Jaromír Typlt (* 25. 7. 1973) je jednou z nejvýraznějších osobností současného umění. Na počátku devadesátých let vstoupil na literární scénu avantgardními básněmi, inspirovanými surrealismem, alternativní a rockovou hudbou. Za výbor poezie Ztracené peklo získal v roce 1994 cenu Jiřího Ortena. Jaromír Typlt se věnuje i prozaickým a esejistickým textům. Jeho tvorba však přesahuje obvyklé pojetí literatury a zasahuje do dalších vrstev uměleckého projevu. Po roce 2000 realizuje především tzv. „autorské knihy“ ve spolupráci s Janem Měřičkou a dalšími výtvarníky, z nichž jmenujme alespoň že ne zas až. Jeho poslední „klasickou“ knihou je Stisk, vydaný 2007. Od konce devadesátých let připravuje také radiofonická autorská čtení, ve kterých využívá zvukové podoby jazyka a improvizace. Velmi zajímavá je i jeho podpora art brut. V říjnu minulého roku pobýval na tvůrčím stipendiu Pražského literárního domu. Právě pobytu ve Wiesbadenu se týká následující rozhovor.

KJ: V říjnu jste byl na měsíc ve Wiesbadenu, kde jste chtěl dokončit prózu Pole nade mnou. Jak se vám tam dařilo a kdy zveřejníte novou podobu textu?
JT: Můžu říct jen to, že se mi v té próze otevřel další prostor, ale od dokončení jsem pořád ještě daleko. Měsíc stipendia nemohl stačit, ta doba uteče rychleji, než se zdá. Část mé pozornosti navíc odváděly i příspěvky na „blog“ stipendistů Pražského literárního domu, které jsem rozhodně nechtěl psát jen jako nějaký internetový šum. Nevidím žádný velký smysl v deníkovém vyplácávání, co zrovna kde dělám. Člověk si jenom sám sobě kazí zážitky, když je takhle zabíjí hned ve stavu zrodu. Přesto jsem se snažil odevzdávat texty, do kterých by se nějakým způsobem promítlo to nejdůležitější, čím na mě to nové prostředí zapůsobilo, ale spíš jakoby mimochodem, skrze atmosféru nebo náhodně zaslechnutou větu. Že pak jako slepý k houslím přijdu třeba i k jedné skoro skandální události z frankfurtské opery, to jsem samozřejmě nemohl předvídat. Zpětně mi to přijde jako jeden z důkazů, že jsem ten měsíc nežil úplně v realitě, ale v jakémsi „změněném stavu vědomí“.

- Na stránkách Pražského literárního domu se píše, že se v Poli nade mnou objevují motivy němectví v českém podvědomí. Jaké to němectví v českém podvědomí podle vás je a jak důležitý je vztah Čechů k německé kultuře?
- Když jsem do Wiesbadenu odjížděl, byl jsem zvědavý, co se mnou udělá, až budu delší dobu bezprostředně obklopen němčinou. Jestli uvnitř opravdu přijmu skutečnost, že já jsem tam, mezi nimi, a nepodlehnu třeba přeludu, že oni jsou tady... Znám ho totiž z mnoha svých snů, ve kterých se třeba i jenom okrajově mihli nějací Němci nebo zazněla němčina. Je až neuvěřitelné, jakou roli my Češi necháváme Němce hrát. Naučili jsme se cítit v nich nebezpečnou přesilu, která na nás po tisíciletí doléhá z těsného sousedství, a dokonce i v klidu působí zlověstně. Není náhoda, že když jsem svoje sny uvedl při autorských čteních Pole nade mnou, přicházeli za mnou lidé s tím, že i jim se něco takového zdálo. Ale znovu zdůrazňuji, je to role a my Němce přímo potřebujeme k tomu, abychom do té role měli koho obsadit. Kulturní vliv Německa se samozřejmě projevuje na úplně jiné úrovni.

- Navázal jste ve Wiesbadenu i nové osobní kontakty?
- Ve Wiesbadenu se každý stipendista musí nějak vypořádat s přitažlivou silou blízkého Frankfurtu, od kterého ho dělí pouhá hodina cesty vlakem. A pokud se začnete zajímat o současnou frankfurtskou scénu, těžko přehlédnutelnou osobností je tu básník Dirk Hülstrunk, který se věnuje experimentální zvukové poezii. Potkali jsme se už v prvních dnech mého pobytu, Dirk mě dokonce pozval i jako zahraničního hosta na frankfurtské finále slam poetry – ale důležitější byla určitě naše shoda v některých základních tématech. Jedním z nich bylo „umění outsiderů“ (art brut), jemuž byla právě ten podzim zasvěcena vynikající výstava Weltenwandler v tamější Schirnkunsthalle. Velmi mě těší, že jsem měl příležitost kurátorce Martině Weinhartové i osobně vyjádřit svůj obdiv ke skvěle promyšlené koncepci a výběru jednotlivých „outsiderů“. Ale z Wiesbadenu není blízko jen do Frankfurtu, ale i do Mohuče nebo Darmstadtu, a všechna tato místa mám spojená s konkrétními lidmi, za kterými jsem se tam vydal.

- Můžeme se s vámi v nejbližší době někde setkat?
- To ale musíte přijmout mé pozvání do Hradce Králové. Výtvarník Jan Měřička mě totiž požádal, abych mu tam 30. března v galerii Na hradbách zahájil výstavu autorských knih – nebo knih-objektů, máme-li být přesnější. Potkám se tam po delším čase mimo jiné i s několika knihami, ve kterých Měřička použil moje texty, třeba s „prostřelenou“ sbírkou Vniveč z roku 1999 nebo s různými variantami Hlavolomů z let 2000–2003. Bylo to období, kdy jsem se skoro bránil svoje texty zveřejňovat obvyklou formou, protože jsem měl nedůvěru k běžnému čtenářskému přístupu a považoval jsem za mnohem zajímavější „zaklít“ svoje slova do knihy, která bude existovat třeba jenom ve dvou nebo pěti exemplářích. V tuto chvíli ještě nevím, jakým způsobem Měřičkovu výstavu uvedu, protože to jediné, co asi nepřipadá v úvahu, je odborný kunsthistorický výklad. Na to jsem do věci příliš zapleten.

Stránky J. Typlta:   www.typlt.cz