„Dalo by se očekávat, že doktrína ahinsá – nenásilí – musí přece každou buddhistickou organizaci před jakýmkoli náboženským ospravedlňováním násilnického jednání ochraňovat.“ Tato slova vyjadřují obecné povědomí o buddhismu, sociologové a religionisté je však problematizují. Třeba Mark Juergensmeyer ve své knize Teror v mysli boží. Globální vzestup náboženského násilí ukazuje, že i v dějinách tohoto náboženství se vyskytli monarchové a armády, kteří o sobě tvrdili, že boj vedou jen na obranu víry proti nevěřícím a za ustavení mírumilovného mravního řádu. A japonská sekta Óm šinrikjó, která roku 1995 spáchala pomocí nervového plynu sarinu teroristický útok v tokijském metru, tvrdila, že se prý přímo inspirovala tibetským buddhismem. Podle něj totiž ti, kdo zabijí „darebáky“ a představitele špatných politických systémů, prokazují svým obětem dobrodiní, poněvadž jim umožňují umřít dříve, což dává jejich duším možnost posunout se na vyšší úroveň. S touto interpretací ovšem nesouhlasí odborníci, podle nichž zmiňované pojetí těžko může pocházet z autentických tibetských textů.

Letos ovšem vyšla i česky kniha pojednávající o skutečných tibetských buddhistech, kteří se uchylují (či lépe řečeno: byli donuceni uchýlit se) k násilí, a nese název Buddhovi bojovníci: příběh tibetských bojovníků za svobodu, účasti CIA, čínské invaze a pádu Tibetu. Její autor Mikel Dunham (1948) v ní rekonstruuje příběh desítek tisíc Tibeťanů, kteří se zbraní v ruce vystoupili proti krvavé okupaci své země komunistickou Čínou a ničení všeho, co jim bylo svaté. Nejen válečníci z východního Tibetu, ale i tisíce buddhistických mnichů, kteří odvolali svůj slib nenásilí, se chopili zbraní a vyrazili proti přesile čínské komunistické armády. Jediný, kdo se pokusil podpořit tibetský národ v jeho statečném odporu, byly v té době Spojené státy americké. Skupina agentů CIA tajně cvičila a vyzbrojovala bojovníky v naději, že se Tibeťanům podaří postupem času osvobodit.

Podle autora začala jeho kniha vznikat jednoho večera, kdy mu jistý zbožný láma začal s hrdostí a jiskřením v očích vyprávět o hrdinských bojových činech Tibeťanů – tentýž muž si přitom vedl deník, do nějž zapisoval každý hmyz, jejž nechtěně během svého života zabil.

Mnozí tibetští mniši se ovšem do boje proti Číňanům, jak zmíněno, aktivně zapojili. Jak Dunham vysvětluje, věřili, že násilí obecně není možné odměňovat: člověk je nasál a musí přijmout trest. Mohl ale doufat, že když pomáhal ostatním na úkor vlastní karmy, polehčující okolnosti jeho motivace mohly nakonec převážit v jeho prospěch. Mniši se odvolávali i na to, že dějiny Tibetu jsou plné příkladů mnichů, kteří pozvedli zbraně, když viděli, že je buddhismus ohrožen. Podle autora právě mniši bránící svou víru dokázali být nejskvělejšími vojáky; byli výjimečně ukáznění, dokázali si vystačit s velmi skromným množstvím jídla a přísnost jejich života jim dodala „sílu svalů a pozoruhodnou vytrvalost“.

Autor v knize nijak nešetří detaily při líčení všech druhů krutostí, kterých se Číňané dopouštěli (včetně těch sexuálních, které se často týkaly i mnichů a mnišek), i současné Číňany přitom líčí dost zaujatě jako ty, kdo do Tibetu stále přinášejí „typicky ošklivou čínskou betonovou zástavbu plnou smogu, karaoke barů a bordelů“ (jako by Číňané nikdy nic jiného nestavěli). Kromě proradných Číňanů pak rozhořčeně obžalovává všechny, kteří podle něj k této tragédii svou nečinností (či nechutí dělat si nepřítele z Číňanů) přispěli. Tak kupříkladu američtí prezidenti byli prý po desítky let „hluší k neutěšené situaci tibetského lidu, přičemž měli plná ústa lidských práv“. A největší díl autorova hněvu se snáší na hlavy představitelů Indie. Když se prý třeba zahraniční tisk snažil ověřit čínská zvěrstva za pomoci indických úřadů, ty ony zprávy odmítaly; a když se indická vláda dotázala na věrohodnost údajů o masakrech Tibeťanů vlády čínské, komunisté zprávy pochopitelně prohlásili za nepřátelskou propagandu. Jak konstatuje Dunham, to tehdejšímu indickému premiérovi D. Néhrúovi a „jeho komunisticky naladěným podřízeným stačilo“ (izolovanost, která po mnoho staletí Tibet chránila, se tak podle autora stala ve 20. století jeho nejhorší noční můrou). Zaznamenává ovšem i povzdech jednoho Tibeťana, že zatímco se v Tibetu upínali k Americe, na amerických univerzitách byl v téže době velmi populární Mao Ce-tung: „Neřekl jim snad nikdo, kolik milionů lidí zabil v Tibetu i ve vlastní zemi?“

Autor ovšem není k Tibeťanům úplně nekritický: zmiňuje se o zpronevěření amerických peněz určených protičínskému odboji, píše i o morálním marasmu, do něhož se propadají mnozí Tibeťané žijící v indických uprchlických táborech. Připomíná i pohnutý osud dalajlámy, který musel řešit velké dilema, zda má Tibet opustit a odejít do exilu, či nikoli; státní věštec mu prý opakovaně v transu sdělil, že má zůstat ve Lhase, a lámové nejvýznamnějších klášterů ho kvůli jeho váhání dokonce napomenuli: „Jestliže se nechceš řídit pokyny bohů, jak pak chceš být přijímán jako jejich nástupce na zemi?“ Jakýkoli, byť jen přechodný úspěch tibetské strany stojí autorovi za pozornost (v souvislosti s přechodnými úspěchy Tibeťanů autor píše, že „čínští vojáci bojovali, protože to měli nařízeno, zato tibetští si vyřizovali svoje účty: hnal je obraz znásilněné manželky nebo zavražděného otce“). I porážku tibetského povstání interpretuje jako vítězství v tom smyslu, že díky němu mohl dalajláma nakonec odejít do exilu. A čínská invaze do Tibetu a jeho okupace, podle dalajlámy jedna z největších tragédií 20. století, se stala „skrytým požehnáním“, protože náboženští vůdcové diaspory se rozptýlili a zapustili kořeny po celém světě, takže „Maitréja, budoucí Buddha, možná určí, že Tibet se nachází spíše v lidských srdcích než v zeměpisném atlasu“.

Připomeňme ovšem, že mnozí jiní autoři vidí úlohu buddhismu v současném světě skeptičtěji: zdůrazňuje se třeba to, že „lidová stránka tibetského náboženství byla zanechána v okupovaném Tibetu, což je také jednou z příčin toho, že tibetský buddhismus je na Západě vnímán jako systematičtější, než jakým ve skutečnosti je či alespoň dříve byl. Temné a poněkud chaotické stránky tibetského buddhismu byly zanechány za hřebeny hor na okupovaném území a tibetský buddhismus se na Západě zjevil znovuzrozený a jaksi očištěný“ (J. Rozehnalová).¹ A podle autorů knihy Imagining Tibet jsou soudobé západní představy o Tibetu součástí hnutí New age; poslední dobou prý, jak zní obvinění v knize, tibetská vláda vyměnila úsilí o nezávislost Tibetu za „amorfní agendu environmentalismu, pacifismu, spirituality a jiných celoplanetárních témat“, což má odrážet i preference západních příznivců tibetského buddhismu, pro které je Tibet důležitý hlavně jako „zdroj skryté moudrosti nutné k záchraně materialistického Západu“. Dunhamovi, který se otevřeně označuje za přívržence tibetského buddhismu, evidentně takový odstup bohužel chybí, ovšem jeho snaha upozorňovat na bezpráví je jistě úctyhodná a jeho kniha snad pomůže alespoň odstranit nepravdivé předsudky o tom, že „tibetský buddhismus je mírumilovné náboženství“, i když právě v tomto konkrétním ohledu je násilí jeho přívrženců pochopitelné.
 

1. http://www.tibinfo.cz/clanek.php?id=464 ^zpět