Po téměř padesátileté literární činnosti čtenářům nabízí důležitý kousek skládanky, který dotváří obraz literárního světa jeho postav. Oproti předchozím románům a dramatům nezvolil pro svůj příběh současnost nebo blízkou minulost, touto historickou fikcí se vrátil na počátek dvacátého století, do roku 1913, a vypráví příběh téměř jedenáctileté Nany, s níž se jako s dospělou čtenáři již před třiceti lety setkali v knize La grosse femme d’à côté est enceinte (Ta tlustá ženská odvedle je těhotná, 1978) a jejímž předobrazem v obou románech byla Tremblayho matka a v případě nejnovějšího textu cesta napříč Kanadou, kterou kdysi podnikla. „Dětství své matky jsem si zcela vymyslel. Oproti jejím předchozím ztvárněním v dospělém věku se jí jedenáctiletá Nana podobá mnohem méně,“ vysvětluje autor.

Zároveň trochu netradičně opouští kulisy frankofonního Montréalu, kde se odehrává děj většiny jeho děl – kniha La grosse femme d’à côté est enceinte vlastně otevírá šestidílnou románovou sérii, jež později vyšla pod názvem Chroniques du Plateau Mont-Royal (Actes Sud/Thesaurus, 2000; zbývající pětici představují romány Thérèse et Pierrette à l’école des Saints-Anges, 1980; La Duchesse et le roturier, 1982; Des nouvelles d’Edouard, 1984; Le premier quartier de la lune, 1989; Un objet de beauté, 1997) – a rozehrává celý příběh daleko na západě. Zde mezi Saskatchewanem a Québekem žije diaspora Desrosiersů, jak o rozptýlené rodině mluví jedna postava i sám autor. Na hrdinku Rhéaunu, které doma říkají Nana, čeká nelehký úkol. Po letech opustit mladší sestry Béu a Alici, oba prarodiče i zapomenutou vesnici Sainte-Maria, která „je v Saskatchewanu anomálíi. Malá katolická frankofonní enkláva uprostřed protestantského anglofonního světa, ztracená mezi lány tak rozlehlými, až by se chtělo uvěřit, že jsou nekonečné, i pro svou odlišnost všemi zapomenutá, která se uzavřela do sebe a nakonec uvěřila, že představuje celý svět, definovaný a řízený neměnnými zákony, jež jsou zprostředkovány jediným mužem, farářem.“ (s. 40) Na druhém konci Kanady ji v Montréalu čeká její matka Maria, kterou od útlého dětství neviděla. Během první a hned několikadenní cesty vlakem na ni čekají tři zastávky, tři nové kapitoly jejího života, kde jí před očima budou defilovat základní ženské archetypy v podobě jejích pratet Reginy, Bebetty a prasestřenice Ti-Lou.

Hned na prvních stránkách čtenář vstupuje do důvěrného ženského světa a prostřednictvím téměř výhradně ženských postav objevuje jeho rozličné podoby. Podobně poznává způsob, jakým se ženy vyrovnávají se svým údělem, jak Naně později vysvětlí Ti-Lou: „Až povyrosteš, dojde ti, že žijem ve světě stvořeným muži, pro muže... pak taky často proti ženám... Je to tak už od nepaměti, nic s tím nenaděláme, a všechni, co se snažej něco změnit, jsou jenom k smíchu... Třeba se marně promenujou ulicema s transparentama a vyžadujou právo volit, všichni se jim posmívají... i ostatní ženský... Abys věděla, tak my ostatní můžem volit ze tří možností: stará panna nebo teda jeptiška – pro mě je to jedno a to samý – , matka od rodiny a pak lehká děva. Neřikám, že není z čeho vybírat, jenom že můžem jen ze tří. Jim patří ten zbytek. Chlapům.“ (s. 250) Tento výrok ostatně dokazuje postava přísné, šetrné a cholerické Reginy Coeli, jež bydlí ve městě Regina, první zastávce hrdinky, staré panny, která připravuje téměř nepoživatelné jídlo, ale po večerech se jako mávnutím kouzelného proutku proměňuje v klavírní virtuosku a okouzluje sousedy shromážděné pod oknem. Ve Winnipegu pro změnu žije její korpulentní sestra Bebette s diktátorskými sklony a potřebou být v centru dění, starající se o početnou rodinu a nemocného manžela, „saň z rodu Desrosiersů“, co kolem sebe s patřičnou dikcí neustále trousí svá „krucinálfagot“ (saperlipopette). V Ottawě na Nanu čeká přepychové hotelové apartmá překrásné Ti-Lou, jež si po vzoru hrdinky z Dumasovy knihy Dáma s kaméliemi a ve snaze pomstít se tyranskému otci zvolila životní dráhu prostitutky a v hlavním městě se stala jednou z nejvlivnějších a nejobletovanějších kurtizán.

Vnímavá, inteligentní a svým způsobem i trochu naivní Rhéauna se vydává vstříc neznámému světu, velkoměstům i novému životu. Kromě nového oblečení jí zpočátku nesedí ani představa, že by měla opustit Marii, kde podle legend může slyšet kukuřici růst, a začít nový život v provincii Québec, „ráji na zemi pro ty, co se jako tady v Marii rozhodli mluvit francouzsky v anglofonní zemi, která je nechce a pohrdá jimi.“ (s. 32)

Se vzdalující se krajinou při odjezdu jí před očima v kukuřičných lánech navždy zmizí jak dům jejích prarodičů, tak celá vesnice i se zvonicí místního kostela. Čekají ji drobné zážitky, které rozšíří její obzory a pohled na svět: taxi, tramvaj, městský mumraj, osmipatrové budovy, elektrické osvětlení v Torontu, kde „vlak – opovážlivý motýl u petrolejové lampy – je rychle pozřen tím třepotavým nazlátlým světlem.“ (s. 226)... Přesto jí význam některých věcí zůstává prozatím utajen: zmizení jejího otce v bouři na jedné z těch „obrovských lodí, u nichž nikdo nechápe, jak se udrží na hladině: byly postaveny z kovu a každý ví, že kov neplave!“ (s. 31) význam nepřímého přiznání studenta medicíny k homosexualitě, a tak pro ní „odteď budou mít krásní princové z jejích knížek šedé oči a vskrytu nebudou milovat ženy, ať už to znamená cokoli“ (s. 140) přejídání prastrýce Rosaira, hrdého účastníka stavby železnice spojující oba oceány, i přesná interpretace zvuků pozdního nočního návštěvníka Ti-Lou, „muže, co funí, jako by právě uběhl dvě míle, a kvičí jako zaříznuté prase“. (s. 253)

V knize se střídá místy naivní dětský hlas malé Rhéauny s vševědoucím vypravěčem, který dokresluje životní osudy postav. Pro každé město autor v knize vyhradil jednu kapitolu, každé zastávce předchází sen, co se Naně ve vlaku zdá. V tom posledním oheň pohltí dům v rodné Marii a symbolicky se tak zpřetrhají dívčina pouta s minulostí. Tremblay zůstává věrný i montrealskému nářečí joual, jež jako jeden z prvních začal používat v psané podobě v literatuře, zvláště ve svých hrách (poprvé v dramatu Belles-soeurs, 1965; český překlad Švagřinky vyšel v roce 1980 v nakladatelství Dilia), a které zde dotváří přirozenost dialogů.

Jeho román je plný něhy, ale umí i rozesmát. Poetické pasáže popisují nejen krajinu (nekončící lány kukuřice, obrovská jezera) a města, obratně jsou načrtnuty i jednotlivé ženské postavy včetně podrobností o šatníku, snaží se například zachytit i rozmanité vůně (směsice potu, okořeněná mýdlem a levným parfémem... usínání v gardéniovém opojení). Tremblay o knize hovoří jako o výchovném románu (roman d´apprentissage). Na každé zastávce se Rhéauna naučí něco o životě, o ženách. Díky lidem, se kterými se setká, a situacím, co prožije, tak nakonec přichází o svou naivitu a do Montréalu přijíždí jako ještě ne dospělá, ale ani dospívající dívka.

Sám autor na loňském knižním veletrhu v Montréalu otevřeně hovořil o tom, jak píše a jakým způsobem nakládá se skutečnými osobami a fakty, kterými se nechává inspirovat. Zdůraznil, že jeho představa o díle, ještě než vznikne, není totožná s realitou. Fikci volí záměrně, protože přílišná dokumentárnost by podle něho narušovala atmosféru příběhu. Psaní se Tremblay začal věnovat ze zvědavosti, jeho díla mu umožňují lépe pochopit okolní svět. Svět pro Rhéaunu nový, svět Montréalu měsíc před vypuknutím první světové války, nám spisovatel předestírá ve svém dalším románu La Traversée de la ville – La Diaspora des Desrosiers 2 (Napříč městem – Diaspora Desrosiersů 2), který má vyjít v Kanadě letos na podzim.