Michal přes noc
(úryvek)


Scénář

Alchymie není míchanice
míchanice není chumelenice
chumelenice není odchod vojsk
odchod vojsk není plachta na autě
plachta na autě není ruch v odposlechu
a ruch v odposlechu není ani chlup pravdy
chlup pravdy není zachrchlání
zachrchlání není deset schodů
deset schodů není devět schodů

Režie

„Z toho mě vynechte, na tohle jsem vás zrovna potřeboval, abyste mě stíhal varovnejma hlasama!“
Vysměje se mi.
„Já do prázdna nenašlápnu!“
Ale udělá pohyb rukou, ne nohou.
„Máte vůbec ponětí, kolik já jsem v životě natočil schodišť?“
A píchne prstem vzhůru, jako by mi chtěl ukázat, jak málo potřebuje, aby je všechna měl. Všechna hned. A schodiště přivolaná k prstu se bez okolků poskládají do úhledných spirál a začnou kroužit kolem osy, která jim byla dána. Jemu stačí už jenom lehce je vyvažovat. Dokonale to zvládá. Za dva roky mu bude šedesát, mně bylo nedávno jednadvacet a tolik schodišť najednou bych asi neudržel. Taky se na mě podle toho tváří. Jen zírejte, mládenče! Až si je dokážete omotat tak lehce jako já, přijďte mi něco vyprávět! Tady vylomíte jeden schod a naskočí vám ne deset,
ne deset,
ale hned sto dalších! A ještě zábradlí a odpočívadla, abyste se měl kde koukat z okna. Když budete mít štěstí, začne mě možná zajímat, jak vás tam opracovává světlo. Podívám se, až pošlapete nahoru!

Zvláštní představa, že světlo někoho „opracovává“.
Zvláštní představa, že by Měšek použil zrovna tohle slovo.

A tak se ozvu, aby mu to už konečně někdo řekl:
„Já jen, že pokud to má být vaše Velké Dílo, měl byste asi dodržovat určité principy!“
Zahraje na mě překvapený pohled, jako že opravdu nečekal, že ho dnes ještě někdo takhle pobaví.
„Jistě,“ přitaká mi skřehotavě. „Vědět, Chtít, Odvážit se a Mlčet!“
Ještě si to odpočítá na prstech té vyvažující ruky. Ztuhnu, protože hned ucítím, jak to sám zrazuju, kde můžu. A Měšek si mě vychutnává:
„Tak vidíte. Mně budete vyčítat, co jsem kde vyčet!“
Opravdu skřehotá, to nepřeháním. A ještě z toho těží. Schválně vždycky nasadí svůj hlas právě tím ostřím, o které se nejhůř pořežeš, jak je zarezlé a plné zubů. Tak jako nenabroušený starý srp, který se dokáže zatnout, ale pak jen drhne a zatrhává se.
A k tomu všemu Měšek ví, že je ve výhodě, protože to špatné svědomí, se kterým to na něj zkouším, je moje.
Jemu rozhodně nevadí, že neví, o čem mluví.
Proto jsem mu taky dal jméno Měšek: všechno směšuje a je mu to jedno. To jméno je královské, ale ze sousední země, takže jeho moc naštěstí není neodvolatelná. V češtině zní cize. Úsměšek, smíšení, zmeškat něco, měch. Když to tak poslouchám, jednotlivé hlásky se dají popřeházet s podobným výsledkem, jako když se popřehází jméno Michal.
Alchymie ale není ani Měšek, ani Michal. To jen Michal dává jméno Měškovi a Měšek Michalovi. Nic víc.

Scénář

Alchymie není proti kašli
proti kašli není kamenolom
kamenolom není zahlazení
zahlazení není kilo zlata
kilo zlata není čelo na čelo
čelo na čelo není poloprázdno v sále
poloprázdno v sále není slovní palba
slovní palba není deset světel
deset světel není devět světel

Režie

Chvíli je ticho.
Takové to přitřísknuté ticho, jaké vždycky visí nad schodištěm. Měšek se ostatně pořád ještě předvádí. Asi by za ten svůj cirkusácký kousek rád sklidil nějaké ty vlny bouřlivého potlesku, ale jsem na to sám. Přece nemůže čekat, že mi to bude vyrážet dech donekonečna. Jistě, jak to nabralo na obrátkách, protáčejí se mu ta schodiště do čím dál nedozírnějších výšek, zázračně se míjejí bez jakéhokoliv nárazu, který by to jinak všechno v jediném okamžiku roztříštil, a vytvářejí tisíce zcela nepředstavitelných propletenců, uzlů a závratných průhledů. Ale je to tak jakoby po americku nafilmované. Schody do nebe.
Jakmile mě tohle napadne, musím to hned říct nahlas. Ať si dá pozor. Vždyť to hrozí.
„Být vámi, zastavil bych to radši o kilometr dřív, než se vám na to začne lepit ten symbol! Jak to jednou budou schody do nebe, úplně vám to položí celou tu vizi. A zpátky to už nedostanete.“
Ale ještě než ke mně Měšek obrátí pohled, už vím, že těch mých varování bylo právě tak dost.
Namísto odpovědi se lehce zhoupne v kolenou a odpruženou rukou udeří vzhůru. Pak už se jen dívá. Letí to všechno jako sestřelená stavba.
Schody se sypou.
Zasloužilo by si to asi zpomalený záběr, ale protože toho musí odshora napadat tolik, působí to nakonec zpomaleně samo o sobě. A Měšek na mě najednou promluví, jako by to vytrhl z nějakého úplně jiného rozhovoru:
„Víte vy co? Když už si nedáte poradit a pořád číháte, jestli ze mě nevypadne nějaký to tajný znamení, tak já se nad váma teda smiluju. Chcete instrukci, máte ji mít. Ale dobře si ji zapamatujte. Až vás jednoho dne zastaví černej chlap, nestůjte a koukejte se do něj obout, ať to na vás nehraje, protože i když zvenčí vypadá jako černoch, uvnitř je to mouřenín!“
Přiznám se, že se vůbec nepokouším odhadnout, jestli to myslí vážně.
Říká to přesně tím tónem, jakým obvykle opakoval různé svoje tajuplně blbé průpovídky, dokud každého úplně neodboural: „Kdo vstoupí, neshnije.“ Dělal to dokonce i při natáčení. Poťouchle se bavil tím, jak se mu lidé ze štábu naučili odpovídat výrazem, který pro jistotu znamenal všechno zároveň. Co kdyby se z těch žvástů náhodou doopravdy vyloupla nějaká narážka na tisíciletou hermetickou pravdu? Vždyť několikrát to tak dokonce i bylo.
„Všechno zlatý je pro něco zlatý!“
Když to říká sám režisér?
Tentokrát se ale Měšek nedívá, co já na to. Tváří se, že ho vlastně moc nezajímám. A že by ani nedokázal odtrhnout pohled od toho ohromujícího řícení, to přece vidím, to musím pochopit.
Schody se pořád ještě sypou, propadají se kolem nás, jako bychom stáli na jediném ostrůvku pevné země, a mizí v hlubinách.
Najednou ale rozeznávám, že jedny mi utíkají pod nohama a někam mě vedou.
A Měšek vyštěkne, jako by nařizoval:
„Teď chodba!“
Dlouhá chodba. Potemnělá a tichá, dveře ve dvou řadách proti sobě, kam až dohlédneš. Na všech čísla. A jedno z nich pro mě.
Od schodiště tedy zahnu doleva, povědomě minu několikero dveří a projdu až k těm, které odemknu a které za mnou zapadnou, abych odteď zůstal v jejich zajetí.
A tady vlastně probíhá celý příběh.
Jsem uvnitř a čekám.

Scénář

Alchymie není hraný film
hraný film není zemský sněm
zemský sněm není mizivá šance
mizivá šance není doma nejlíp
doma nejlíp není zkomolené jméno
zkomolené jméno není mamlas před kamerou
mamlas před kamerou není samozřejmost
samozřejmost není deset minut
deset minut není devět minut

(Autorsky upravený „sestřih“ z první části prózy Michal přes noc, 1995–2007. Grafické zpracování upraveno redakčně pro potřeby webu. Další texty naleznete na blogu autora.)