Populární sociologie (ne)populárních problémů
Petrusek, Miloslav: Společnost naší doby (in MfD)

Populární sociologie (ne)populárních problémů

Kniha Společnost naší doby: populární sociologie (ne) populárních problémů analyzuje témata jako nepoučitelnost z dějin, iracionalita lidského jednání, stupňující se individualismus a úpadek veřejného prostoru, politický skandál či celebrity.

Pět let po vydání výborné a (podle mne zaslouženě) úspěšné knihy Společnosti pozdní doby přichází letos sociolog Miloslav Petrusek (1936) – tentokrát se svým o mnoho mladším kolegou Janem Balonem (1973) – s publikací, jejíž název je jakousi variací na knihu předchozí. Společnost naší doby: populární sociologie (ne) populárních problémů. Vrací se v ní i k mnoha tématům, která rozebíral ve zmíněné starší knize, i když možná z většího odstupu. V úvodu knihy autoři píší, že byli postaveni před „zajímavý a náročný úkol: napsat srozumitelnou a aktuální úvahu o tom, jakým směrem se pohybuje naše společnost, k jaké budoucnosti směřuje“. Prognózy o vývoji společnosti se ale podle autorů nikdy nesplnily (zvláště ne ty od „odborníků“, předpověď budoucnosti může být spolehlivější spíše u „básníků a spisovatelů než u vědců s příliš profesionálním, ale úzkým obzorem“). Proto prý raději zvolili žánr „diagnóza doby“ (stručnou historii tohoto žánru autoři hned sami přinášejí). Podle nich prožíváme svět, který „lidé před námi neznali, používáme nepředstavitelné množství věcí, o nichž neměli tušení, a děláme věci, jejichž smysl by jim zůstal nesrozumitelný“. V knize analyzují témata jako nepoučitelnost z dějin, iracionalita lidského jednání, stupňující se individualismus a úpadek veřejného prostoru, politický skandál, celebrity („aneb od hrdinů k hvězdičkám“) a kladou otázky jako „je přátelství pojivem společnosti?“, či obecněji: „Jsme na území, které žádní lidé nikdy neobývali a které všechny civilizace dosud pokládaly za neobyvatelné. Jsme Kolumby dějin, nebo kapitány Titaniku?“.

Motivem, který se v celé knize stále vrací, je ambivalence, jíž se prý dnes vyznačují „téměř všechny procesy a produkty lidských činností“, takže „čím rozvinutější je medicína, tím většími hypochondry se stáváme“; jsme sice „nejbohatší a nejdéle žijící lidé v historii, ale stále více se bojíme“ (D. Gardner) a dnešní společnost je sice demokratičtější než všechny předchozí, takže i prodavačka, úředník či učitelka podle možností vyjíždějí „za hranice všedních dnů“, podle autorů ovšem „do slavných (ale jen slavných) galerií tak chodí návštěvníci, kteří ve své vlasti v žádné galerii nikdy nebyli“, a centra měst jako Florencie či Řím jsou kvůli tomu neprůchodná. A „postturistika“ pojí se s nostalgickým snem o návratu k autentickému venkovu (což je spojeno s trendem zdravé výživy), na druhé straně se projevuje nezřízeným porušováním drobných pravidel, v nadměrném pití, přejídání… protože zážitky se musí stupňovat, nestačí dnes již nudný Řím a Vídeň, které zná každý, je nutné připravit například muzeum malomocenství v Bergenu, extrémní turistiku na Novém Zélandu, programově „nudné výlety“ v Sydney, ale i pobyt v mučírně gestapa v Berlíně, a to vše propojeno adrenalinovými sporty a fascinací kosmickou turistikou nedaleké budoucnosti.

V líčení těchto ambivalentních jevů jsou autoři přesvědčiví, jen osobně trochu pochybuji o tom, že je to něco specifického pro současnost: vždyť i zemědělství kdysi lidem přineslo nejen celkový civilizační pokrok, ale přechodně snížilo životní úroveň a zvýšilo množství zubních kazů…

Až do prehistorie ovšem autoři nezacházejí, pro pochopení současných jevů ale často zacházejí hluboko do minulosti a hledají poučné paralely. Kupříkladu „blbá nálada“ není zdaleka něčím novým, už T. G. Masaryk prý psal roku 1926 toto: „převrat přinesl tisícům a tisícům výhody materiální, společenské a jiné. I je pochopitelné, že mnozí chtějí ještě více, než dosáhli. Vidím právě v této náladě značnou část té tak zvané nespokojenosti.“ A zajímavě autoři také poukazují na kořeny toho, co kritizuje K. Liessmann ve slavné Teorii nevzdělanosti; byl to opět Masaryk, který již v devadesátých letech 19. století upozorňoval na „nebezpečí proměny vzdělání v polovzdělanost“ (a poté třeba filozof Alan Bloom publikoval roku 1987 knihu Jak končí americký akademický duch, v níž upozorňoval, že vzdělání se vzdaluje od svého sokratovsko-platónského poslání).

U některých témat autoři podnikají zajímavé miniexkursy do jeho historie od antiky až k dnešku. Tak v případě oblasti práce popisují vývoj od pohrdání prací v antice („Každá výdělečná činnost je nešlechetná a nehodná člověka svobodného,“ tvrdil Cicero) přes její velmi pozvolnou rehabilitaci a doby, kdy se naopak na práci pěly oslavné písně a lidé se v jejím jménu zdravili, až po současnou dobu, kdy „stále ještě neplatí, že je důležitější, co a kolik spotřebováváš, než čím jsi, co děláš a čeho jsi dosáhl, avšak představa, že je práce matkou pokroku, zmizela v nenávratnu“. V rámci podobného kruhového schématu autoři pojímají i historii lidských vášní. Staré křesťanské smrtelné hříchy kapitalismus podle nich proměnil v pozitivní občanské ctnosti, protože v nich našel trvalé stimuly k rozmanitým druhům ekonomické aktivity; a hlavní ctnosti, počínaje láskou a odpuštěním, byly zavrženy jako cosi, co škodí věci; naše doba prý „jako by znovu opisovala kruh…, jako by se od ujařmené vášně a ctihodného zájmu vracela ke smrtelným hříchům, které nejenže nedokáže ovládat, nýbrž je dokonce stimuluje“. Autoři záměrně dávají do kontrastu to, koho uctívaly předchozí generace a kdo je předmětem kultu dnes: „Můžeme si být jisti, že většina teenagerů ctících Madonnin kult neví nic o biblické Madoně“. Některé věty ale autoři (doufám) zamýšleli s velkou nadsázkou (nebo ne úplně vážně), jako když trudnomyslně konstatují, že „je málo pravděpodobné, že mladí absolventi našich humanitních škol své pokojíky mají vyzdobeny obrazem Komenského, nicméně velikány ducha a pravé hrdiny plakáty dobových a většinou efemérních kapel a ,pin up girls‘ tak úplně nenahradí“.

Už u Petruskovy starší knihy jsem konstatoval, že se v ní autor nevyhýbá ani moralistnímu tónu či „politicky nekorektním“ úvahám: „Jakým právem prosazujeme lidská práva, jestliže není něco univerzálního? A jestliže opravdu je, který civilizační okruh poprvé zformuloval ideu univerzálních lidských práv?“. I v nejnovější knize najdeme mírně „nekorektní“ pasáže. Autoři například citují N. Berďajeva: „Je přece lépe, když bude menšina žít na vyšší kulturní úrovni, než aby všichni žili jako žebráci; vždyť v Božím království bude také nerovnost, neboť s nerovností souvisí každé bytí.“ Sami k tomu sugestivně dodávají: „V podmínkách českého egalitarismu zní tyto myšlenky asi dost kacířsky, za zamyšlení ale snad stojí.“ Onen moralizátorský tón pak ještě zesílil a Petrusek ho nijak neskrývá, pro doplnění kontextu dlužno dodat, že poslední dobou začal dokonce svoje úvahy publikovat i v příloze Katolického týdeníku Perspektivy. To nemá být denunciace, nýbrž neutrální konstatování, protože to u Petruska naštěstí neznamená, že by upadl do ideologického vidění světa, který by se mu černobíle rozpadal na ty „pravověrné“ a všechny ostatní, propadlé „kultuře smrti“. Každopádně ve Společnosti naší doby tak nacházíme i takovéto výroky: „Snad nám bude odpuštěno masarykovství, ale ono v té naší transformaci nejde jen o kapitál a HDP, nýbrž také o onu slavnou revoluci hlav a srdcí. K té se jaksi nemáme – nebo že by ji dávno zavanul prach nemilosrdných dějin?“ Na jiném místě autoři líčí, jak firma Nike začala v několika velkých amerických městech rozdávat pouličním hráčům baseballu své značkové zboží s představou, že tak budou motivovat k nákupu i ostatní. Výsledkem ale byly krádeže, a dokonce vraždy. Z toho vyvozují: „Snaha policie ničit falešné značkové zboží nemá šanci na úspěch – kupců bude vždycky dost a chudých výrobců také. Náš svět není příliš mravný, pravda.“ Autoři se přitom asi právem a realisticky odvolávají i na to, že se člověk jako fyzická a psychická bytost nemění příliš rychle, „proto také přírodovědci vrátili do vědeckého myšlení jako plnohodnotný pojem lidská přirozenost“. Je mi to sice milejší, než kdyby ve svém textu operovali s „prohnilým nadnárodním kapitálem a korporacemi“ či Evropskou unií jako viníky všeho zla, ovšem obecný, těžko zpochybnitelný, ale málo říkající poukaz k morálce se v knize přeci jen vrací až příliš často (a některé kapitoly tak vyznívají trochu rozpačitě).

Když se na jednom místě autoři ptají: „Ale cožpak každá společnost nepotřebuje – alespoň někdy – moralizátora s mravní autoritou?“, čtenáři se vnucuje představa, zdali přitom nenápadně nepoukazují sami na sebe s otázkou „A co třeba my?“. Bohužel si ale myslím, že tak jako přecenili úlohu intelektuálů při pádu komunistických režimů (komunistická strana se podle nich „bála víc intelektuálů než pracujících“), stejně tak ji asi přeceňují i v současnosti, a nic na tom nemůže změnit to, že alespoň pro mne osobně je prof. Petrusek jednou z největších (populárně)vědeckých autorit vůbec. Navzdory výtkám je důvodem i tato skvělá kniha.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.