Michel Tremblay: Albertina, přel. Lucie Němečková, režie Lucie Málková, dramaturgie Lucie Němečková, scéna a kostýmy Barbara Wojtkowiak;
hrají: Třicetiletá Albertina / Lucie Štěpánková, Čtyřicetiletá Albertina / Petra Hobzová, Padesátiletá Albertina / Lucie Juřičková, Šedesátiletá Albertina / Marta Vančurová, Sedmdesátiletá Albertina / Jana Hlaváčová, Madeleine / Eva Režnarová

Divadlo na Vinohradech uvádí scénické čtení hry Albertina (Albertine en cinq temps) quebeckého spisovatele a dramatika Michela Trembleye (1942). Trembley patří k výrazným a uznávaným postavám současné kanadské literární scény. Prosadil se velmi záhy a jeho úspěch trvá: v době prvních inscenací jeho her mu bylo sotva dvacet. Albertina je jedním z jeho zralých děl a zároveň jedním z nejoceňovanějších.

Pražské publikum má možnost tuto divadelní vzácnost zhlédnout v několika reprízách scénického čtení v komorních prostorách zkušebny. Stísněný prostor a minimalismus inscenace režisérky Lucie Málkové nijak nezastíní, ba naopak ještě podtrhne ambiocióznost dramatického textu, podrobujícího důkladné analýze a opětovné syntéze téma o nic menší, než je lidský život, jeho vnímání a reintepretace prostřednictvím cyklicky se vracejících vzpomínek. 

Základní princip hry je jednoduchý: stará paní Albertina, čerstvě ubytovaná v domě s pečovatelskou službou, se setkává se svými alter egy z různých období předchozího života: třicetiletou, čtyřicetiletou, padesátiletou a šedesátiletou Albertinou. Rozmlouvá s nimi a konfrontuje své vzpomínky. Jednotlivé Albertiny, rozesazené v neurčitém prostoru pokoje, se navzájem oslovují, reagují na sebe někdy souhlasně a někdy podrážděně, pociťují jedna ke druhé obdiv i antipatie. Na první pohled jsou si jednotlivé, jen o desetiletí od sebe vzdálené „verze“ jedné ženy natolik ostentativně nepodobné, že diváka jímá podezření, že představují jen jakási klišé jednotlivých životních údobí ženy: infantilní a romantická třicetiletá, jízlivá a nenávistná čtyřicetiletá, druhou mízou rozkvetlá padesátiletá, zahořklá a rezignovaná šedesátiletá závislá na prášcích, a nakonec sedmdesátiletá dobromyslná, vyrovnaná, blahosklonně smířená s minulostí. V průběhu hry se nicméně rozdíly vysvětlí a částečně setřou, v mladších Albertinách se objeví zárodky těch starších, a celé hře Michela Trembleye je nakonec třeba přiznat značnou psychologickou důvěryhodnost.

Příběh, který se ze střípků postupně poskládá, je příběhem životního nezdaru. Albertina je žena-outsider, černá ovce rodiny, vždy prohrávající ve srovnání se sestrou, jíž se „daří“. Ta je totiž úspěšnou manželkou a matkou, vyrovnaná a – neproměňující se, reprezentovaná jednou jedinou herečkou. Albertina je uvězněná v rodině, v nezdravých a nerozlučitelných vztazích (k matce, sestře, dětem) a předsudcích vůči sobě samotné. Především však životní prohra hrdinky spočívá v tom, že „neuměla vychovat“ své děti –  z dcery se stane prostitutka, syn skončí v blázinci –, a tím zklamává ve své zásadní úloze. Takové frustraci se dá čelit různými způsoby – vztekem a křikem ve čtyřiceti, útěkem a slepým optimismem v padesáti, vytěsněním problémů za pomoci prášků v šedesáti...

Kromě hříček s pluralitou identity je dalším výrazným rysem hry její „genderovost“. Albertina je hra autora-muže o ženě a ženách. Albertininu rodinu příznačně tvoří skoro výhradně ženy: sestra Madeleine, přítomná na scéně jako postava „neurčitého věku“, se kterou všech pět Albertin vstupuje do dialogu. Další fatální ženy jsou neustále přítomny v hovorech: matka obou žen, jež možná všechno zavinila, protože se „neměla stěhovat do města“, a Albertinina dcera Tereza, jejíž nevydařený život a smrt vede Albertinu k záchvatům vzteku, depresím a závislostem. Muži se v rodině sice vyskytují, ale nehrají žádnou roli: oba bratři Albertiny a Madeleine jsou jen zmíněni, Madeleinin manžel je ve hře přítomen jen motivem světel auta, která Madeleine vyhlíží. Muži jsou v tomto světě jen něco abstraktního a nebezpečného. Představují zlo, před nímž je třeba se vzájemně varovat a chránit. K názvu hry Michela Trembleye se tak nabízí paralela bestselleru Stiega Larssona – „Ženy, které nenávidí muže“: tolik v ní je přítomno sexistických průpovídek typu „všichni chlapi jsou stejní“, jejichž vyznění na vinohradské premiéře ještě podtrhlo potěšené chichotání převážně ženského publika.

I kdyby byla životní bilance sebevíc hořká, je nutné se s ní nakonec vyrovnat. To je ve hře symbolicky vyjádřeno tím, že Albertina pokorně přivykne pachu pokoje v pečovatelském domě, na který si od začátku stěžovala. Ve chvíli, kdy přízrak Madeleine na konci hry po dlouhých a těžkých rozhovorech se sestrou přiznává: „vážně tady něco smrdí“, odpovídá rezignovaná Albertina: „Já už to necítím.“

Novátorské hře, jež ve své době na divadelní prkna přinesla odvážný útok na koncept postavy, forma scénického čtení, ve které ji uvádí vinohradské divadlo, sluší. Občas se zdá, že by stačilo se zavřenýma očima poslouchat hlasy, ale jako rozhlasová hra by vzhledem k většímu množství ženských postav mohla být nepřehledná. Takhle sledujeme ve statické scéně pokoje jednu ženu rozloženou na prvočinitele a po návratu domů opatrně nahlížíme do křesel, jestli se nám v nich nezjeví nějaká mladší verze nás samých, neodbytně toužící něco nám připomenout.

http://www.dnv-praha.cz/repertoar/Albertina