Detektivní povídku aby v tomto výběru čtenář pohledal. Snad jen v rozkošném pastiši Lyndsay Fayeové Případ šílenství plukovníka Warburtona, který vypráví dr. John Watson a vystupuje v něm Sherlock Holmes, jde o staré známé umění detekce, při němž spolehlivé šedé buňky dovedou geniálního a příslušně extravagantního detektiva k pachateli a nám nezbývá, než vyhrknout úžasem nad nečekaným rozuzlením. Avšak mnohem víc, než „kdo to udělal“, jde současným povídkám o to, jak to udělal, a ještě víc proč. Proč BB/art pojmenoval už pátým rokem soustavně přebírané ročenky toho nejlepšího, co v žánru vychází v daný rok na americkém kontinentě, „detektivní povídky“, je nabíledni. V originále jde o „mystery stories“, což sice může být, ale častěji nemusí být detektivka. Uspokojivější český ekvivalent zatím nemáme.

Komplikuje se to ještě o něco víc tím, že letošním editorem se stal sice britský, ale v USA domestikovaný autor knižní série s Jackem Reacherem v hlavní roli Lee Child, což určitě nejsou detektivky. Možná thrillery… Pro ně by tu český protějšek byl, ale tak nešťastný: evokuje cosi zapichujujícího se do nástěnky. Proto neříkáme „napínák“, ale hezky po americku thriller. Proč neříkáme „mystery“, se mě neptejte. Proč po Edu McBainovi, Scottu Turrowovi a Jefferym Deaverovi editoval nejnovější ročenku právě Lee Child (BB/art se jejich vydávání chopil pozdě, takže ze 14 výborů vydal zatím jen čtyři a u první dvou navíc přeskakoval půlky dekád a krok s americkými nakladateli drží teprve poslední dva roky), lze jen odhadovat. Je to velké jméno na trhu, takže prestižní řadu nepochybně ozdobí, a navíc by jeho vkus mohl dát výslednému souboru jinou příchuť, než jakou mu v průběhu roků dávali tak roztodivní editoři jako Sue Graftonová, James Ellroy či Carl Hiassen. Bylo by to krásné, kdyby to bylo tak ideální. Jenže kdyby editor ročenky měl opravdu poctivě sledovat a číst vše, co je žánrově aspoň trochu relevantní, nemohl by vydat v daném roce dva své romány, jak se stalo právě v Childově případě.

Nuže povstaňme, na scénu vchází starý dobrý známý, americký spiritus movens tohoto a spřízněných žánrů, editor, popularizátor, encyklopedista a také žánrový knihkupec Otto Penzler. Podobných výborů, třebas ne tak prestižních, má na kontě už tucty, a tak se u tohoto stáhl cudně do pozadí. Ale je tam. Nasvědčuje o tom jeho předmluva. A bohužel i skutečnost, k níž se publikace přiznává: širší výběr aspirujících povídek provedl právě Penzler. Selektoval jich padesát a ty předal editorovi, aby z nich vybral dvacítku. Tím se ovšem z tohoto i předchozích třinácti výborů stává antologie Otty Penzlera, nikoli na obálce prezentovaného editora. A znovu přidávám – bohužel. Při vší úctě k odborníkově erudici, většímu přehledu a sečtělosti, osobní pečeť vyvolených editorů na každém svazku by byla vítanější než stabilní výběrový klíč, podle kterého jistě Penzler roky výběr provádí. Ale za takových podmínek by nejspíš tyto antologie nikdy nespatřily světlo světa. Ani Penzlerovi se nedá věřit, že stíhá přečíst úplně všechno, když americká povídková produkce v žánru jde ročně do tisíců položek.

Penzler, respektive Child, vybírá především z časopisů a z antologií a potěší, že dva letití nezmaři na tomto poli, zdánlivě konkurenční, přitom ale jedním vydavatelským domem zastřešené magazíny Ellery Queen’s a Alfred Hitchcock’s stále drží krok s dobou, i když trochu dýchavičně. Ani jedna ze tří povídek z těchto zdrojů neutkví déle v paměti. Jak o tom svědčí výčet zdrojů, dění a pokrok se zjevně přesouvají do antologií a výběrů sestavovaných příležitostně a zjevně pečlivěji a promyšleněji než literární měsíčníky. V nich lze najít i takzvaná velká jména a těmi pak ročenku obohatit – dostojí-li jejím nárokům. Přinejmenším zde se to tak sešlo a „velká jména“ zvedají úroveň vybrané dvacítky o pár dílků výše. Klub Eda Lubyho je skutečná literatura a to, že jde o drásající příběh bezbranné dvojice nevinně zapletené do zločinu, je druhotné. Za vše mluví skutečnost, že povídka pochází z posmrtně vydaného souboru Kurta Vonneguta. A Dennis Lehane si před časem zkusil editorskou práci, když sestavil antologii temných povídek z Bostonu. Ze svazku Boston Noir se ukázal jako nejkvalitnější právě jeho příspěvek. Záchrana zvířat je pro něj atypický kousek (stejně jako forma povídky pro romanopisce), struhadlovitě něžná sonda do lidské osamělosti porovnávané s osudem štěněte nalezeného v popelnici. Zapomeňte na bombastičnost Tajemné řeky nebo Prokletého ostrova a těšte se na subtilnější, niternější polohu. Lehane už prý pracuje na scénáři.

Ještě dvě tři povídky jsou pamětihodnější než slušný, průměrný standard zbytku (Landův Čas k zabíjení, Brandonova Porota soudců…). Bohužel ale žádná nezdvihne člověka v šoku z místa, nevyryje mu jizvu do mozku, která by pak ještě pár týdnů pálila. Z tohoto pohledu, lze-li aktuální výběr považovat za reprezentativní a signifikantní, se zdá, že povídková forma v daném žánru prochází stagnací.