Otec parkuje červené auto na asfaltu pod hrází. Děti šplhají vzhůru, rodiče zatím vytahují zezadu z auta kufry a batohy. Kluk a holka stojí těsně vedle sebe mezi ovcemi a upírají pohled přes moře na ostrov. On má červenou bundu, ona modrou. Prudký vítr jim vyfoukává vlasy do výšky, síla vichřice v nich vyvolává smích, ukazují si na vlny s bílými čepicemi z pěny a vykřikují rozrušením, když přívoz přistane.

Nahodit si batohy. Otec nese kufr. Ruku v ruce kráčejí k molu, kde opravdový kapitán v námořnickém svetru kontroluje lístky. Po můstku, přes vysoké kovové prahy, z pachů se motá hlava: přihřívaná káva, mazací olej, sůl.

„Zahouká?“ ptá se kluk s náznakem strachu v hlase. Otec ho vezme do náručí a pevně ho drží, dokud se neozve signál k odplutí. Holka se natáhne nahoru a hladí brášku po baculatém, hebkém lýtku.

„To je brouček, viď?“ říká matce. „Má houkání rád, a taky se ho bojí.“ Vezme kluka za ruku, jakmile ho otec postaví na palubu. Rozběhnou se k zábradlí a pozorně se dívají na zpěněnou brázdu, kterou za sebou nechává loď.

Druhý den jdou všichni společně tmavým jehličnatým lesem k dunám. Studený vítr a prudké slunce; děti si nasadily kapuce a pevně si je utáhly. Za lesem se otevře krajina v odstínech žluté a šedé. Ptáci se snášejí k jezírku vroubenému uschlými klasy rákosí, jistě půl druhého metru vysokými. Otec jich pár uřízne kapesním nožem. Pak děti pochodují jako vojáci na vrcholek duny. Klasy drží vzhůru a tlustá stébla svírají oběma rukama. Holka je nahoře první, obrátí se na bratra a vypne se na špičky. Matka se dívá na bledý ovál jejího obličeje sevřený kapucí.

Děti zvedají stébla rákosí, jak nejvýš to jde, tancují na vrcholku duny a nechávají klasy, aby se třepotaly ve větru. Holka volá: „Vidíme všechno! Stojíme na vrcholku světa!“

*

Alla breve, čtyřčtvrťový takt, který je třeba cítit a provádět na dvě; z toho se člověka zmocní energický pocit, ne uštvaný, ale spíš cílevědomý, pohánějící kupředu, skoro rozjívený. Pocit, že je všechno v pohodě.

Žena si v klidu prohlíží čtyři hlasy, které se vzájemně volně imitují sestupnými skoky v kvintách a střídavými tóny po první době. Všechny čtyřhlasé Goldbergovy variace jí připomínají prázdniny, harmonické výlety uvnitř kruhu bezpečí jejich kvarteta. Tady, v téhle variaci, má soprán v sobě cosi neporazitelného, ještě nekomplikovanou objevitelskou touhu dítěte, které se téměř euforicky rozkoukává po světě. Ještě nemá nohy z olova, ještě nemá brýle s nánosem sazí. Druhé dítě následuje, v sextách, v terciích, i při závratném stoupání vzhůru. V jedenáctém taktu nechá soprán zazpívat troufalý trylek, ale pak se ho zase v dobrém rozmaru ujme.

V hloubce spokojeně pobrukují nízké rodičovské hlasy. Bas se nenechá rušit. Tenor po celé takty mlčí, ale pak se přidá.

V zájmu solidního provedení je dobré jakékoliv odkazy na význam nechat plavat, říká si žena. Asociace a vzpomínky působí zmatek a odvádějí od ryzího hraní linií. Ví, že to dokáže. Když se s veškerou dostupnou silou soustředí na hlasy, odplynou obrazy a slova do pozadí a zbude čistá stavba, která k ničemu neodkazuje, která tu prostě jen JE.

Trylek je zoufalý. Třetí a čtvrtý prst pravé ruky, s palcem položeným o tercii níž; rytmicky nezávisle na spodních hlasech; končí správným tónem přesně na začátku následujícího taktu. Je to boj.

Chtěla by otevřít uši dokořán, tak jako se dají otevřít oči a chřípí. Nejraději by bedlivě naslouchala, všemocnýma ušima nasávala do zrádného mozku každičký zvuk. Tam by polyfonní předivo všechno odstrčilo stranou: modrou dětskou bundu, pronikavý holčičí hlas, oslnivě bílé mraky na průzračně modrém nebi, ohlušující houkání lodi. V mozku by zavládla harmonie, nic než harmonie.