Tato kniha vznikla z nouze. Jenže je nouze a nouze... Zatímco u nás budou knihkupci (a jen krátce před nimi nakladatelé) houfně krachovat státním daňovým zásahem, newyorský knihkupec Penzler, provozující Mysterious Bookshop, specializovaný na detektivní a příbuzné žánry, krachoval v důsledku nelítostné konkurence, nástupu mamutích řetězců typu Barnes & Noble. Inu, krachoval... Píše to v předmluvě, to ano. Ale i ve zhoršující se situaci mohl rozdávat zákazníkům dárky, třeba bibliofilsky vydávané povídky psané speciálně pro něj autory ze špičky žánru. Jsou to vesměs jeho přátelé, ale hanba by ho fackovala, kdyby to po nich chtěl zdarma, a tak jim vyplácel honoráře.

Penzler sám by se ostatně uživil, i kdyby jeho obchůdek krachl, což by byla „jenom“ újma na newyorském koloritu. On sám sestavuje víc a víc antologií, sám píše a platí za jednoho z nejfundovanějších znalců žánru. Ale když zase jednou ve větší než malé míře krachoval, zrodila se idea Přehlídky. Texty, jež obsahuje, opět vycházely zprvu jednotlivě a opět měly jako bibliofilské dárky motivovat zákazníky jeho obchodu, aby se tam vraceli nakupovat. Opět je pro něj psala angloamerická špička žánru, vesměs přátelé. Leč už nešlo o povídky, nýbrž o eseje.

Pozastavme se nejprve u pojmu špička. Jistě by se mezi dvaadvacet oslovených autorů dali zařadit i další, i když výběr zužuje podmínka, že musí jít o autory sérií s jednotící hlavní postavou. Například citelně schází James Lee Burke nebo Lawrence Block, ale elita to bezesporu je. Deaver, manželé Kellermanovi, Rankin, Lescroart, Connelly i Connolly, Childové Lee i Lincoln... To je současná, moderní špička žánru (i když ten se vyvíjí tak překotně, že napřesrok sedmdesátiletý Penzler se zřejmě nepřátelí s nadějným žánrovým potěrem – v této vybrané společnosti jediný John Connolly ještě nepřekročil padesátku). A můžeme být pyšní na to, že s výjimkou Anne Perryové všichni víceméně zdomácněli i na našem trhu. Pravda, spíše méně než více, někteří jen jedním dvěma pokusnými tituly, po nichž následovala rezignace nakladatele, právem zklamaného tím, že knihy kteréhokoli mrtvého klasika, ať se jmenuje Stout nebo Francis, většinu z těchto horkých bestsellerových jmen u nás s přehledem válcují.

Oslovených dvaadvacet autorů tedy Penzler požádal, aby napsali eseje. Nic těžkého, ani hlubokomyslného, jen jakési ohlédnutí za tím, jak se zrodila postava, která jim přinesla slávu. Nikdo z vybraných to neodbyl. Naopak někteří si dali práci, aby vymysleli něco formálně výjimečného: například Deaver, který o zrodu Lincolna Rhymea napsal cosi jako povídku, Robert B. Parker si zase o Spenserovi vypráví s manželkou a o Aloysiovi Pendergastovi si zase povídá spoluautor Preston se spoluautorem Childem, chaoticky, bez ladu a skladu, zato vtipně a svižně, čímž se jim – možná nechtě – povedl nejlepší příspěvek z celého souboru. Colin Dexter vede o Morseovi rozhovor sám se sebou. Někdo je sušší (Connelly), někdo lakonicky úderný (Ken Bruen, jako jeho knihy), někdo rozverně vtipný (Carol O’Connellová). Je to poučné, zajímavé čtení a navzdory všem mukám, kterými se autoři neopomíjejí pochlubit, se zdá recept na úspěch vcelku snadný. Fenomenální bestselleroví detektivové se začasté rodili v kuchyni při jídle, z nudy, z nouze... Jak zavádějící dojem!

Kniha totiž nabízí i druhotný, ale poučnější pohled, než je pouhé zvědavé nahlédnutí pod autorskou pokličku (i když David Morrell vypráví o Rambovi velmi zajímavé věci). Ty skrytější informace už je třeba sbírat z jednotlivých příspěvků po střípcích, protože o tom ta kniha tolik být nemá: lze z ní totiž získat zajímavý obraz o nakladatelských poměrech. Většina přítomných autorů stvořila svého sériového hrdinu brzy v začátcích své dráhy, a tak je možno tyto poměry sledovat ve vývoji a v proměnách. Na jednom pólu tak stojí John Harvey (ročník 1938), který začal publikovat v 70. letech a dává čtenáři nahlédnout do oněch idylických časů, navíc britských, kdy byl hlad po paperbacích, po dobrém řemesle i osobitém autorském vkladu. Na druhý pól si postavte třeba poameričtěného Brita Lee Childa, který do spisovatelského byznysu naskočil na sklonku 90. let minulého století. Netají se tím, že píše „formulaicky“, tedy tak, aby vyhověl přáním nakladatele, potažmo jeho představě čtenářských choutek. Píší tak i jiní, jen to nepřiznávají tak otevřeně. Koneckonců už i zadání této publikace o něčem svědčí: kdo nemá sérii, které se dá systematickou nakladatelskou prací pomoci k úspěchu, je na trhu handicapovaný. I zúčastnění autoři se tu a tam dopustí volného románu mimo řadu, ale jeho úspěch je prakticky vždy zastíněn každou další položkou série. Skutečně po střípcích (do krmičovy ruky se přece nekouše), ale přece jen to z textů vysvítá.

Ale pořád není zle. Penzlerův obchod s knihami přežil, asi i díky jednotlivým bibliofilským esejům. Když se jejich editor rozhodl vydat je souborně u velkého nakladatele, nejenže s tím neměl problém, ale vzápětí se jeho knize dostalo ocenění v podobě nejvyšší žánrové ceny Edgar v kategorii non-fiction.