Jedním z hlavních témat Vířícího bludiště (The Quickening Maze, 2009) je ústup tradiční anglické krajiny industrializaci a lidské touze po zisku. Přesto, anebo právě proto, příroda ve Fouldsově románu vládne určující silou. Kniha se kupříkladu odehrává v čase přírody, který, jak vyplývá z jejího úvodu, má navrch nad časem dějin. Prolog sice jako jediný z kapitol Vířícího bludiště není nazván podle některé z ročních dob, ale podle všeho se odehrává v létě – a také po něm následuje „Podzim“, „Zima“, pak opět „Léto“ a tak podobně. V prologu se čtenář poprvé setkává s hlavním hrdinou knihy, budoucím básníkem Johnem Clarem (jde o skutečnou historickou osobnost, která žila v letech 1793–1864), a sice v době, kdy je ještě malý chlapec. Následující „Podzim“ ho ovšem zachycuje již jako polozapomenutého pozdně romantického básníka v ústavu pro duševně choré Matthewa Allena.

John Clare pocházel z rodiny námezdního rolníka a sám se krom psaní poezie musel živit obdobně. Jak v doslovu k románu uvádí Ladislav Nagy, lyrik Clare do značné míry utrpěl tím, že tvořil na rozhraní dvou kulturních epoch, což se Fouldsovi ve Vířícím bludišti podařilo výborně zachytit. Za Clareova působení došlo ke změně čtenářského vkusu. Namísto přírodní lyriky, která proslavila Clareova o třiadvacet let staršího předchůdce Williama Wordswortha, se do popředí zájmu dostala historická témata či mytické motivy, tak jak byly zastoupené zejména v díle Alfreda Tennysona. Tennyson se v románu objevuje také: doprovází bratra stiženého melancholií, který se, stejně jako Clare, léčí v Allenově sanatoriu. Čtenáře obeznámeného s Tennysonovými rozvleklými artušovskými básněmi možná potěší, jak bezprostředně Foulds budoucího britského „poetu laureata“ vykresluje. Fouldsův Tennyson je nemluvný morous, příliš se nemyje, neustále teskní po zesnulém druhovi, a dokonce se nepřímo postará, aby Allenova dcera Hana přišla o iluze ohledně romanticky vyhlížejících mladých mužů.

Adam Foulds (1974) zatím kromě Vířícího bludiště, které se roku 2009 dočkalo nominace na Bookerovu cenu, napsal román The Truth of These Strange Times (2007, Pravda o těch zvláštních časech) a epickou báseň The Broken Word (2008, Porušený slib) o keňském povstání Mau Mau z roku 1956, jež předznamenalo konec britské koloniální správy v zemi. Fouldsův básnický dar je ve Vířícím bludišti patrný zejména v pasážích, které s citlivou lehkostí ilustrují půvab přírody a lesa i jejich význam pro Johna Clarea: „Otevřel oči a viděl, že zarůžovělý oheň dál dýchá v srdci s žárem bělostných klacků. Sova vydala svůj drsný výkřik a netopýři kolem něj rozeseli korálky zvuku“ (str. 39).

Clareova první sbírka básní měla jakýs takýs úspěch, kterého se už ale zbytek jeho díla nedočkal. Bezpochyby i v tom lze hledat příčinu básníkovy psychické lability. Clare měl rozpolcenou osobnost a v určitých chvílích trpěl utkvělou představou, že je některou slavnou osobností: od admirála Nelsona po lorda Byrona. Scéna, ve které Foulds nechá Clarea – tou dobou zápasníka Jacka Randalla – vyzvat na souboj celý cikánský tábor, pěkně ilustruje básníkův donkichotský vzdor osudu. Každou chvíli prchá z instituce, ve které je internován, nedbá na nová omezení týkající se státních lesů a pozemků, toulá se krajinou, skládá v duchu básně a přespává tam, kde ho zastihne noc. Uvědomí-li si čtenář tuto stránku Clareovy osobnosti, snáz přijme poněkud idealizované vylíčení zmíněné skupiny cikánských kočovníků, které by jinak mohl vnímat jako příliš klišovité. Clare se navíc ve svých básních, jak uvádí Nagy, s cikány přímo ztotožňuje. Ve Vířícím bludišti se objevují jako plaší, svobodní a moudří lidé, jejichž mluva připomene americké indiány: „Jane Clare, beru tě za muže, s nímž lze mluvit: jsi bledý a ztracený, i když dobře živený, ať už jsi kdokoli“ (str. 36), obrací se k básníkovi stará cikánka.

Clareovým protějškem je ve Vířícím bludišti nejen Tennyson, ale svým způsobem i Matthew Allen. Ředitele ústavu přestává práce s duševně nemocnými lidmi uspokojovat, a tak hledá ventil pro svou fascinaci rozvíjející se vědou a technikou. Ten nalezne v obráběcím přístroji zvaném Pyroglyf, s pomocí kterého chce vyrábět vyřezávaný nábytek: „...dokonale přesné a exaktní mechanické kopie ručně vyřezávaných originálů za zlomek původní ceny. Můžeme tuto krásu, důstojnost a povznášející duchovnost učinit dosažitelnou pro tisíce lidí,“ předznamenává Allen jednu z charakteristik nastupující modernity, a sice postupné rozbujení spotřeby.

Protože ve Vířícím bludišti vládne příroda, je nasnadě, že s Allenovými plány to nedopadne zrovna slavně. Clare naposledy uteče z ústavu a po dlouhém putování se doplahočí domů ke své ženě. Foulds ovšem dává tušit, že básník se z šílenství už nevymaní. Svou ženu nejdřív nepozná a v samém závěru knihy ji osloví „Marie“ – jménem své lásky z dětství. Autor i čtenář rovněž vědí, že po Allenovi přijde nespočet dalších, kteří se poučí z jeho chyb a nenávratně změní podobu světa. Síla Vířícího bludiště tak spočívá především ve Fouldsově umu zachytit prchavý výsek času těsně před tím, než tyto změny nastaly.