Při prvním setkání čtenáře s knížkou, při jejich vzájemném seznámení, hraje bezesporu velkou úlohu titul knížky. V případě této sbírky poezie si nejeden z nás může pomyslet - chce snad autor básní, který je pojmenoval jako „Banality“, hrát se čtenářem hru plnou ironie? Proč by jinak své poezii takhle předem ubíral na vážnosti, proč by ji sám dopředu označil jako banální...? Když se však do oněch „banalit“ začteme a pozvolna jejich prostřednictvím začneme objevovat básníkův svět, shledáme, jak málo je banální. To, co je banální, je všední, otřelé, ale hlavně – bezvýznamné. Ale kdybychom označili svět básníkův jako banální, pak by byl tak trochu všední a bezvýznamný i život náš, což se leckomu těžko připouští. Svět sbírky Banality je totiž opravdu svým způsobem velmi blízký světu každého z nás. Každý si v sobě neseme nějaké skryté rány z dětství, které se z ničeho nic objeví, když někoho udeříme už jako dospělí; každý si někdy připadá jako neužitečný, nepotřebný a raději by byl čímkoli jiným; a občas je tak lákavé vystoupit z letadla, v němž se právě nacházíme, a zmizet mezi anděly v oblacích. Mnohdy je také každý z nás osamělým cizincem ve velkém světě, a proto z něj nesmyslně prcháme do světa ještě odcizenějšího a nebezpečnějšího, abychom se pak ustrašeně schovávali ve svém malém stanu, když venku vládne noc.

Zmíněná osamělost je jedním z hlavních rysů této sbírky, avšak osamělost není banální, zvlášť pokud je důvodem pro hledání blízkosti a blízkého člověka, ať už má sblížení jakoukoli podobu, ať už nás nakonec posílí, či přivede na pokraj zkázy… A toto hledání je jakousi červenou nití, která jednotlivé básně spojuje a naznačuje putování vypravěče „banálních příběhů“ labyrintem erotických dobrodružství. Ráj srdce je stále v nedohlednu, avšak zdá se, že to není podstatné. Hledáme-li jej po celý svůj život, pak není nikdy všední či bezvýznamný, natožpak banální.