Městečko na severu Francie, zima, prší. Sychravo zalézá pod kůži, vkrádá se do srdcí. Jediná továrna se má zavírat, lidé o ni bojují už dva týdny. Dnešek snad rozhodne: odpoledne budou odboráři jednat o svých požadavcích s vedením.

Toho rána Gildas vstane v půl šesté, v umyvadle na chodbě si opláchne obličej, pak dvakrát zabuší na dveře svého syna Leopolda a sejde do kuchyně. Dobré ráno si řeknou pohledem, Leo jim oběma nalije kávu, nachystá chleby. Poptá se otce, jak se mu spalo, jestli ho netrápí bolavé klouby, ten neodpoví. Beze slova rozlamuje chléb a kousky napadané do hrnku loví velkou lžící. Nato utrousí cosi o zpropadeném mokru, vstane, a zatímco Leo chystá kastrůlky s obědem, rozlévá do polních lahví víno pro kolegy z Atlantické federace, kteří je přijedou ve stávce podpořit. Pak popadnou kabáty, v úzké předsíňce se snaží do sebe příliš nevrážet a vydají se na autobus. Během jízdy si Gildas pročítá prohlášení, Leovi nevěnuje pozornost, ten se dívá z okna do kalného rána a v hlavě mu zní kapela Green Chimneys. Nový den začíná.

V továrně na nádvoří označovaném „Sever" se pod obrovskými stany shromáždili stávkující, je lezavo, liják sílí. Předáci Andrej, Simon a Gérard se snaží všechny povzbudit a rozehřát, dodat jim kuráž před rozhodujícím střetem. Mladík Leo má ale myšlenky jen pro džez, události pozoruje zpovzdálí, nijak se ho netýkají. Je natolik duchem jinde, že propásne i hlasování o rezoluci. Zpátky do reality ho přivede až Nadin pobavený úsměv. A když ho otec požádá o pomoc se sepisováním požadavků pro odpolední vyjednávání, vymluví se. Bloumá sem a tam, zajde si na návrší, odkud pozoruje letiště, hlavu má nabitou hudbou, blížícím se koncertem, kamarády a... Nadine. Ale myslet na muziku přece není nic špatného, uklidňuje ho dívka později.

Napětí houstne jako vzduch v bistru U Fanny narvaném k prasknutí dělníky, kteří se sem přišli zahřát a nabrat síly na odpolední kotel. Však se na něj také řádně chystají, na zkoušku provolávají slogany rozdané toho rána Andrejem. Přijede totiž i televize.

Nádvoří Sever zahradily pořádkové jednotky. Dav se tísní před zátarasy a čeká na příjezd vedení. A jakmile se objeví konvoj aut, stávkující se snaží předvést, že jsou silní a jednotní.

Za několik minut představenstvo znovu nastoupí do aut, zakuklenci se rozestoupí, přístup na nádvoří je volný. Je rozhodnuto: továrna bude do dvou měsíců zrušena.

Gildas přesto kapitulovat nechce, továrna pro něj znamená celý život. Přál by si, aby dala jistou budoucnost i jeho Leopoldovi, a tak se rozhodne bojovat dál. Ale většina lidí se už vzdala a sní o životě jinde: Ahmed o návratu domů, k moři nádherně modrému, Nadine o malém krámku s ptactvem, i Fanny, majitelka bistra, odchází.

A Gildasův Leo? Toho továrna nikdy doopravdy nezajímala, má před sebou první skutečný koncert a touží po hudební dráze. S kamarády Gaspem, Sergem a Vincentem zkouší v malém zahradním domku, nacvičují skladby Theolonia Monka, zbožňované ikony na jejich nebi. Gasp byl dokonce na muzikantově pohřbu v New Yorku. Aby měl na letenku, musel doma ukrást peníze. Když se pak plný dojmů vrátil, rodiče ho vyhodili na ulici. A tak teď přespává u svých přítelkyň, a když někdy nemá štěstí, u Lea. Ale Gildas z toho dvakrát nadšený není. Jak je možné, že nevidí, jaká je hraní dřina? ptá se Leo.

Otec a syn. Oba v těch dnech prožívají události zásadně ovlivňující jejich budoucnost. Gildas hladovku, Leopold první vystoupení vlastní kapely. Každý má svou výzvu, a oba bez pocitu, že by je ten druhý podporoval. Ale věci nejsou, jaké se zdají být...

Choplinova kniha Cour Nord (Nádvoří Sever) není sociální román ze života dělníků, konflikt mezi starým a novým světem v ní přebíjí příběh otce a syna, velmi působivý portrét dvou mužů spojených silným poutem, jež vynikne a vyhrotí se na pozadí dramatických událostí kolem uzavření továrny.

Choplin text pojal jako džezové aranžmá složené z expozice, dvou variací a reprízy. Celým příběhem nás provází hudba Theolonia Monka, zní na zkouškách a na úspěšném koncertu mladých hudebníků, na pohřbu Leopoldova dědečka, z reproduktorů bistra U Fanny. Džez se zkrátka line odevšud a dodává odvahu a chuť vzít život do vlastních rukou. Choplinův jazyk je záměrně prostý, inspiruje se mluvou mladého vypravěče. Postavy nepopisuje: ve scénách připomínajících divadelní výstupy se představují samy. Tím, jak jednají, odhalují i skrývají své pohnutky a emoce. Autor zůstává nestranný, nevysvětluje, nehodnotí.

Román byl mimo jiné oceněn francouzskou mládeží: burgundští studenti a učni ho vyhlásili nejlepší knihou roku 2010 (Prix Littéraire des Lycéens et Apprentis de Bourgogne).

Antoine Choplin (1962) žije nedaleko Grenoblu. Je autorem desítky knih (románů, básnických sbírek, povídek). Velké oblibě čtenářů se těší zejména jeho romány Radeau (La Fosse aux Ours, 2003) a Aphnée (tamtéž, 2009). Chopin se také podílí na organizaci kulturních akcí, i ve spojení s Českou republikou. Jako zakladatel a umělecký ředitel asociace Scènes Obliques spolupracuje v rámci mezinárodního projektu CAIRNS s francouzsko-českou společností Golem Théâtre vedenou Frederikou Smetanou a Michalem Lázňovským. Scènes Obliques pořádají pravidelně festival L’Arpenteur, jehož se má v létě 2012 zúčastnit i fotograf Bohdan Holomíček.

Další informace:

culturebox.france3.fr (autor zde představuje svou knihu)
www.lechoixdeslibraires.com (výběr z recenzí francouzských knihkupců)
scenes.obliques.free.fr/ (asociace Scènes Obliques)