Řekněme si na úvod to, co nám pro stručnost a asi i z grafických pohnutek zatajuje lakonický český název této mamutí dvousvazkové knihy (zlaté české ručičky nedokázaly to co bramborové americké, a tak z jedné stále ještě úhledné knížky se zde stali dva potenciální zabijáci, hodí-li je třeba někdo po vás): že jde o „nejúplnější sbírku povídek o upírech, jaká kdy vyšla“, jak se chlubí originální podtitul. A ano, je jich tam na bezmála 1440 stranách přes osmdesát. Přesto by pořadatel této antologie jistě dokázal vyštrachat další představitele krvelačné čeledi a mohl by plnit další stovky stran. Už jen specializované knihkupectví, jež v New Yorku vlastní Otto Penzler, The Mysterious Bookshop, musí být bezedným zdrojem. I vlastní sbírka žánrových knih, tak rozsáhlá, že její části majitel dnes už draží. Také edice knih, již řídí. A především láska k lehce upadlým žánrům. Díky tomu všemu se Otto Penzler stal vyhledávaným a stále cennějším editorem a antologistou, pokračovatelem Elleryho Queena či Alfreda Hitchcocka, až na to, že oni na to měli lidi, kdežto on to dělá zjevně sám a s nadšením.

Vznikla by kniha jednak prakticky bez konce, protože upírská tradice je v západní, především anglosaské literatuře (ale nejen v ní) předlouhá, jednak by fajnšmekr Penzler zřejmě jinak vyvážil poměr notoricky známých, opakovaně antologizovaných autorů a povídek ku méně známým skvostům, ať staršího data, či ještě lépe moderním kouskům. Jenže Penzler do určité míry není pánem své antologie. Tím je zcela zjevně společenská poptávka.

Britský autor Kim Newman, který má sám bohaté literární zkušenosti s upíry, v úvodu nastiňuje důvody, proč tato überantologie vychází. Renesanci čtenářského zájmu o bytosti noci klade do 70. let, do souvislosti s vydáním Kingova románu Prokletí Salemu. Zmiňuje ještě kdejaký další milník, jen o tom kontextuálně nejmarkantnějším mlčí. O upíry se začaly zajímat v poslední době hlavně dospívající děti. Holčičky by s nimi chtěly nejraději spát a různě se jinak miliskovat, protože jsou tuze cool, chlapečci by z této hormonální reakce chtěli co nejvíc těžit, a tak si podmalovávají oči a moc nejedí a jsou hrozně emo. Tohle spískala jistá paní Meyerová sérií difamačních knih o upírech a Otto Penzler teď přichází, aby je rehabilitoval. A bezesporu přichází i proto, aby ze vzedmuté vlny čtenářského zájmu o tyhle permanentně anemické tvory těžil.

V zásadě má nelehký, vlastně neřešitelný úkol: vpálit kulku do srdce každého trapně fňukavého upíra ze Stmívání, ale přitom žádného z nich nezabít. Naopak ho hýčkat coby svého druhu chlebodárce. Výsledkem je tedy ono mlčenlivé chození kolem horké meyerovské kaše a autorčino ignorování, vycházející bohdá nejen z toho, že samozvaná romanopiskyně formu povídky kurážně přeskočila. Výsledkem je rovněž výběr povídek, který má mít zjevně i edukativní podtext: velkou měrou se obrací k upírské literární prehistorii, a tak posté čteme de Maupassantovu Horlu, popadesáté Stokerova Draculova hosta a Sheridana Le Fanu – a my Češi potisící i Nerudova Vampýra. To vše musíme podstoupit v bláhové naději, že osvětový účel publikace dojde naplnění a omladina vymění krvelačné emouše třeba za přízračné bytosti M. R. Jamese.

Přece však dodejme něco málo ani ne tak na obranu Stephenie Meyerové, jako spíše výběrového kritéria a z něj plynoucího širokospektrálního pohledu knihy na daný subjekt: kdyby podobný obsáhlý svazek vycházel v 70. letech, možná by v něm podobně jako dnes Meyerová chyběla Ann Riceová, která v aktuální publikaci samozřejmě neschází. Přitom ve své době se na ni pohlíželo podobně jako na kýč, jako na profanátorku tématu. Její upíři mezi sebou obcovali, hýřili emocemi i sexuálními úchylkami, byli... no skoro lidští. Něco nevídaného, nepřípustného. Za třicet let zřejmě bude v obdobné antologii i Meyerová, protože upíři půlky 21. století budou možná vybírat prostředky na záchranu hladovějících upířátek v Africe.

V tom je výhoda téměř bezmezného rozsahu publikace: dívá se na upíří čeleď ze všech možných úhlů, takže se jim na některých místech dokonce i zasmějeme (Fredric Brown). Však je také promyšleně tříděna: Penzler neřadí povídky chronologicky, nýbrž volně tematicky, do oddílů jako Něco je v nepořádku, Je to upír?, Hřbitovy, hrady, kostely, zříceniny, Z války a podobně. Tak se prakticky v každé sekci sejdou ctnostní, byť méně záživní klasici s autory moderními, tradice s experimentem, notoricky známá povídka s polozapomenutým pokladem. Koneckonců antologie si přímo říkají o přeskakování, takže nakonec není co řešit.

Za největší přínos považuji vedle zařazení relativně moderních, u nás ne tolik zdomácnělých a rovněž ne tak často antologizovaných autorů (Laymon, Tremayne, Tem, Gorman) zejména poměrně velký prostor, jakého se dostalo druhořadým klasikům, pulpovým autorům, jako byli Hugh B. Cave, Clark Ashton Smith, August Derleth a další, a jejich o něco mladším kolegům, řemeslným dříčům na povídkové vinici někde mezi 40. a 60. lety, C. Beaumontovi, B. Copperovi, J. P. Brennanovi apod. Jedna i druhá éra je pořád zatěžkaná dluhem našich nakladatelů a každá ochutnávka je tedy dvojnásobně vítaná.

Ostatně důkazem výše konstatovaného je i přemíra překlepů a chyb právě ve jménech těchto neprávem málo známých autorů, kterými se kniha až hanebně hemží.