José María Arguedas – Pramen paměti
Arguedas, José María: Los ríos profundos

José María Arguedas – Pramen paměti

José María Arguedas před svou smrtí zalitoval, že nestrávil svůj život v horách s indiánskou ženou a nenaplnil své dny prostými každodenními činnostmi vlastními životu v Andách. Dal přednost limským intelektuálním kruhům, kde mohl psát, učit, studovat, a šířit tak svůj obdiv k andské kultuře. V lítosti nad životem stráveným v Limě vně této společnosti je snadné cítit jeho hluboké zklamání z nepochopení svými současníky.

Arguedasovy ztracené kroky

José María Arguedas před svou smrtí zalitoval, že nestrávil svůj život v horách s indiánskou ženou a nenaplnil své dny prostými každodenními činnostmi vlastními životu v Andách. Mohl žít způsobem, který svou prací hájil, ale jeho volba padla na limské intelektuální kruhy, kde mohl psát, učit, studovat, a šířit tak svůj obdiv k andské kultuře. V lítosti nad životem stráveným v Limě vně této společnosti je snadné cítit jeho hluboké zklamání z nepochopení svými současníky, kteří slavili úspěchy s experimenty s literární formou a málo je dojímal vášnivý Arguedasův zápal pro téma odlišných kultur, ačkoli z dnešního hlediska právě Arguedasův experiment s propojením dvou jazyků ukazuje na jeho literární talent. Jak malicherné musely Arguedasovi připadat debaty odborníků nad jeho vlastním dílem, jejichž vzkaz byl pro něj tak důležitý, a jak veliké jejich nepochopení. Bylo-li vzájemné porozumění kultur jeho hlavním posláním, byl pravděpodobně smutek z jeho nenaplnění jedním z důvodů k jeho dobrovolnému odchodu ze života. Je otázkou, do jaké míry bylo toto nepochopení pouze Arguedasovým pocitem a do jaké skutečností. Tak jako dnes měl jistě i ve své době mezi lidmi přívržence, kteří jeho pohled na odlišnou kulturu sdíleli. Atributem intelektuála není víra, ale analýza. Arguedas andské kultuře celým svým srdcem věřil, protože měl to stěstí, že do ní byl přijat a byl zahrnut její láskou.

„...dívali se na mě přesně tak, jako bych byl jedním z nich, s tím rozdílem, že jelikož jsem bílý, je mi potřeba více útěchy než jim... a dávali mi plnými hrstmi.“
„...vieron en mí exactamente como si fuera uno de ellos, con la diferencia de que por ser blanco acaso necesitaba más consuelo que ellos...y me dieron a manos llenas.“1

Jeho knihy jsou výsledkem hluboké víry v lidskou pospolitost, v kreativitu andského národa, v harmonii šířenou slovem a hudbou pramenící z duchovního spojení. Toto spojení či víra se pro Arguedase staly existenciální otázkou. Mezi svými racionálními kolegy si musel připadat často osamocený. Osamocený ve svém přesvědčení, že se naše civilizace svou invazivností zbavuje přístupu k velké moudrosti a možnosti života v harmonii, a ve své úzkostné touze tuto harmonii bránit. To, že byl mnohými lidmi považován za naivního snílka, romantika či utopistu, ho muselo bolet, protože si tak jistě nepřipadal. Ze způsobu jeho psaní je zřejmé, že jeho přesvědčení má hluboké kořeny ve stále živé tradici a není je možné považovat za poblouznění ani uměle sešroubovanou ideologii.

Indigenismus

Arguedasovo pojetí problematiky soužití dvou kultur je osobní a niterné, a proto velmi svérázné. Většina peruánských indigenistů se věnovala převážně otázce bezpráví činěného na kolonizovaných národech, tedy kritice chování západní civilizace. Není snadné najít dalšího autora, který by se na otázku díval zevnitř a skutečně ho zajímala kosmovize kultury původní. Jak poněkud komplikovaně rozebírá Mirko Lauer ve své knize Andes imaginarios – Discurso del indigenismo 2 (Smyšlené Andy – Hovory o indigenismu 2), peruánští indigenisté se zabývali problematikou převážně jako voláním po historické a sociální spravedlnosti a nastolení rovnosti, než že by se jim dařilo přiblížit k domorodé kultuře jako takové. Přestože se někteří autoři v extrémních případech s indiány ztotožňovali, většinou šlo o pohled zvenčí.

„...indigenismus je pojatý jako ‚kronika z druhé strany Peru‘, jako něco, co noví příchozí znají lépe než ti, co jsou tu již přítomni... jako fotoaparát, který zachytí a zmrazí pohyb... a zároveň oddaluje své náměty.“
„...el indigenismo es asumido como una ‚crónica del otro lado del Perú‘: aquello que los recién llegados conocen mejor que los ya presentes... como una cámara fotográfica que capta y congela el movimiento... y a la vez distancia a sus temas.“2

Při čtení Hlubokých řek necítíme znehybnění ani odstup. Arguedas a jeho autobiografický hrdina Ernesto se sice za indiány nevydávají, cítí se ale šťastní v jejich prostředí, a přestože jsou částečně vykořenění v obou civilizacích, jejich srdce je jasně vede za lidmi hor. Ernesta bílé dívky neinspirují k psaní milostné korespondence. Kdyby ale dívky z hor uměly číst, nebyl by k zastavení.

„...černé copy, luční kvítí za stuhou kloboučku... Kdybych tak mohl psát jim, má láska by vytryskla jako křišťálová řeka, můj dopis by se mohl stát zpěvem, který běží po nebi a dosáhne cíle.“
„...trenzas negras, flores silvestres en la cinta del sombrero... Si yo pudiera escribirles, mi amor brotaría como un río cristalino; mi carta podría ser como un canto que va por los cielos y llega a su destino.“1

Člověk rybou a hlubokou řekou

Arguedas v Hlubokých řekách více než ve svých dalších knihách překládá do španělštiny a do evropského způsobu myšlení poetické vidění obsažené ve struktuře kečuánštiny a ve způsobu myšlení lidí, kteří tímto jazykem mluví a vyjadřují jím svůj vztah k prostředí, v němž žijí. Příroda je zdrojem života, země a slunce ve svém spojení dávají člověku obživu a dovolují mu setrvávat v tomto světě a za to jim vyjadřují svůj dík. Toto spojení není obsaženo jen v poezii a písních k tomu určených, je všudypřítomné, je nedílnou součástí jazyka.

„Kečujská koncovka yllu je zvukomalebná. Yllu v jednom ze svých významů vyjadřuje hudbu, kterou tvoří křidýlka v letu, hudbu, která vzniká pohybem lehkých předmětů. Tento výraz je podobný jinému s širším obsahem, kterým je illa. Illa pojmenovává jistý druh světla a netvory, kteří byli při svém zrození zraneni praprsky měsíce.“
„La terminación quechua yllu es una onomatopeya. Yllu representa en una de sus formas la música que producen las pequeñas alas en vuelo; música que surge del movimiento de objetos leves. Esta voz tiene semejanza con otra más vasta: illa. Illa nombra a cierta especie de luz y a los monstruos que nacieron heridos por los rayos de la luna.“1

Nejde o idealizaci vlastní prvním kronikářům, kteří se z prvního okouzlení bujnou vegetací rychle vyléčili prvním kousnutím neznámého hmyzu. Domorodí obyvatelé jsou si plně vědomi nebezpečí, které je v přírodě obsažené, toto nebezpečí je součástí přírody jako takové a není pro ně důvodem k jejímu zavržení. Jsou si vědomi, že smrt je všudypřítomná, kvůli tomu ale nemohou přírodu vnímat jako nepřítele, nadále zůstává zdrojem jejich života, kterého si právě díky všudypřítomné hrozbě smrti více váží.

„Indiáni, míšenci a také my rádi a hodně mluvíme o smrti. Ale poslouchat o ní v kečujštině je skoro jako objímat smrt jako chumáček bavlny, nebo jako mrazivý stín, který člověku svírá hruď, dotýká se srdce, děsí ho, přestože přichází jako hebký okvětní lístek lilie nebo sněhu, sněhu z vrcholků, kde už se nenachází život.“
„Les gusta hablar mucho de la muerte, a indios y mestizos, también a nosotros. Pero oyendo a hablar en quechua de ella, se abraza casi, como a un fantochi de algodón, a la muerte, o como a una sombra helada que a uno lo oprimiera por el pecho, rozando el corazón, sobresaltándolo, a pesar de que llega como una hoja de lirio suavísima, o de nieve, de la nieve de las cumbres, donde la vida ya no existe.“1

Arguedasův hrdina Ernesto, jehož hlasem autor sdílí své pocity, stojí mezi dvěma kulturami a dvěma jazyky. Když se cítí sám, když nemůže proniknout ani do jednoho světa, je příroda prostorem, který vše sjednocuje.

„Po mnoho dní poté jsem se cítil sám, úplně oddělen. Měl jsem být jako veliká řeka, překročit krajinu, rozbít skály, projít, nezadržitelný a klidný, mezi lesy a horami a vstoupit do moře, doprovázen velkým národem ptáků, kteří by zpívali z výšin. V těchto dnech jsem nepotřeboval své malé kamarády. Byl jsem uchvácen rozhodnutím neohroženě kráčet. ‚Jako ty, řeko Pachachacu,‘ říkal jsem si.“
„Durante muchos días después me sentía solo, firmemente aislado. Debía ser como el gran río: cruzar la tierra, cortar las rocas; pasar, indetenible y tranquilo, entre los bosques y montañas; y entrar al mar, acompañado por un gran pueblo de aves que cantarían desde la altura. Durante esos días los amigos pequeños no me eran necesarios. La decisión de marchar invenciblemente, me exaltaba. – Como tú, río Pachachaca! – decía a solas.“1

Ernesto do přírody nejenže utíká, přírodou se sám stává, což je hlavním rysem kečujské kosmovize, jak vysvětluje Rengifo Vásquez v knize El retorno a la naturaleza (Návrat k přírodě):

„Pro domorodce je samo tělo rodinou, ve které sídlí rozličné množství božstev nebo duchů, rostlin, zvířat a lesa.“
„Para los indígenas el cuerpo es en sí mismo una familia en la que moran una diversidad de deidades o ánimas, de plantas, animales y de bosque.“1

K tomuto propojení se Arguedas uchyluje i v kritice církve, kterou v Hlubokých řekách obviňuje z manipulování indiánů do podřízené pozice.

„V mých snech (otec představený) měnil podobu. Viděl jsem ho jako rybu s rozvětveným, vlnícím se ocasem, jak pluje v zátokách mezi řasami a pronásleduje rybičky, které žijí pod ochranou vodních rostlin, až k břehům řek...“
„Yo le confundía (al padre director) en mis sueños; lo veía como un pez de cola ondulante y ramosa, nadando entre las algas de los remansos, persiguiendo a los pececillos que viven protegidos por las yerbas acuáticas, a las orillas de los ríos...“1

Obrazem člověka je v Hlubokých řekách několikrát strom. Strom jako živá bytost, která dýchá a cítí, stejně jako člověk.

„Eukalyptus uprostřed náměstí jako by se potil, vzhlížel pokorně k nebi.“
„El eucalipto del centro de la plaza parecía sudar, y miraba humilde al cielo.“1

Pokora je pak cestou z apokalyptické vize, znázorněné epidemií. Způsob života v nedorozumění a snaze o ovládnutí jednoho druhým se stává smrtelnou nemocí. Člověk k ní může přistoupit tak, že se pokoří, pomůže nemocným a odejde do hor.

Moudrost kečujské kosmovize, která dlí v pokorné komunikaci se vším živým, shrnuje opět Rengifo Vásquez.

„Moudrostí v tomto světě je schopnost tvořit, sladit se, sehrát se v rozhovorech, způsobech a pohybech s ostatními, schopnost nechat se tvořit, nechat se pěstovat, necítit se králem tvorstva, ale pouze jedním z mnoha v tomto světě. Na cestu moudrosti vstoupíme, když se naučíme rozmlouvat nejen mezi lidmi, ale také s přírodou a božstvy.“
„La sabiduría en este mundo es tener la capacidad de criar, de sintonizarse, de empatarse con la conversación, las prácticas y los gestos de los demás, en la capacidad de dejarse criar, de ser cultivado y sentirse no el rey de la creación sino uno más en este mundo. Se accede al camino de la sabiduría si aprendemos a conversar no sólo entre humanos sino también con la naturaleza y las deidades.“3

Toto vnímání světa se Arguedasovi podařilo přenést do evropského jazyka, který už tento vztah s přírodou ztratil, ale to, že se stále čte, je důkazem, že naše západní myšlení má stále schopnost toto propojení chápat a obnovit je.

Utopický realismus a kečujská kosmovize

„Mocní nevidí kvítky, které tančí na březích vodních toků, jež zavlažují zemi. Nevidí je, ale ony jim poskytují obživu.“
„Los poderosos no ven las flores pequeñas que bailan a la orilla de los acueductos que riegan la tierra. No las ven, pero ellas les dan el sustento.“1

Zatímco se Arguedas snažil přesvědčit své okolí o kráse skryté v domorodém způsobu vnímání přírody, okolí jeho nadšení nejenže vždy nesdílelo, ale také se ho snažilo přesvědčit o potřebnosti industrializace a nevyhnutelnosti tohoto procesu. Většina pragmaticky smýšlejících osob se snaží „utopisty” přesvědčit o tom, že jiná cesta než cesta pokroku v rámci industrializace neexistuje. Přestože tyto dva postoje vypadají na první pohled jako souboj fantazírování a realismu, není tomu tak. Obě vize budoucnosti, industriální i přírodní cesta, jsou produkty lidské představivosti, navíc z ekologického hlediska je právě industriální cesta utopická, protože naše planeta nemá kapacitu, kterou si vysnila bujná fantazie západních ekonomů. Arguedas ve své době ještě neměl dnes přístupná data potvrzující to, co on pouze cítil jako umělec a pokorný syn matky Země. Tento utopický protipól vytváří Arguedasovu dílu jeho kritika, La utopía arcaica (Archaická utopie) Maria Vargase Llosy. Nejde o souboj rozumu proti srdci, jsou to dvě srdce toužící po lepším světě. Jedno vychází z víry v tradiční kulturu And, která stojí na přímém kontaktu s přírodou, druhé vychází z víry v moc rozumu přírodu ovládnout.

Mario Vargas Llosa se touto podrobnou analýzou života a díla José Maríi Arguedase snaží velmi pracně doložit, že jeho dílo vytvořilo líbivý obraz kultury, která je ve skutečnosti jen Arguedasovou představou, a protože je skvělým diplomatem, za vytvoření tohoto obrazu ho vytrvale chválí, opěvuje jeho kreativitu, opakovaně ho usvědčuje ze lži a zároveň jej znovu konejšivě chválí za vytvoření fikce, která není obrazem skutečnosti, ale obrazem smyšleným a neskutečným. Arguedas se ale svým dílem nesnažil vytvořit fikci ve smyslu, jak ji opěvuje Vargas Llosa. Chtěl na fiktivním pozadí příběhů lidí doložit duchovní svět, který existuje v kultuře lidí, o jejichž neexistenci se soustavně snaží část společnosti, jejíž postoj hájí právě autor Archaické utopie. Ten se dopouští toho, co Octavio Paz pojmenovává „ninguneo", jakéhosi záměrného přehlížení části společnosti. Jde o pracný pokus najít vhodnou rétoriku, která pomůže s čistým svědomím odvrátit tvář od kultury se silným duchovním dědictvím, jejíž přítomnost je nepříjemnou překážkou k dosažení „pokroku", který je utopickým programem peruánské vlády.

Vargas Llosa líčí Arguedase jako slabého jedince s traumatickým dětstvím a komplikovanou sexualitou, které jsou mu motorem k hledání idealizovaného prostředí, jehož utopický ráz má navíc kořeny v řecké mytologii, a ne v kultuře popisované. Kniha José María Arguedas en el corazón de Europa (José María Arguedas v srdci Evropy) odkazuje na argument Northropa Frye, který proti této nostalgické idealizaci vzpomínek staví Arguedasovu představivost, ve které se „stírá rozdíl mezi subjektem a objektem, přítomností a minulostí“ (borra la distancia entre el sujeto y el objeto, el presente y el pasado). Tak se dochází k závěru, že: „Nevidět tento způsob představivosti v Arguedasově díle znamená zmenšit jeho význam a tvořivost.“ (No ver esta forma imaginativa en la obra de Arguedas significa reducir su sentido y su creatividad.) Tento pohled na Arguedasovu formu vnímání je ale stále europocentrický. Indiánská mystika sice opravdu ruší hranice mezi objektem a subjektem a mezi přítomností a minulostí, ne ale na základě představivosti a tvůrčích schopností. Tvůrčí představivost předpokládá individualistickou tvůrčí aktivitu, jejíž produktem je něco nového a toto nové je vlastnictvím tvůrce. Rušení hranic v čase a možnost komunikace mezi živými a mrtvými je v indiánské kosmovizi základním kamenem vnímání světa, ne jakýmsi produktem individuální představivosti, jak vysvětluje César Calvo v knize Edipo entre los inkas, libro primer (Oidipus mezi Inky, kniha první):

„...José María Arguedas zakusil dětská traumata uplynulých pěti set let, škrábance a zlomeniny svého života – incké civilizace. Tradičně individualizující a evropsko-ego-centrický psychoanalytický pohled, jejž na něj upřeli, byl neschopný dohlédnout za hranice dětství jeho osobních podob, neschopný prohlédnout záhadu toho zvláštního dědičného stavu různých dětství z dob Tawantingsuyu (kde on nadále zůstává především svým vlastním předkem) a z dob ještě dávnějších, z dob našich čínských předků našich předků...“
„...José María Arguedas acusó traumas infantiles de hace quinientos años, rasguños y fracturas de su vida – civilización inkaika. El tratamiento psicoanalítico tradicionalmente individualizante y euro-ego-céntrico que le brindaron, fue incapaz de entreverlo más allá de la infancia de sus apariencias personales, tras los enigmas de su especial condición heredante de distintas niñeces en ‚el tiempo‘ del Tawuantingsuyu* (donde él sigue siendo, sobre todo, su propio antepasado) y también más lejos, entre los antepasados chinos de nuestros antepasados...“4

Produkt této komunikace je považován za vědění něčeho daného, a ne za výplod fantazie. Nejde o mýty či bajky s morálním poučením. Je to komunikace se světy, které s námi sdílejí své vědění, pokud jsme ochotni naslouchat. Ať už tento pohled na prolínání realit považoval Arguedas za druh poetiky, nebo se s touto filozofií skutečně ztotožňoval, Hluboké řeky toto vidění vykreslují. Kniha Imaginace Hispánské Ameriky výstižně přibližuje tento jiný druh „představivosti” evropskému způsobu chápání vysvětlením:

„Imaginace nevytváří něco zcela nového, proniká ke skryté vrstvě světa. Obnovuje obrazy své kultury, zasuté v jazyce.“5

V tomto smyslu literární tvorba, jak říká Octavio Paz, „přináší paměť“. Toto pojetí „hispanoamerické imaginace“ se velmi blíží indiánskému způsobu chápání. Výraz „představivost“ či „fantazie“ je ale stále zavádějící, pokud ho chceme aplikovat na domorodou kulturu. To, co jsou indiáni schopni nahlédnout ve skryté vrstvě světa, neobnovují, o viděném referují jako o něčem skutečném. Nelze obnovit něco stále existujícího, i když mimo náš lineární čas. Arguedasovo dílo je samozřejmě evropského rázu a on vědomě tvoří, na jeho práci je ale dobré nahlížet také indiánskou optikou, kterou se on snaží obsáhnout, když se v jeho psaní vše živé prolíná a transformuje.

César Calvo, jeden z mála peruánských autorů, kteří se zabývají domorodou kulturou z jejího centra, i když v jeho případě jde o Amazonský prales a ne o oblast And, píše ve své knize Las tres mitades de Ino Moxo y otros brujos amazónicos (Tři poloviny Ino Moxe a jiní amazonští čarodějové):

„...Voda je tajemství. Řeky mohou existovat bez vody, ale ne bez břehů. A toto jsou břehy Ino Moxe: moudrost, síla a láska...“
„...El agua es un secreto. Los ríos pueden existir sin agua pero no sin orillas. Y esas son las orillas de Ino Moxo: sabiduría, fuerza y cariño...“6

A to jsou i Arguedasovy břehy. Moudrost stojící na porozumění, síla v odvaze postavit se dobyvačnosti, to vše v pokorné lásce k lidem, ke způsobu jejich myšlení a vyjadřování a k celému vesmíru.

Poznámky

1. ARGUEDAS, José María. Los ríos profundos. Barcelona: Losada, 1998. ISBN 89-9675-537-6. zpět
2. LAUER, Mirko. Andes imaginarios-Discurso del indigenismo 2. Cusco: CBC, 1997. ISBN 84-8387-056-8. zpět
3. RENGIFO VÁSQUEZ, Grimaldo. El Retorno a la Naturaleza. Apuntes sobre Cosmovisión Amazónica desde los Quechua-Lamas. Magdalena del Mar: PRATEC-Proyecto Andino de Tecnologías Campesinas, 2009. Nº2009-10271. zpět
4. CALVO SORIANO, César. Edipo entre los inkas, libro primero. Lima: Fondo editorial del Congreso del Perú, 2001. ISBN 9972-755-86-X. zpět
5. HOUSKOVÁ, Anna. Imaginace Hispánské Ameriky (Hispanoamerická kulturní identita v esejích a v románech). Praha: Torst, 1998. ISBN 80-7215-069-3. zpět
6. CALVO, César. Las tres mitades del Ino Moxo y otros brujos de la Amazonía. Iquitos: Editoria Gráfica Labor, 1981. (ISBN není uvedeno). zpět
*. název incké říše Tawantinsuyu je v knize opravdu uveden tak, jak je citován zpět

Bibliografie

HOUSKOVÁ, Anna. Reflexe iberoamerické kultury. In Druhý břeh západu. Ed. Anna Housková. Praha: Mladá fronta, 2004. ISBN 80-204-1139-9.
HOUSKOVÁ, Anna. Armonía y conflicto en la obra de José María Arguedas. In José María Arguedas en el corazón de Europa. Praha: Instituto de Estudios Románicos Facultad de Filosofía y Letras Universidad Carolina de Praga, 2004. ISBN 80-7308-081-8.
VARGAS LLOSA, Mario. La utopía arcaica: José María Arguedas y las ficciones del indigenismo. México: Fondo de Cultura Económica, 1996. ISBN 000772584.

Studie

Spisovatel:

Kniha:

(Hluboké řeky), Losada, Barcelona, 1998.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Témata článku: