Dopisy od čtenářů nedostávám nijak zvlášť často. Jedna věc je, že mě jen těžko najdete v telefonním seznamu, protože tam jsem pod jiným jménem. Ale to není skutečná příčina. Nejsem pro čtenáře zvlášť atraktivní, to za prvé, a pak si také nemyslím, že lidé posílají tolik reakcí, jak spisovatelé tvrdí. Většinou chodí dopisy ve stylu „já taky“. Jiné záležitosti, maskované za nadšení. Náhodou se dotknu určitého citlivého místa některého čtenáře. S knihou to ve skutečnosti nemusí mít nic společného. Je to samostatná věc, mě se nijak netýká, dotyčný ji jen chce vyprávět spisovateli, který sedí doma a asociuje.

Od čtenářů jiného druhu přichází jen frustrace kvůli tisícům nezrealizovaných plánů, silně zahuštěná do kyselého komentáře k některému detailu v textu. Pisatelé si obvykle myslí, že jsem „opomenula“ význam tohoto detailu, a chtějí mě poučit nebo opravit. A to psaním hutným jako materiál bomby, dopisní bombou ironie – takové většinou posílají životem zklamaní pánové. Představuji si odborné asistenty, kteří se nikdy nestali docenty, nebo muže, jimž jejich manželky před čtyřiceti lety řekly sbohem. Nikdo jim nikdy nedal za pravdu, přestože ji měli. Cítím v jejich dopisech ten krajní stav před zhroucením. Něco jako při foukání skla – když už je tak tenké, že se baňka chvěje napětím.

V obou případech mě udivuje odvaha těch, kdo dopisy píší. Vždyť já je nejen čtu, já je také studuji. Nebo spíš studuji autory těch dopisů, představuji si povahy, motivy lidí, kteří se z naprosté nevědomosti vystavují mému pozorování. Jestliže čtou – pokud přečetli mou knihu, musí přece mít zkušenost s tím, jak se psaná slova snaží člověka ovládat. A že čtenář má dostatek času manipulaci vzdorovat a sám rozhodnout o tom, jak na něho text zapůsobí.

Tentokrát přišel dopis prvního druhu. Hedwig Landmark četla můj román tři nebo čtyři roky potom, co vyšel. Už jsem se zabývala novou knihou a neměla náladu listovat znovu v téhle, u níž ona navíc považovala za vhodné poukázat naprosto běžnou, drzou formulací na to, že záměrně píšu složitě. Čím se dá takové tvrzení podložit? Co si lidi vůbec myslí? Ne vždycky je možné za sebou nechat sledovatelné stopy, když se člověk dostává tam, kam se nakonec dostane.