba panovník.

Tráva stojí v hlavě. Když promluvíme, posekáme ji. Ale i když budeme mlčet. A dorůstá druhá, třetí, jak se jí zachce. A přesto nás potkalo štěstí.

Lola pocházela z jihu země, byla na ní patrná bída tamního kraje. Nevím kde, asi na lícních kostech, nebo kolem úst nebo uprostřed očí. Je těžké něco takového říct, o kraji i o tváři. Všechny kraje v zemi zůstaly zchudlé, i všechny tváře. Ale Lolin kraj, jak bylo patrné na lícních kostech, nebo kolem úst nebo uprostřed očí, byl mnohem chudší. Více kraj než krajina.

Sucho sežere všechno, píše Lola, kromě ovcí, melounů a moruší.

Ale Lolu do města nevyhnal vyprahlý kraj. Co se naučím, je vyprahlému kraji lhostejné, napsala si Lola do sešitu. Vyprahlý kraj si nevšimne, kolik toho vím. Všimne si jen toho, co jsem, tedy kdo jsem. Ve městě se chci něčím stát, píše Lola, a za čtyři roky se vrátím do vesnice. Ale ne dolní zaprášenou cestou, nýbrž horní, větvovím morušových stromů.

I ve městě stály moruše. Ale ne venku na ulicích. Stály na dvorcích. Ne ve všech. Stály jen na dvorcích starých lidí. A pod stromy stála pokojová židle. Sedadlo měla vypolstrované a sametové. Ale samet byl flekatý a roztrhaný. Díra zespoda vycpaná chuchvalcem sena. Seno bylo sezením celé slisované. Viselo pod sedadlem jako cop.

Když se člověk přiblížil až k vyřazené židli, zahlédl v copu i jednotlivá stébla. Kdysi bývala zelená.

Na dvorky s morušemi padal stín stejně, jako padá klid na zestárlý obličej, který seděl na židli. Jako padá klid; zavítala jsem na tyto dvorky nečekaně sama pro sebe a vracela jsem se sem zřídkakdy. Tou vzácnou chvílí se táhla světelná nit, dopadala jako natažená šňůra z koruny stromu přímo na starý obličej, na vzdálenou krajinu. Zadívala jsem se na tuto nit dolů a nahoru. Mráz mi přejel po zádech, protože klid nepocházel z větvoví moruše, ale z opuštěnosti očí v obličeji. Nechtěla jsem, aby mě někdo na dvorcích uviděl. Aby se mě vyptával, co tu dělám. Nedělala jsem nic než to, co jsem viděla. Dívala jsem se dlouho na moruše. A pak, těsně předtím, než jsem odešla, ještě jednou na obličej, který seděl na židli. V obličeji byla krajina. Viděla jsem mladíka nebo mladou ženu, jak opouštějí tuto krajinu a odnášejí pytel s jednou moruší. Viděla jsem spousty přinesených morušových stromů na dvorcích tohoto města.

V Lolině sešitu jsem si později přečetla: Co si člověk odnese z krajiny, vtiskne se mu do obličeje.

Lola chtěla čtyři roky studovat ruštinu. Přijímací zkoušky byly lehké, protože míst bylo dost, na této vysoké škole stejně jako na ostatních školách v zemi. A studovat ruštinu nebylo přáním mnoha studentů. Přání jsou těžká, píše Lola, cíle jsou lehčí. Muž, který něco studuje, píše Lola, má čisté nehty. Za čtyři roky se vrátí se mnou, protože takový muž ví, že ve vsi bude pánem. Že holič za ním bude chodit až domů a boty si zuje přede dveřmi. Už nikdy ovce, píše Lola, už nikdy melouny, jen moruše, protože listy máme všichni.

Malý čtyřúhelník jako pokoj, okno, šest dívek, šest postelí, pod každou kufr. Vedle dveří vestavěná skříň, u stropu nade dveřmi reproduktor. Dělnické sbory zpívaly ze stropu ke zdi a ze zdi na postele, dokud nenastala noc. Pak ztichly, jako ulice za oknem a zarostlý park, kterým nikdo nechodil. Malých čtyřúhelníků bylo v studentské koleji čtyřicet.

Někdo řekl, že reproduktory vidí a slyší všechno, co děláme.

Oblečení šesti dívek viselo namačkané ve skříni. Lola měla šatů nejméně. Oblékala si šaty všech dívek. Punčochy dívek ležely pod postelemi v kufrech.

Někdo zpíval:

Máma říká

že mi dá

až se vdám

dvacet velkých polštářů

plných pisklavých komárů

dvacet malých polštářů

plných štípavých mravenců

dvacet měkkých polštářů

plných ztrouchnivělých lístečků

a Lola seděla na podlaze vedle postele a rozevřela kufr. Přehrabovala punčochy a zdvihla před obličej změť propletených nohou a prstů a pat. Nechala punčochy dopadnout na zem. Loliny ruce se třásly a v obličeji měla vícero než jeden pár očí. Ruce měla prázdné a bylo jich víc než dvě ruce ve vzduchu. Bylo skoro tolik rukou ve vzduchu, kolik leželo na podlaze punčoch.

Oči, ruce a punčochy se nesnesly v písni, kterou někdo zpíval ob dvě postele dál. Malá hlavička zpívala vestoje, kolébala se s vráskou soužení na čele. Píseň, ze které vráska hned vymizela.

Pod každou postelí stál kufr a v něm klubko zamotaných bavlněných punčoch. Přízové punčochy pro dívenky, které chtěly punčochové kalhoty, hladké a heboučké jako dech. A lak na vlasy chtěly ty dívky, řasenku a lak na nehty.

Pod polštáři na postelích leželo šest tubiček s řasenkami. Šest dívek naplivalo do tubiček a míchalo saze párátky, až se na ně nalepilo černé těsto. Potom doširoka rozevřely oči. Párátko na víčku zavrzalo, řasy byly černé a husté. Ale už za hodinu mezi řasy pronikaly šedé trhliny. Sliny zasychaly a saze opadávaly do tváří.

Dívky chtěly saze na tváře, chtěly saze řasenek v obličeji, ale nechtěly saze továren. Chtěly hromady heboučkých punčochových kalhot, protože oka tolik utíkala, a dívky je pochytaly na kotnících a na stehnech. Chytily je a přilepily lakem na nehty.

Bude těžké udržovat pánovy košile bílé. Bude mou láskou, až se mnou po čtyřech letech odejde do vyprahlého kraje. Až bude bílými košilemi oslňovat kolemjdoucí, bude mou láskou. Až bude pánem, ke kterému chodí holič domů a přede dveřmi si vyzuje boty. Bude to těžké, udržovat košile bílé v tom svinstvu, ve kterém skáčou blechy, píše Lola.

Lola řekla, blechy skáčou dokonce na kůru stromů. Někdo řekl, to nejsou blechy, to jsou žlabatky listové. Lola si do sešitu zapíše: žlabatky listové jsou daleko horší. Někdo řekl, ty na člověka nevlezou, protože lidé nemají listy. Lola píše, ty lezou po všem, když slunce žhne, dokonce i na vítr. A listí máme všichni. Listí opadává, když člověk neroste, když je dětství pryč. A listí se navrací, když člověk sesychá, protože láska mizí. Listy si rostou, jak chtějí, píše Lola, stejně jako vysoká tráva. Dvě tři děti ve vesnici nemají listy a mají dlouhé dětství. Jsou to jedináčci, protože mají tátu a mámu, kteří jsou študovaní. Blechy listové nadělají ze starších dětí mladší děti, ze čtyřletého tříleté, z tříletého jednoroční. A ještě půlroční, píše Lola, a ještě novorozence. A čím víc sourozenců žlabatky listové nadělají, tím menší je dětství.

Dědeček řekne: moje nůžky na révoví. Stárnu a každým dnem jsem kratší a tenčí. Ale nehty mi rostou rychleji a jsou silnější. Ostříhá si nehty nůžkami na révoví.

Dítě si ostříhat nehty nenechá. To bolí, říká dítě. Matka přiváže dítě páskem z šatů k židli. Dítě má zakalené oči a křičí. Nůžky na nehty vyklouznou matce z ruky. Za každý prst padají nůžky na zem, pomyslí si dítě.

Na jeden z řemenů, na trávově zelený, kape krev. Dítě ví: Když člověk krvácí, zemře. Oči dítěte jsou mokré a matka se mu rozplývá před očima, obraz se rozpíjí. Matka dítě miluje. Miluje ho lačně, nemůže si pomoct, protože rozum je s láskou provázán stejně, jako je dítě přivázáno k židli. Dítě to ví. Matčina svázaná láska rozstříhá ruce. Odstřižené prsty strčí do kapsy domácích šatů a odejde na dvůr, jako by prsty byly odpad, který vyhodí. Na dvoře, kde ji nikdo nevidí, ji cosi nutí sníst prsty dítěte.

Dítě tuší, že matka večer zalže a přitaká, když se dědeček zeptá: Vyhodila jsi ty prsty.

A tuší, co samo večer udělá. Že řekne, ona má prsty, a vše popíše:

Šla s prsty ven na dlážděný dvůr. Byla na trávě. Byla i v zahradě, na pěšince a v záhonu. Šla podél zdi a za zeď. Byla u skříně s nářadím a šrouby. I ve skříni s oblečením. Ve skříni plakala. Utírala si tváře rukou. Druhou ruku si vyndala z kapsy domácích šatů a strčila ji do pusy. Stále znovu a dokola.

Dědeček si položí ruku na ústa. Třeba chce tady v pokoji ukázat, jak se venku na dvoře pojídají prsty, pomyslí si dítě. Ale dědečkova ruka se nehýbe.

Dítě mluví dál. Mluví, cosi zůstane ležet na jazyku. Dítě si pomyslí, že to může být jedině pravda, která se na jazyku rozvaluje jako pecka z třešně, nechce sklouznout do krku. Když hlas stoupá a zavrtává se do ucha, čeká na pravdu. Ale jak nastane mlčení, pomyslí si dítě, je vše zajedeno lží, protože pravda sklouzla do krku. Protože ústa neřekla ono slovo: snědla.

To slovo nejde dítěti ze rtů. Jenom: Byla u švestky. Na zahradní cestičce nezašlápla housenku, její bota se vyhnula.

Dědeček sklopí oči.

Matka se odvrátí a vezme ze skříně jehlu a nit. Posadí se na židli a obrátí naruby domácí šaty, až je vidět kapsa. Udělá na niti uzel. Matka podvádí, pomyslí si dítě.

Matka přišívá knoflík. Čerstvě přišitá nit překryje starou nit. Je něco pravdy na matčině podvodu, protože knoflík na domácích šatech se uvolnil. Knoflík dostane tu nejsilnější nit. I světlo žárovky má vlákna pevná jako nit.

Dítě zavře oči. Nad stolem visí matka a dědeček na oprátce ze světla a nití.

Knoflík s nejsilnější nití vydrží nejdéle. Matka ho nikdy neztratí, pomyslí si dítě, to se dřív rozlomí.

Matka hodí nůžky do prádelníku. Příštího dne a od té doby každou středu přichází do pokoje dědečkův holič.

Dědeček říká: Můj holič.

Holič říká: Moje nůžky.

Za první světové války mi vypadaly vlasy, řekne dědeček. Když jsem byl plešatý, potřel mi holič z naší roty kůži na hlavě šťávou z listů. Vlasy mi znovu narostly. Mnohem hezčí než předtím, řekl mi holič naší roty. Rád hrával šachy. Holič naší roty objevil výtažek z listů jen díky tomu, že jsem nanosil hustě porostlé větve. Z nich jsem vyřezával šachovnici a šachové figurky. Na větvích téhož stromu byly listy šedé jako popel a listy rudé. A stejně jako listy bylo i dřevo dvojí. Vyřezal jsem tmavou a světlou polovinu šachových figurek. Světlé listy tmavly až s pozdním podzimem. Stromy měly obě barvy, protože popelavé větve se každým rokem opožďovaly v růstu. Obě barvy se hodily na šachové figurky, řekl dědeček.

Holič dědečkovi ostříhá vlasy. Dědeček sedí na židli, hlavou nepohne. Holič říká: Když se vlasy nestříhají, je z hlavy roští. Matka ve stejnou dobu přiváže dítě páskem svých šatů k židli. Holič říká: Když se nehty nestříhají, jsou z prstů lopaty. Jen mrtví je mohou nosit. Rozvázat, rozvázat.