První sbírka antikváře a básníka Tašo Andjelkovského Spálov byla v roce 2008 oceněna Magnesií Literou především za úspornou, a přesto intenzivně prožívanou poezii. V nové autorově sbírce Mirny je úspornost výrazu dovedena do krajnosti.

Básně ve Spálově byly střídmé, a pokud obsahovaly nějaký příběh, byl vždy načrtnut jen v hrubých rysech, stejně tak jako krajina, která sloužila jako kulisa některých básní. V Mirnech příběh i vnější krajina již téměř chybí, básně jsou osekané na nejvyšší možnou míru (až na několik textů delšího rozsahu, pro autora nepříliš typických). Nejde však jen o to, že ve sbírce najdeme mnoho krátkých, tří- nebo čtyřveršových básní. Básně nejsou ohraničeny jen svým rozsahem, ale také obsahem: Andjelkovského slovník je velmi úzký a autor vlastně využívá a variuje jen několik slov, jako by se ocital v jejich zajetí: kámen, ruce, země, dlaň, kost, zeď, hlas, smrt… Tyto variace se neodehrávají jen v rámci sbírky jako celku, ale jsou na nich založeny i samotné básně (a v tom se Mirny asi nejvíce liší od Spálova, kde žádnou takovou variantnost, snad až na poslední báseň Ona, on, která již Mirny předznamenává, nenajdeme). Téměř polovina všech básní sbírky je variována, má dvě nebo více podob, které se často liší jen minimálně, v přiřazení verše ke strofě či ve slovosledu. Další stupeň variability se projevuje i na ploše jedné jediné básně. Ta je často založena na opakování či přeskupování slov: „Jedna země / Celá smrt // už se nikdy nedotkneme // Cela země / jedna smrt”, autor hojně využívá synonymie a paronymie: „noc ve svých obrazech / nic ve svých odrazech”.

Co je příčinou a účelem takového recyklování slov? První stránky Andjelkovského sbírky jsou magické a strhující. Básně připomínají mumlání zaklínajícího šamana, který v různém, ale přesně stanoveném pořadí opakuje stále stejná, magická slova. Básně jsou výrazně rytmizované a jednotlivé verše se zatínají pravidelně a naléhavě. Nutno ale říci, že toto kouzlo brzy (zhruba s koncem první části sbírky nazvané Tělo stínu) vyprchá a na jeho místo se derou otázky: neznamená toto neustálé opakování slov spíše důkaz jejich bezmocnosti? Když jde totéž říci mnoha způsoby, jak je možné trvat na jedinečnosti řečeného? Nebo se nám naopak autor snaží dokázat, že jazyk je tak mocný, že pouhým přemístěním dvou slov dokáže docílit i posunu významu?

Nejpravděpodobnější se zdá být to, že autor dospěl k určité formě rezignace na slovo a zůstává jen u slov, která podle něj ještě nejsou vyprázdněná a jsou schopna nést zásadní a takřka symbolický význam. Kámen se stává symbolem mlčení, chladu a neúčasti: „Co chceš / Nikdo tě nevolá / Jdi pryč / Běž // Kámen za kamenem / Pramen za pramenem // Nespojené ruce jednoho srdce”, ale také stability a svým způsobem i jistoty: „Ruce země / Ze bdění / Vybereš si kamení”. Ruce zase symbolizují intimitu, vztah, komunikaci: „Dvě ruce / Do země // Vrať se mi / Vstaň ke mně // Ruka je záplata / Ruka je odplata.”

Důraz na symbolický význam omezeného počtu slov je zpočátku zdrojem naléhavosti a intenzity básní, ale čím déle čteme, tím jsou verše víc a víc ubíjející. Vybraná slova ztrácejí opakováním svou původní sílu a jejich význam se vyprazdňuje. Zprvu úderný rytmus ukolébává, básně se slévají do nicneříkajících shluků stále stejných slov. Řečeno se samotným básníkem: „Zase slova / Jenom znova”.