Jsou lidé kolem nás opravdu takoví, jaké je známe? Díváme se na svět z té správné strany? K těmto otázkám nás nutně dovede četba povídek Antonia Tabucchiho (*1943), v nichž italský autor reflektuje problematiku dvojí tváře světa.

Kniha je rozdělena do dvou částí: první obsahuje osm povídek soustředěných kolem hlavního tématu sbírky. Druhou část tvoří tři povídky přidružené k ostatním až v pozdějších vydáních, které nejsou ani s první částí, ani vzájemně mezi sebou nikterak propojeny a spíše ukazují, jak je pro Tabucchiho každé téma úrodnou půdou, na níž může rozvíjet své vypravěčské umění. Jejich zahrnutí do Pohledu z druhé strany ale právě pro tuto odlišnost působí trochu násilně a vyvolává pocit, jako by se tam dostaly omylem.

Sbírka se příznačně otevírá povídkou, která jí dala název a snad nejvíce vystihuje hlavní téma knihy. Střídají se v ní vzpomínky vypravěče na chvíle strávené s Marií Do Carmo a jeho současné pocity při cestě na její pohřeb. Je nucen konfrontovat svou představu ženy s tou, kterou mu předkládá manžel pohlížející na ni „z druhé strany“. S nemilým podivem si uvědomuje, že není schopen posoudit, jaká byla pravá tvář této femme fatale. Podobný údiv zažívá také hrdinka povídky Nebeský ráj, která vypráví o své práci sekretářky u kultivované postarší madam. Idylické líčení o sestavování japonských ikeban a vymýšlení jejich poetických názvů se v závěru dramaticky změní v hrdinčino užaslé odhalení pokrytectví přežívajícího v prostředí naoko harmonické společenské smetánky, k níž se madam s manželem hlásí. Povídka Dopis z Casablanky, psaná formou dopisu protagonisty vlastní sestře, odhaluje velmi intimně dozrávání muže, který učinil životní rozhodnutí podstoupit operaci vedoucí ke změně pohlaví. Tabucchiho jednoduchý jazyk, připomínající často jazyk ženský (popis garderób a líčení), podtrhuje finální rozhodnutí hrdiny stát se ženou. Právě díky zvolenému způsobu vyprávění se nám nakonec mužův krok, pro mnohé jinak zcela nepochopitelný, jeví jako samozřejmý.

Nejistota hrdinů povídek, pramenící z pochyb o tom, zda lze lidi kolem pochopit (vypravěč již zmíněné povídky Pohled z druhé strany či povídky Divadlo, kde se hrdina podivuje nad způsobem života slavného herce na pustém místě v Africe), nachází svůj odraz i v mysli čtenáře, nejistého a váhajícího nad správným porozuměním ději a motivům hrdinů. Tento jeho pocit je typickým efektem Tabucchiho děl a vyvolává jej styl plný naznačených či napůl zamlčených skutečností, vyprávění často přerušované myšlenkami vypravěče či nepřímou řečí hrdinů a vyžadující čtenářovu maximální pozornost.

Dalším tabucchiovským prvkem, který lze v souvislosti s knihou zmínit, je promítnutí vlastní záliby v literatuře do příběhů. Podobně jako ve svém románu Ztracená hlava Damascena Monteira našel autor příležitost, jak do detektivního příběhu vkomponovat opěvnou vsuvku na portugalského básníka Fernanda Pessou, i v našem případě, konkrétně hned v úvodní povídce, čteme: „Pessoa je génius, protože pochopil rub věcí, rub skutečnosti i našich představ,…“ (s. 11). Trefněji asi Tabucchi, povoláním univerzitní profesor portugalské literatury, nemohl motto své povídkové knihy vyjádřit. V knize pak nalezneme ještě řadu dalších odboček k jiným autorům, jako jsou Joseph Conrad, Francis Scott Fitzgerald či italský básník Dino Campana; povídka Divadlo se stává doslova exkurzí do světa her Williama Shakespeara. Celá kniha je tak i příjemným výletem do světové literatury.

Pohled z druhé strany nelze chápat jako pokus o poučení typu „neodsuzuj druhé, dokud nepoznáš je a jejich pohnutky i z jiné strany“. Je to spíše vyjádření údivu autora nad tím, že svět nemusí být vždy takový, jak se nám prezentuje z jedné strany, často té, která je pro nás přijatelnější, ale že skrývá mnohá tajemství, jejichž poznání nám často není souzeno nebo působí bolest.

Požitek z četby umocňuje překlad Jiřího Pelána, který prozrazuje jeho dlouholeté zkušenosti i důkladnou znalost Tabucchiho stylu a díla obecně. Ta se navíc promítla i do velmi cenného doslovu, ve kterém tento pražský romanista představuje osobnost spisovatele skrze jeho knihy, a tak nás erudovaně, přesto však ve formě přístupné pro všechny, uvádí do literárního světa Tabucchiho knih. Spolu s podobnými texty (jmenujme doslov Alice Flemrové ke Ztracené hlavě Damascena Monteira z roku 2004) tak zájemcům poskytuje slušný materiál pro hlubší poznání klasika současné italské literatury, kterým Tabucchi beze sporu je.