Nedlouho poté, co zemřel sociolog Miloslav Petrusek (1936–2012), byla zveřejněna zpráva, že právě on se posmrtně stává letošním laureátem ceny Vize 97 D. a V. Havlových. Stejně jako u předešlých oceněných, i Petruskovi při té příležitosti vyšel soubor textů, a sice s názvem Společnost a kultura. Sociologické úvahy a eseje. Svazek zahrnuje texty na témata, jako jsou deziluze z pokroku, informace nebo vzdělanost (univerzity v epoše tzv. společnosti vědění), multikulturní společnost (autor právem říká, že teorie multikulturalismu je problematická, ale „multikulturalita“ je holý fakt) či umění socialistického realismu (řadí k němu i díla vzniklá v duchu amerického New Dealu). Závěr knihy tvoří fragment autorových autobiografických vzpomínek.

Rovnou uveďme, že ten, kdo zná předchozí autorovy knihy, v tomto svazku žádné překvapení nenajde. Autor v přítomných textech opět z perspektivy kultivovaného a poučeného skeptika pohlíží na současnou společnost, jíž vytýká to, že „nevěří v nadosobní pravidla“, která „nechce a nehodlá dodržovat“, a lidé v ní žijí natolik individualisticky, že už nechtějí mít skoro žádné děti, takže se ti, kteří se dnes rodí, můžou dožít České republiky s méně než třemi miliony obyvatel. S rezervovaným odstupem píše také o době, která potřebuje „adrenalinové sporty“, aby se „nabudila“, a ptá se, zda opravdu žijeme v době „postheroické“, přičemž opatrně se zastává klasických hrdinů – to, že nadále potřebujeme hrdiny, podle něj ukázali obětaví záchranáři při zkáze newyorských Dvojčat (a dějiny obecně není podle Petruska možné pochopit bez významných osobností, které je utvářejí).

Součástí knihy je také – snad až příliš odlehčeným stylem psaná – stať Dekonstruovaný informátor a sociální konstrukce českého národa, v níž je pro Petruska objektem jeho ironie stejně tak postmodernismus jako i jeho vlastní údajné potíže ho plně pochopit.

Jako konzervativec poukazuje na to, že žádná společnost nemůže žít bez mýtů. Je podle něj příznačné, že organizace, která bojuje s kulty založenými na mýtech, se jmenuje Sysifos; „vědci bojující proti mýtům si vypůjčili název jednoho z nejslavnějších antických mýtů“. Rozebírá přitom i povahu mýtu, přičemž ale se nijak zvláště nesnaží rozlišovat mezi mýty starověkými a – řekněme – novodobými mýty politickými. Mýtus podle něj existuje „mimo dobro a zlo“ a „mimo pravdu a lež“, a proto je v jistém smyslu „nevyvratitelný“. Na jedné straně přitom uspokojuje potřebu tajemna a nejednoznačnosti, ale na druhé straně i potřebu racionality, srozumitelnosti a řádu.

Dodejme, že díky Nadaci Vize 97 vyšla třeba zatím jediná česká publikace Philipa G. Zimbarda Moc a zlo. Sociálně psychologický pohled na svět. Což je nesporně záslužné. Ovšem stejně jako v případě knihy Hodnota člověka. Filosoficko-politické eseje od Konrada Liessmanna, oceněného cenou Nadace roku 2010, která pro mne byla po autorových předchozích knihách jistým zklamáním, i při čtení Společnosti a kultury musím konstatovat, že už Petruskovi vyšly i lepší publikace. Nutnost rychle shromáždit texty daného autora a vydat je – zvláště u těch, jimž u nás vycházejí publikace hojně – se zde ukazuje jako trochu problematická. Nutno ovšem přiznat, že ono relativní zklamání je způsobeno tím, že hlavně dílem Společnosti pozdní doby, ke které se alespoň já budu vracet dlouho po Petruskově smrti, vytyčil sám sobě laťku neobyčejně vysoko.