1.

 

…

Kalnýma očima zaplivaného vlaku Nikitu pozorovalo Rusko. Hlava komusi vybírala vši z kabátu, nohy se natáhly do úzké mezery mezi velké pruhované tašky, vojenské boty a hemžící se upatlané děti. Rusko každou chvíli vrávoralo a chytalo se za postranice, pokoušelo se polít Nikitu horkou vodou, nakrmit ho makrelou a domácími pirohy, zamazat ho rozteklými bonbony, dolít mu vodku, obehrát ho zamaštěnými kartami, na kterých jsou místo královen nahý ženský. Rusko se snažilo s Nikitou navázat spojení. Vejít s ním do styku. Rusko ho nenechalo spát, nenechalo ho myslet, nenechalo ho na pokoji.

Rusko zívalo, chrápalo, smrdělo, lezlo na horní palandu, šlapalo někomu na ruku, louskalo semínka, luštilo křížovky, drbalo se na koulích, hádalo se s průvodčím, který ho posadil hned vedle záchodu, žvanilo na rachotící plošině u dveří, říkalo: „Kde to jsme?“, „Koukejte, ten je zase na hadry.“, „Vždyť skoro nepil.“, „Asi nějakej feťák.“, „Dneska si všichni mladý buď píchaj, nebo čichaj.“, „Pani, vy radši buďte zticha a nepleťte se do věcí, kterejm nerozumíte, třeba mu jenom není dobře a vy hned…“, „Neměli bysme zavolat doktora?“, „Já že mám bejt zticha?! Já dělala celej život ve fabrice! Dřela sem na takový lumpy, jako seš ty! Ty mi nemáš co poroučet! Já sem invalida!“

„Uklidněte se, ženská, nebo probudíte děti!“, „Co je mi po vašich dětech!? Vyrostou a taky se začnou poflakovat a čichat lepidlo!“, „Přestaň vysílat, matko! Radši si něco zazpíváme: „ NÁ POLI TANKY RÁCHOTILY! VÓJÁCI VYŠLI DO BÓJE!..“

Nikita se vzpamatoval a šel si zakouřit. Rusko vjíždělo do stanice Dno, pohupovalo se na pružinách a znaveně se vleklo po klikatých kolejích. Rusko prudce zabrzdilo a zůstalo stát na světlech.

„Hele, brácho, kde to sme?“

„Na dně!“ vesele zvolal Nikita a prodíral se k východu.

Na stanici Dno bylo pusto a sychravo. Jenom dispečeři si něco sdělovali svým mimozemským nářečím a neviditelní pochůzkáři tloukli do kovových kloubů vlaků.

„Koukej nastoupit zpátky, ty chcípáku,“ srdečně zahlaholila basem tlustá průvodčí, která vypadala jako věštkyně. „Co z toho máš, akorát to s tebou zase sekne. A já abych tě pak seškrabávala z kolejí.“

Nikita se na věštkyni usmál a pokrčil rameny. Vonělo to tu uhlím, shnilým dřevem a cestou. Na obličeji ho šimral jemný déšť. A všechno jako by znalo nějaké tajemství. Které se nedá vyžvanit. Protože není proč.

2.
Ve vagonu k Nikitovi přistoupil nějaký malý kluk. Chytil se ho za koleno a s vážnou tváří se s ním dal do řeči:

„Máš nějaký velký přání?“ A aniž by počkal na odpověď, pokračoval: „Já jedno mám: chtěl bych si zalézt do křoví a jen tak si tam žít!“

„A to je všechno?“ zeptal se Nikita. „Nic víc ke štěstí nepotřebuješ?“

Chlapec si strčil do pusy pěstičku a zamyslel se.

„No, ještě bych si přál vlak. Jezdil bych si v něm sem a tam. A potom…,“ tu se dětské oči znovu potáhly závojem blaženosti, „bych si zalez do křoví. A tam bych si jen tak žil!“

„A co ti v tom brání?“ Nikita se sehnul, aby zachytil chlapcovu vytrácející se pozornost.

„Ponožky!“ zabručel chlapec, zesmutněl a odběhl pryč.

„Teplý ponožtičky z ovčí vlny! Padesát rublů za pár! Na trhu za ně dáte jednou tolik!“ zahlaholila ženská s velkou pruhovanou taškou prodírající se úzkou uličkou vagónu. „Je to pravá vlna, berte, dámy, nebudete litovat!“

Na konci vagonu se hlaholící prodavačka ponožek pustila do nerovného souboje s průvodčí, jejíž sytý bas přehlušoval všechny odpovědi.

„Kolikrát to mám opakovat! Nejsme žádná charita! Jestli se chceš svézt, tak koukej zaplatit! Nejsme žádná dobročinná organizace, ale Ruské státní dráhy! Co je mi po tvejch dětech, měla si přemejšlet hlavou, než sis je pořídila! Okamžitě si vystup! A příště volám policajty!“

Nikita popadl batoh a taky se začal prodírat k východu.

Na prázdném nástupišti pod jedinou lampou, jako by se nechumelilo, vyspával na pruhované tašce chlapec snící o tom, že si zaleze do křoví. Ale žádné křoví kolem nebylo. Byly tam akorát nějaké budovy se slepými okny a rozblácená polní cesta táhnoucí se do tmy. Druhý, o něco starší chlapec si s rukama v kapsách skepticky prohlížel skřípající lampu. Žena se dívala za odjíždějícím vlakem a naprosto bezdůvodně se usmívala. To se Nikitovi zalíbilo.

Ukázalo se, že nádražní budova ve stanici Kiržač je nedobytně zabedněná. Nikita postavil pruhovanou tašku na mokrou lavičku.

„No co, tak přenocujeme tady. My už jsme zvyklý. Když se stulíme k sobě, tak nezmrzneme,“ prohlásila prodavačka ponožek Antonína Fjodorovna a rozestlala na lavičce igelitové tašky. „A ty se koukej zout, dám ti taky pár ponožek, ať ti neprochladnou nohy. Moji kluci jsou pořád obutí jako do zimy.“

„Mami, já chci čaj, jsem celej ztuhlej, bolí mě bříško!“ fňukal starší Seva.

„Co kňouráš! Usmívej se! Jak jsem tě to učila! Narovnej se a usměj se! Zejtra bude líp! Budeme mít čaj a koupíme si chleba a sladký mlíko.“

„Já už nemůžu, pořád samý zejtra, zejtra! Jenže zejtra taky nic nebude!“

„Koukej s tím přestat! Na to nesmíš ani pomyslet! A už vůbec ne o tom mluvit! Podívej na Leňku, ten je nejmenší a chová se jako vopravdovej chlap!“

Leňka si složil ruce pod hlavu a spal, jako když ho do vody hodí. Ten určitě nepochyboval, že zítra bude líp než dnes.

„Já byla dřív jako Sevka,“ povídá Antonína Fjodorovna. „Zoufala jsem si a bulila jsem kvůli každý prkotině. Hned se mi honilo hlavou: nic se mi nedaří a bude to tak celej život… to si radši hodím mašli“ A pak jsem si v jedný takový americký knížce přečetla, že předpokladem úspěchu jsou rovný záda a úsměv. Tak si teď, ať se děje cokoli, hned vzpomenu, že se mám usmívat a nehrbit se. A pak se mi bude dařit!“

„A co? opatrně se zeptal Nikita, „funguje to?“

„Zatím moc ne,“ bez okolků přiznala Antonína Fjodorovna, „ale nezoufám. Vím, že jednou se to všechno musí změnit!“

Toňa Kiseljovová se narodila a vyrostla v malé hornické osadě Chaľmer-Jut. To je za Vorkutou, dál na sever směrem k Severnímu ledovému oceánu, vede tam úzkokolejka, která jednou týdně spojovala důl se zbytkem světa.

V sedmnácti se vdala za řidiče. O víkendu ji vozil po tundře v rozhrkaném náklaďáku, na kterém v pracovní době vozil odpadky na smetiště. Pak se narodil Seva. A pak důl zavřeli. Lidi si nedělali iluze, že se o ně někdo postará, a začali se z toho prokletého místa jeden po druhém trousit pryč.

Tonin muž s odjezdem nespěchal. „Lidi úplně ztratili víru!“ říkával ženě. „A to je špatně! Naše země, to je země dělníků a rolníků. A my jsme kdo? My jsme dělníci. Tak se zamysli, copak by nás tu mohli nechat napospas? Nechat nás samotný uprostřed tundry? Samozřejmě že ne! Uvidíš, daj nám byt někde na jihu a ti, co teď utíkaj jako krysy, pak budou litovat a zezelenaj závistí!“

Devatenáctiletá Antonína věřila svému muži a státu. A hned za Sevou jim důvěřivě porodila ještě Leňku.

„Jseš husa!“ říkali ji sborem bývalí krajané, když se vracela zpátky do Chaľmer-Jutu z vorkutské porodnice. Ale Toňa se jenom záhadně usmívala. Ona věděla, že ji čeká velký byt s výhledem na teplé moře.

Ve vlaku jela sama. Zamračený strojvůdce, bývalý trestanec, se za ní dlouho díval. Pak to nevydržel a dvakrát rázně zahoukal. Toňa se otočila. „Poslouchej, matko. Jak bych ti to… Zkrátka, seber se a zmiz vodsaď. Na co čekáš? Pojedu ještě dvakrát. A šlus. Trasu zrušej.“

„Jak zrušej?“ podivila se Toňa, „A co my? Jak se sem bude vozit chleba? Jak zrušej! To jste se asi spletl, ne?“

Strojvůdce jí taky řekl, že je husa, a zařadil zpátečku.

A tu Antonína Kiseljovová poprvé zapochybovala. Ani nevěděla proč, ale za týden dovezla kočárek s malým Leňou na nádraží. A dívala se, jak si nakládá věci rodina Kapelkinových. Strojvůdce, který jim pomáhal krabice a rance nastrkat do vlaku, se po ní několikrát vztekle ohlídnul a odplivnul si na věčně zmrzlou půdu. Po odjezdu Kapelkinových zůstali v Chaľmer-Jutu sami.

„Nesměle jsem manželovi navrhovala: Co kdybychom odjeli pryč? V prázdné vesnici na mě šla hrůza. A on se hrozně rozčiloval. Sprostě nadával. Dokonce mě začal bít, to nikdy dřív neudělal, i když to byl řidič. A celý dny ležel čelem ke zdi a mlčel. Jedli jsem jenom pohankovou kaši. Nic víc nám nezůstalo. Před domem jsem rozdělávala oheň a na tom jsem vařila. Vypnuli nám plyn i elektřinu.

,Co budeme dělat, až nám dojde tenhle pytel? Půjdeme pěšky do Vorkuty na nákup?‘ říkám mu. ,A i kdybychom tam došli, tak nemáme za co nakoupit!‘ A on vyskočil z postele, vytřeštil oči, vzal mě za ramena a zatřásl se mnou: ,Ani ty nevěříš! Ani ty, do hajzlu!‘ A zase si lehnul a už jsem z něj nedostala ani slovo.

Ve vesnici byl jeden barák, dřív to bejvalo kino. Tam jsme se s mužem seznámili. Vzala jsem Sevku za ruku, Leňku jsem naložila do kočáru a chodila jsem se tam vybrečet. Měla jsem strach, že se mi z těch nervů přestane dělat mlíko.

A pak přijel poslední vlak. Čekala jsem s dětma na nádraží. Ani nevím, jak jsem se tam dostala. Strojvůdce mě uviděl z kabiny a trhlo to s ním, jako by do něj uhodil hrom. A koukal na mě, jako by ze mě chtěl duši vytáhnout. Kouká se a kouká. V tu dobu se po vesnici potloukala spousta divokejch psů. Lidi je tu nechali, když odjížděli. Každou noc se mi o nich zdály hrozný sny, jak mi vytáhli Leňku z kočárku a roztrhali ho na kusy nebo jak Sevkovi ukousli ručičku. Vždyť neměli co jíst. Když jsem šla po ulici, pořád se mi zdálo, že mě tak číhavě pozorujou, jako by čekali, až se otočím, aby mi mohli sežrat děti. No a tak stojím u vlaku. Strojvůdce na mě kouká. A vtom jsem uslyšela to vytí. Takový divoký. Zoufalý. Bylo mi z toho úzko. Úplně se mi sevřelo srdce. Vrhla jsem se k vagonu. A strojvůdce hned vyskočil, pomohl mi s kočárem a úplně dojatě pořád dokola mumlal: ,No sláva, no sláva…‘. A hned vyrazil, abych si to nestačila rozmyslet.

Ve Vorkutě jsem pak nějakou dobu bydlela u něho. Tehdy mi vyprávěl svůj příběh. Za co seděl. U nich ve vesnici, ve Vologodský oblasti, přestali topit. Protože peníze na kotel si starosta ulil pro sebe. ……. A malá dcerka toho strojvůdce pak chytila v promrzlých jeslích zápal plic. A týden nato umřela. Tak vzal pušku, šel do kanceláře k tomu starostovi a beze slova ho zastřelil. A pak počkal na policajty.

,Když jsem viděl, jak ses s miminem vypravila na jistou smrt, ani jsem nemohl usnout. Dokonce jsem si říkal, že tě odvezu násilím. Nebo že bych ti nechal děti odebrat. Mně už může bejt všechno jedno, nemám co ztratit. Ale dětí je mi líto. Za co by měli trpět děti?‘"

„A co bylo pak?“ tiše se zeptal Nikita, když se Antonína Fjodorovna na dlouho odmlčela. Vtom si všiml, že spí. A usmívala se stejně, jako předtím. A měla rovná záda.

Kolem se kradl nákladní vlak. Okrouhlé boky cisteren vypadaly jako obrovská zvířata, nosorožci nebo hroši, klopýtající kamsi za štěstím.

Ráno si Nikita koupil od Antoníny Fjodorovny ovčí ponožky, ve kterých nocoval.

„Tak vidíš, Sevko, vždyť jsem ti říkala, že zejtra bude líp, a tys mi nevěřil,“ peskovala staršího syna, když kupovala chleba a kondenzované mléko v ohořelém stánku, ze kterého se před měsícem pár podnapilých chlapů pokoušelo vykouřit prodavače, který jim nechtěl dávat zadarmo alkohol.

Leňka si podával ruku s keřem, který rostl opodál. Sevka se odvrátil stranou a zamračeně žvýkal. Antonína Fjodorovna přemlouvala statečného prodavače, aby od ní koupil „perfektní vlněný ponožky“.

„Pak jsem z toho taky začala bláznit.“ Pokračování příběhu se Nikita dočkal až večer, když neúnavná Antotnína Kiseljovová, která obešla celý Kiržač a prodala všechny ponožky, čekala na večerní vlak.

„Pořád mě to tam táhlo zpátky. Zdálo se mi, jako by mě můj muž volal k sobě. Jako by mi vyčítal, že jsem ho opustila. Neměla jsem stání. Povídala jsem si s ním nahlas. ,Koljo,‘ říkám (taky se jmenoval Nikolaj), ,vždyť já se, Koljo, nebála o sebe, ale o děti!‘ Ale on mi neodpovídal. Říkala jsem si, že se za ním vydám pěšky. Nebo mu alespoň dovezu nějaký jídlo. Nikolaj, ten strojvůdce, mě začal doma zamykat, abych neodešla. Říkal mi: ,Ty huso, ten tam umřel, ale to ty nemůžeš, ty máš děti.‘ A já na to: ,Nech mě jít po dobrým, stejně uteču, srdce mi říká, že je na živu a že mě k sobě volá.‘ A za pár dní to nevydržel. Ani jsem to nečekala. Tajně v noci vyvezl lokomotivu, naložil mě do kabiny a vyrazili jsem do Chaľmer-Jutu hledat mýho Nikolaje. ,Tos nemusel‘, říkala jsem mu. ,Mohla bych tam dojít pěšky. Vždyť tě za to můžou zavřít.‘ Ale on jenom mávnul rukou. A celou cestu kouřil.“

„No a našli jste ho?“ Nikita seděl na nástupišti, zády se opíral o nádražní budovu a z posledních sil bojoval s mdlobou.

„Nevím, no. Tak jsme samozřejmě nikoho nenašli. Dveře byly dokořán. V bytě uklizeno. A nikde nikdo. Obešli jsme celou vesnici, nakoukli jsme do všech domů. Lidi nechali otevřeno, když odjížděli. Co by taky schovávali? Dokonce i na šachtě jsme byli. Ani tam jsme nikoho nenašli. Nikoho a nic. Teda já nikoho a Nikolaj nic. Protože on hledal mrtvý tělo a já živýho muže. Dokonce i ty psi, co jsem se jich tak bála, taky někam zmizeli. A všude bylo takový ticho, že se člověk bál i šeptnout. A tak jsme odjeli s nepořízenou. Ale když jsme tam chodili, pořád se mi zdálo, že se na mě někdo dívá. Ještě teď mám ten pohled v zádech. To on se na mě dívá."

„A jak to, že vás ten druhý Nikolaj, ten strojvůdce, nechal jít s dětma prodávat ponožky?“

„Já jsem od něj sama utekla. Vymyslela jsem si, že jedu k sestře na Kubáň, že mi tam našla práci i bydlení. A vyrazila jsem, kam mě nohy nesly. Žádnou sestru jsem nikdy v životě neměla."

„A proč?“

„Rodiče to nestihli. Brzy umřeli. Otec umřel na šachtě a máma šla rok na to za ním.“

„Ale já se neptám na sestru. Já se ptám na strojvůdce.“

„Ahá, ten strojvůdce, tak ten se do mě jakoby zamiloval. A já, jakápak láska, celý moje srdce, všechny moje myšlenky zůstaly tam, v té prázdné vesnici. A ten pohled v zádech. Bylo mi ho líto. Jako toho strojvůdce. Byl to dobrej člověk. Tak jsem utekla. Když mě vyprovázel na nádraží, najednou mi začal vyprávět o svý ženě. Ukázalo se, že se taky jmenovala Toňa. To je náhoda, co? Dva Nikolajové a dvě Antoníny…"

„A co jeho žena?“

„Dokavaď byl soud, než vyřídili odvolání, pořád se držela a povzbuzovala ho. A když ho odsoudili, tentýž den spáchala sebevraždu. Pověsila se. Ale on se to dozvěděl až po roce. Protože mu před smrtí napsala tucet dopisů. Takovejch milejch, jako že je u ní všechno v pořádku, že si klidně žije, čeká na něj, že ve vesnici zařídili topení… Pak mu je každý měsíc posílala sousedka, než jí došly. To je náš vlak…“