BOJÍM SE JÍT KOLEM TVÉHO DOMU. VŽDYCKY
jsem se tě bál, tvých očekávání, tvého
pochopení. Byla jsi silnější. Scény,
rozbité talíře, nebo jak jsi vyskočila
z auta, lehla si před něj a křičela:
No tak mě přejeď! V záři světlometů to vypadalo
děsivě. Chvěl jsem se, když ses začala
vracet pozdě, nebo až k ránu. Tvůj
pohled mi trhal nervy na cucky.
Měsíce jsme to probírali, abychom se pochopili.
Dokud jsi toho neměla už dost a třemi
slovy jsi mě odrovnala. Možná jsi je
řekla schválně. Znovu a znovu se mi přemílají
v hlavě, zabíjejí moje lásky. Mám strach
jít kolem tvého domu. V noci do zdi
zatloukáš hřebíky. Jako bys je tloukla do mojí
hlavy. Hrozně to bolí! Dal bych nevím co,
abys toho nechala.
Vzala zpátky ta slova.


ODPOLEDNE ZASE DORAZÍ TA HOLKA. KAŽDÉ
odpoledne je tu někdo jiný, ale ona mi nejde z 
hlavy. Před sebou má hromadu katalogů, prodej
na dobírku, hypermarkety, nejnižší ceny,
se zaujetím jimi listuje. U některého zboží
se zastaví a zářivě se na mne podívá. Kousek
po kousku se objevuje malá dívenka, uplakaná,
drží se mezi stehny. Ptám se jí, proč. Tolik
zářivých barev. Modelky v podprsenkách, chlapíci
ve svetříkách, ve slipech. Je víc
a víc nervózní, přeskakuje stránky. Tenhle, hryže si
rty, ten s chlupatýma rukama! Potom je už
mezi pracími prostředky, které odstraní všechny
skvrny, i ty zaschlé. Její příběh je
známý, už jsem ho slyšel stokrát.
Dívám se z okna. Hlavou mi probleskne přání,
abych se nikdy nenarodil. Nikdy by to
nezačalo, a proto ani nikdy neskončilo.
Nejhorší je to svírání žaludku, lapání
po dechu, třas rukou. Ona rovná katalogy.
Co jí mám říct? Čeká, že
jí něco řeknu? Zeptám se jí, co by
chtěla slyšet. Nic. Nejradši mám, když
mlčíte. A zase se skloní ke katalogům.
Tohle všechno bych chtěla mít, všechno.


PŘEDSTAVUJI SI, ŽE JSEM PANTER. S HUSTOU
černou srstí a blýskavýma očima. Jdu za
tebou, pomalu. Otáčíš se a netroufáš si
zrychlit krok, zpomalit nebo se
zastavit. Zneklidňuje mě široká třída,
vysoké mrakodrapy, rozpálený asfalt,
znervózňují mě nízké domy, ustrašení psi,
lidé, kteří uskakují stranou. Znaveně
se posadíš před kavárnu a já si lehnu k 
tvým nohám. Čekáš. Nikdo tě
neobslouží. Zdálky tě pozorují a 
myslí si, že jde o nějaké představení, že je to hra,
někdo možná zatleská, ale přesto si udržují
odstup. Kvečeru se unavení vrátíme
domů. S nikým jsi nemluvil, nikdo
ti nedal najíst, nikdo napít. Dívali se na
tebe se strachem. Postavím se na zadní
a otevřu dveře. Nemůžeš utéct.
Lehneš si a chtěl bys umřít. Zuby ti
trhám oblečení, olizuji tě jazykem, ty
se chvěješ. Slyším kvílení sirén,
strašný rámus přede dveřmi, lidský
vřískot do megafonu, syčení slzného
plynu, zvedá se dým, ještě
víc se k tobě přitisknu, přikryju tě,
abych tě chránil, slyším výstřely, výstřely.



UPADL JSEM SE DO DEPRESIVNÍHO ROZJÍMÁNÍ O 
své nepotřebnosti. Přece nejsem stůl ani židle
ani pračka, řekl jsem si, ačkoli mě
napadlo, že bych jí někdy rád byl. Řekněme, že
bych poklidně obracel prádlo, chvílemi bych jím
přehazoval a všichni by byli spokojení. Nebo ten koš na
ulici, hází se do něj tolik smetí. A kolik
lidí si ho všimne! Pořád jsem chodil na
výstavy nepotřebných lidí. Díval jsem se na ně,
probíral je, posuzoval ze všech stran. Tenhle nebo
tamten by se mi hodil, mumlal jsem, ačkoli
jsem si vůbec nebyl jistý, k čemu bych ho použil.
Proto jsem radši mlčel a nepřibližoval se. Ale
nejhorší bylo, že se nikdo nepřiblížil ke mně,
jako bych byl opravdu nepotřebný. Tak jsme
přicházeli a odcházeli, vždycky sami, nebo o něco víc
sami. Někdy jsem potkal nějakého starého známého,
kterému jsem záviděl, protože jeho život byl
úplně jiný, podstatně lepší, myslel jsem si.
Překvapeně jsem na něj pohlédl, on mávnul
rukou a smutně utrousil: Prošlé datum spotřeby.
Tak byl zase tady a ptal se na svou
nepotřebnost. V tomhle chmurném stavu jsem se
vydal do městského akvária. Tiskl jsem nos ke
sklu a pozoroval ryby, které plavaly sem a tam.
Uklidňovalo to. Určitě netouží být pračkou. Jsi
opravdu hloupý tvor, několikrát jsem si řekl.