Doormanovy svěží eseje podstatu neodkrývají
Romantismus v nás vyvolává rozpory, je čímsi jako sladkou chorobou. I na počátku knihy Romantický řád, jejímž autorem je nizozemský profesor filozofie a literatury Maarten Doorman, stojí rozpor: „Někdy není zcela jasné, zda je to intelektuální opovržení, nebo naopak láska, co v člověku vybudí zvědavost. Já jsem si dlouho myslel, že mne pohání odpor, odpor vůči nadbytku romantických klišé, která ovládají náš život, takže ho činí předvídatelným.“ Jenže při psaní knihy se Doorman přistihl, že zároveň k úsilí romantiků pociťuje obdiv: k jejich hudbě, literatuře, oduševnělosti, vytříbenému smyslu pro dvojznačnost a nuanci.

Kdo by od Doormanovy studie čekal jen podrobně zpracovanou historii evropského romantického hnutí první poloviny 19. století, bude zklamán. Nizozemského filozofa nezajímá v první řadě romantismus jako období v dějinách – zajímá ho romantismus jako světonázor, pravidelně strukturovaná senzibilita, poněkud nepřehledný chumel očekávání, zkušeností a sentimentů. Ačkoli tedy autor prokazuje detailní literárně-historické znalosti, ty tvoří jen pozadí pro eseje týkající se obecnějších témat: lidská subjektivita, pojetí minulosti, vztah k přírodě, relace umělce a díla nebo idea národa.

Ach ty sentimenty
Ambicí se tak Doormanova kniha vědomě hlásí k foucaultovskému programu odkrývání epistémé. Michel Foucault tohoto pojmu užil pro označení historicky proměnlivé sumy vědění. Epistémé určité doby v sobě spojuje představu o povaze světa, platných způsobech jeho poznávání a možnostech vypovídání o něm, je tedy jakousi temnou kloakou, která živí a zároveň zadržuje individuální vědomí. A právě o to Doormanovi jde: odkrýt epistemický řád zformovaný v období romantismu, řád, na který více či méně vědomě odkazujeme i dnes.

O něco podobného se pokusili třeba filozofové Adorno a Horkheimer ve slavné knize Dialektika osvícenství, ve které kriticky přehodnotili dědictví století rozumu. V jejich pojetí není koncentrační tábor popřením racionality, ale logickým vyvrcholením jejího redukovaného pojetí. Podobně kritický je na mnoha místech i Doorman v případě romantismu. O Woodstocku a pařížských barikádách května 1968 například píše jako o karnevalu hluboce zažitých klišé romantického ideového arzenálu. Podobně jako němečtí filozofové v případě osvícenství i Doorman v souvislosti s romantismem zaujímá stanovisko deziluze.

Kniha je svým záměrem sympatická a také čtivá. Nicméně na některých místech poněkud pokulhává. Jak už se stalo téměř běžnou čtenářskou zkušeností, i tady totiž autor slibuje více, než nakonec naplní. Konkrétně: Doorman napsal sedm poučených, stylisticky svěžích esejů, které si v různých oblastech všímají romantických sentimentů, na něž nesporně slyšíme i dnes. Ale mluvit o odkrytí romantického řádu, nebo dokonce o epistémé je tu nadnesené.

O kolik Doorman předčí zmíněného Foucaulta v přehlednosti vyjádření, o tolik za ním zaostává v pronikavosti myšlení. Spíše než odkrytý řád je to nakonec jakýsi hřad, na kterém vedle sebe sedí lecjaká romantická idea. A aby se spolu vůbec snesly, musí si občas autor vypomoci třeba i levným paradoxem: „Čím více se sebereflexe vědy obrací proti romantice, tím romantičtější vlastně je, neboť takováto reflexe prozrazuje romantické rozpolcení.“ Rozpolcen tak bohužel zůstane i čtenář.