Když profesor Stich mluvil na počátku devadesátých let o „bridelování a barokování“, pojmenoval tím některé proudy vzrůstajícího zájmu o českou barokní literaturu. Ve vzdálené návaznosti na něj by bylo možné mluvit i o „demlování“, neboť Jakub Deml reprezentuje další větev české literatury, jež byla do devadesátých let popelkou a naopak během posledních dvaceti let se k ní stále častěji obrací pozornost čtenářů i literárních vědců. Na zakladatelské dílo B. Fučíka a V. Binara navázali svými studiemi M. Trávníček, J. Med nebo D. Iwashita; v neposlední řadě pak i Š. Kořínková, editorka druhého svazku z řady Jakub Deml: Korespondence.

Devadesát šest Demlových dopisů a dvanáct dopisů Fenclových z let 1905–1912 dokumentuje příběh velikého, a přece skrytého přátelství mezi Jakubem Demlem a jeho vrstevníkem a spolubratrem v kněžské službě Matějem Fenclem. Přestože byl jejich vztah téměř nadobro přerušen roztržkou (a protože je řeč o Demlovi, vnucuje se slovo „samozřejmě“), z let 1921–1938 se dochovalo ještě pět Fenclových dopisů a postava tohoto nenápadného kněze se dostala i do Demlova literárního díla.

Dostat se do Demlova díla nebylo pravda velkou vzácností; jeho snaha ovládnout svět skrze literaturu dala vzniknout roztodivné sbírce textů, v níž mísí živé s mrtvými, vznešené s nízkým, soukromé (?) s veřejným. Také několik svých dopisů Fenclovi vydal Deml tiskem. Tak se stalo, že soukromá korespondence, jež nebývá považována za obvyklou součást literatury, je v tomto případě povýšena na dílo hodné zveřejnění. A naopak literatura zpětně působí na styl Demlových listů: jen zřídka připomínají běžné přátelské pozdravy, spíše se zdá, jako by byly předem určeny pro otištění. Mladý kněz a literát Deml v nich nešetří velkými slovy a myšlenkami ani břitkými odsudky knih, časopisů, spisovatelů, kněží atd. Zdálo by se, že z něj promlouvá radikalismus mladého kněze a přítele Florianova, avšak tento „mladický radikalismus“ se s postupem let spíše přiostřoval a stále více formoval břitkou Demlovu osobnost.

Demlovy dopisy strhují. Strhují dnešního čtenáře svou prudkostí a patrně strhovaly i jejich adresáta Fencla. Ač byl mezi ním a Demlem rozdíl pouhého roku věku, je Fencl v pozici nezkušeného žáka či mladšího bratra; některé Demlovy listy se omezují jen na stručné rozkazy, co je nutné ihned udělat, jaké knihy objednat, jaké rozhodně nečíst… Hlavní Demlovou snahou však bylo vtáhnout Fencla do Studia. Dokonce jej vybízí, aby se také nechal zneschopnit a přestěhoval se do Staré Říše, vede jej k vypůjčování peněz a ke korespondenci s redaktory, kteří na Demlovy žádosti již přestali odpovídat. Nejhojnější a nejnaléhavější jsou ale Demlovy výzvy k překládání. Na jeho žádost se Fencl obrací k mystickým dílům Anny Kateřiny Emmerichové (1774–1824) a zabývá se jimi následujících dvacet let.

Matěj Fencl (1877–1949) je osobností téměř neznámou a v mnohém pravým opakem Demlovým. Vysvěceni byli oba ve stejném roce, Fencl byl však vzorným a svědomitým knězem, jenž pečlivě plnil své povinnosti a vycházel dobře se svými nadřízenými i ostatními lidmi ve svém okolí. Po několikaletém působení v západočeském Chodově byl přeložen do Uhříněvsi, kde sloužil až do smrti. Jaký to rozdíl v porovnání s Demlem, jeho neustálými problémy s církevními představenými, jeho neustálým stěhováním… Odlišné charaktery obou se vtiskly do odlišného stylu jejich dopisů. Demlovy soustřeďují všechnu pozornost na jejich autora (dochovalo se jich přece jen mnohem víc) a pod jejich expresivitou zaniká jemnější osobnost Fenclova. Jemnější, ale neméně hluboká a pozoruhodně vyrovnaná a silná. Ačkoli se Fencl jeví jako nekonfliktní, neváhal se hlásit k problematickému Demlovi a podporovat jej především svým trpělivým přátelstvím. A jakkoli je Deml v této dvojici dominantní a Fencl se s ním pokorně radí o každé knize vhodné ke čtení, je zřejmé, že Deml potřeboval Fencla neméně tolik: potřeboval nanejvýš trpělivého a shovívavého přítele, jenž by byl vrbou přijímající veškeré jeho nálady a stesky.

Přestože mluvím o korespondenci Jakuba Demla a Matěje Fencla, je v ní stále přítomna ještě třetí osoba: staroříšský nakladatel Josef Florian. Roku 1903 zaslal Fenclovi knihu Léona Bloye, a získal si tím nového příznivce, odběratele a spolupracovníka. Jejich další korespondence se nedochovala (ač se o ní Deml několikrát zmiňuje), zato začalo přátelství Deml – Fencl, jež se z valné většiny uskutečňovalo právě prostřednictvím dopisů. Florian ale stále zůstával jejich hlavním tématem a snad hlavním poutem mezi oběma přáteli a posléze se stal i příčinou jejich rozchodu. Z listů tak prosvítá jednotná dějová linka, příběh Demlova vztahu k Florianovi. Deml podmanivě vtahuje Fencla do plánů a potíží Staré Říše, Floriana působivě vykresluje jako světce a ze všech svých sil mu shání peněžité prostředky, organizuje… A pak ze dne na den obrací, Floriana nazývá ďáblem a vymáhá na něm velké peněžní částky, proklíná Starou Říši… V tomto okamžiku se čtenář ztrácí; Demlova horoucí a přímá osobnost je rázem pryč, Deml se vymkne z představy vybudované téměř devadesáti předchozími dopisy a vnucuje se myšlenka, zda to byla skutečně pouze korespondence, a ne další Demlova kniha, zda to vše nebyla jen jedna velká literární stylizace. Snad byl ztracen i Fencl. Přetržením pouta mezi Demlem a Starou Říší jako by se přetrhlo i pouto mezi oběma přáteli. Roztržka kvůli finanční půjčce znamenala vzájemné vrácení dopisů a na dlouhý čas konec přátelství. Několik listů a osobních setkání pozdějších v letech už bylo jen jakýmsi postskriptem.

Z hlediska editora lze říci, že jakkoli bylo vrácení listů neštěstím v přátelství Demla a Fencla, další generace Demlových čtenářů z něj měly částečný užitek: Demlovy dopisy se dochovaly v jeho pozůstalosti, z Fenclových však nebyly ztraceny jen ty, jež si Deml ponechal, což je pouhé torzo. Rovněž zpětné přiřazování autora a adresáta nebylo malým editorským oříškem. V pečlivosti při přípravě edice a podrobnosti edičního aparátu navazuje druhý díl Demlovy korespondence na první svazek, a ačkoli je mnohem rozsáhlejší, z kvality ani přinejmenším neslevuje. Proto je jen dobře, že ani „tento list nemáme považovat za úplný…“