Knih o nastupující nové světové velmoci, Číně, u nás vychází nemálo, většinou ale čtenáře seznamují jen s některým z dílčích aspektů minulosti či současnosti této nejlidnatější země světa. V loňském roce ale vyšla publikace Čínský svět: jak porozumět současné Číně, čínskému chování a myšlení, která svojí komplexností a důkladností u nás zatím zřejmě nesnese srovnání. Jejím autorem je Vít Vojta (1968), sinolog a právník, pracující v Praze a Šanghaji. V Číně zakládal a vedl obchodní zastoupení, organizoval obchodní a poznávací mise do ČLR a východní Asie. Jako znalec jazyka a prostředí doprovází státní návštěvy a tlumočí vrcholným státním představitelům České republiky (díky tomu se zná i s prezidentem Václavem Klausem, který ke knize napsal předmluvu).

Autor v knize nabízí pohled na kořeny čínské civilizace, srovnává je s vlastní kulturou a zprostředkovává svoje zkušenosti ze současné Číny. Dává přitom nejen praktické návody, jak se má v konkrétních situacích cizinec chovat, ale poskytuje i obecnější exkurzy po čínské geografii a podnebí, čínské minulosti a kulturní a náboženské tradici. Dobře přitom ukazuje, jak je určitý jev v současnosti podmíněn staletým vývojem v minulosti.

Jak tedy autor líčí čínskou civilizaci? Jednoduše řečeno, jako zásadně odlišnou od té naší. Co se týká třeba lidských práv, Číňané se podle autora cizinců nechápavě ptají: „Co tím myslíte, že se v Číně nedodržují?“ Pokud se jich to osobně netýká, nevnímají například problém vyvlastňování půdy jako nějak významný, jsou totiž vychováni k názoru, že to v tak obrovské zemi jinak nejde. I vnímání světa je podle Vojty odlišné: Číňané, stejně jako Japonci, ale i některé kulturně vzdálené národy, často nerozlišují mod­rou a zelenou (což člověk, který studoval vysokou školu humanitního směru, většinou ví). Prakticky se to ale projevuje třeba tak, že čínští muslimové si prý nedělali násilí s tradiční barvou islámu – zelenou. Lampiony zavěšené před muslimskými restauracemi, kde se nepodávalo vepřové a psí maso, alkohol jen v omezené míře, bývaly modré, na rozdíl od čínských restaurací s červenými lampiony.

A nejenom že mají jiný systém písma než my (což ví každý), ale třeba i počítání na prstech provádějí Číňané odlišně (resp. my ho děláme jinak než Číňané): od jedné do deseti jim k tomu vystačí jen jedna ruka, začíná se od ukazováčku, palec se přidává až jako pátý. A když už jsme u prstů na ruce, ze starších dob se prý zvláště u mužů udržela tradice pěstování dlouhých nehtů. Šokující několikacentimetrové nehty na malíčku nebo palci prý slouží k podrbání, kdysi bývaly také obrazem manuálně zahálejícího člověka. Vetešnictví dodnes nabízejí repliky stříbrných chráničů na nehty a na sto let starých fotografiích vidíte Mandžuy se zkrouce­nou rohovinou na prstech. Když se dlouhé nehty doplní těžkými prsteny z ryzího zlata, výsledkem je podle Vojty „Evropanovi zvláště odpudivý chasník, což ovšem hrdý čínský venkovan nemůže tušit“.

Četné konfrontace čínské a západní kultury, jež autor líčí, působí značně komicky. V jednom příběhu z praž­ského uzenářství kupříkladu čínský host, „nepoznamenaný cizím jazykem“, kupuje šunku. Protože neohebná čínština vyjádří šunku jako „oheň-stehno“, přizvedl sebevědomě koleno a zapálil před stehnem plamínek ze zapalovače. K jeho rozčarování, i když dva­krát opakoval komunikační experiment, mu nikdo v řeznictví nerozuměl. „Větší hlupáky snad v životě neviděl...“, dodává v nadsázce autor. Jinde popisuje velmi významnou funkci, jakou v Číně dodnes mají oslovení označující konkrétní příbuzenský poměr (mladší bratr prý nemůže oslovovat manželku svého staršího bratra jménem). Vojta přitom popisuje scénu z čínského filmu, v níž jedna z postav volala na smrtelně zraněnou hrdinku: „švagrová“, což pochopitelně u českého publika vyvolalo salvy smíchu. Podle Vojty čínský hrdina ovšem v dané situaci nemohl zvolat nic jiného, český překladatel měl však zvolit jiné řešení než doslovný překlad.

Co se týká cizinců v Číně, jejich problémem podle autora je to, že jsou v Číně obklopováni lidmi s velmi zištnými úmysly (což naštěstí není reprezentativní vzorek všech Číňanů). To pak vede ke zklamání a frustraci cizinců a k závěrům, že Čína je plná prospěchářství a že v tempu ekonomických reforem není místo pro přátelství a lidské city, což by byl podle Vojty omyl. Co se týká projevování emocí, Vojta připomíná celkem známý fakt, že Číňané většinou nesouhlas projeví natolik uhlazeně, že to cizinec nepochopí. Alespoň pro mne bylo ale nové jeho tvrzení, že emoce v Číně ventiluje ten slabší, ten, jehož ambice nejsou vysoké a často „hraje na lítost“. I hysterické výlevy přitom podle autora mají svůj skrytý scénář a jsou vedeny racionálním záměrem. A k emocím (a pudům) se vztahuje i pozoruhodná pasáž o tom, že Číňané jsou tradičně vedeni ke kultivovanosti a k povznesení se nad „nízké pudy“. Důsledkem toho prý je, že problém nevyrovnanosti se sexuálním životem je zvláště u mužů četnější v čínské než v západní kultuře.

Celkově se ale Vojta o čínské kultuře vyjadřuje s úctou a obdivem. Podle něj zde došlo ke „vzácně kontinuálnímu rozvoji předneolitického pojetí světa“. To, co malí kluci milují na amerických indiánech, co antropologové zkoumají na zbytcích kultur přírodních národů, to je podle autora v Číně stále živé a „tepe“ prostřednictvím tradičního cvičení čchi (qi) (sám Vojta je cvičitelem bojového umění tchaj-ťi čchüan, o kterém napsal knihu) či čínské medicíny. Ta podle autora „prokazuje přes 2000 let, že to funguje“. Dále Vojta obdivuje synkretismus a tolerantnost čínského přístupu k náboženstvím. Trochu uměle ale podle mne zvětšuje rozdíl mezi Číňany a křesťanskými Evropany: i když má pravdu, že katolická církev se v minulosti proti náboženskému synkretismu stavěla, v praxi jí v mnoha případech nezbývalo, než na starší pohanské kulty navazovat (a prvky synkretismu tedy přijímat).

Autorovo srovnání současné politiky Západu a Číny pak vyznívá jako pročínská propaganda: podle Vojty „plán obnovení velmocenského postavení Číny není založen na potlačování soupeřů, ale i na legitimním rozvoji vlastní země. Naproti tomu někteří západní politici stále otevírají problém soupeření s Čínou a otázku přesvědčování Číny o ,správném měřítku hodnot‘. Vize vlastního rozvoje Západu jsou přitom nejasně formulovány a ještě váhavěji realizovány.“ Způsob, jakým se Čína dravě prosazuje zvláště v některých afrických zemích, či hysterické reakce Číny na udělení Nobelovy ceny Liou Siao-poovi podle mne svědčí spíše o něčem jiném. A autorovo vyjádření, že „Tibet vytvořil nádhernou a fascinující kulturu, ale ta dlouhodobě nebyla příliš způsobilá k samostatné existenci, historicky a zeměpisně se tedy přiblížila Číně“, je přímo ukázkovým příkladem eufemismu, který poněkud zastírá, jak si čínští vojáci v Tibetu počínají.

Každopádně je Vojtova kniha „nabita“ cennými informacemi, čemuž odpovídá i její sloh, který je podřízen autorově snaze povědět toho úsporně co nejvíce, a to i za cenu některých drobných stylistických zvláštností („v pasteveckých oblastech se uchytil tibetský buddhismus, šel z velehor až na mongolskou vysočinu“). I když čtenář nemusí nutně souhlasit s autorovými tezemi o současné politické situaci, jistě by publikace neměla chybět v knihovně žádného českého zájemce o Čínu.