Francouzský historik Marc Ferro (*1924), jeden z vedoucích redaktorů revue Annales, působící na Vysoké škole sociálních studií, je českému publiku už relativně dobře známý, v loňském roce česky vyšla již jeho pátá kniha Tabu dějin. V ní potvrzuje, že je autorem, který rád přichází s provokativními názory a upozorňuje na přehlížené či zatajované aspekty minulosti. To osvědčoval i ve svých dřívějších knihách: v publikaci Dějiny kolonizací. Od dobývání po nezávislost 13.–20. století kupříkladu rozvíjí tezi, že „to, co zbožný měšťák 20. století nemůže Hitlerovi odpustit, to není zločin sám o sobě, ponížení člověka jako takového, ale zločin spáchaný na bělochovi; to, že v Evropě použil postupy kolonialistů, kterým dosud podléhali jen Arabové, indičtí kuliové a afričtí černoši“. Tatáž kniha ale na druhou stranu obsahuje i kapitolu O čem antikolonialisté nemluví, tedy o tabu odpůrců kolonialismu, jako byly emancipace žen či rasismus Neevropanů. V další Ferrově knize Dějiny Francie zase najdeme třeba kapitolu Hanebné mlčení o smutných osudech španělských republikánských uprchlíků v roce 1939 ve Francii nebo o četných Alžířanech, příslušnících francouzské armády a státního aparátu, kteří byli zavražděni stoupenci alžírské nezávislosti.

Nově přeložená Ferrova kniha se sice podle názvu zaměřuje primárně na téma tabu, ale hned v první kapitole Jak člověka napadne myšlenka autor navazuje právě na zmíněné Dějiny Francie, v nichž mimo jiné poutavě líčí historii Johanky z Arku jako „předmět francouzských vášní již od 15. století“, tedy to, jak byla Johanka v různých dobách a zástupci různých myšlenkových proudů ideologicky „vytěžována“. Tabu dějin pak začíná vyprávěním o tom, jak byl autor pozván do televizního studia, aby se účastnil debaty o Johance z Arku – společně s jedním arcibiskupem, několika jejími „pochlebovači“ a oddanými zastánci. A Ferro se prý v rozhodujícím okamžiku, kdy měl promluvit, zmohl jen na nemastné neslané prohlášení, že „v Rusku byla Jana z Arku považována za národní hrdinku, srovnatelnou s takovým Alexandrem Něvským“. Žádný další zvuk prý ze sebe vypravit nedokázal. Toho dne prý pochopil, „co je to tabu: to, co způsobuje ticho díky strachu, díky studu“. Tak se tedy podle Ferra zrodil projekt zkoumání tabu v dějinách, realizovaný jako „studium případů, vypůjčených z dějin institucí, tak jak postupují soudní vyšetřování, náboženská a učená tradice či umělecká představivost“. Podle Ferra se v srdci institucí – církve, republiky, strany – skrývá tajemství jejich moci, teorie, která je legitimizuje. Proto tyto instituce udržují skryté jakékoli stopy svého původu, jejž nicméně činí zdrojem své legitimity, což autor ilustruje příklady z dějin katolické církve (dost přitom podle mne přeceňuje význam Konstantinovy donace pro současné věřící) či ruské říjnové revoluce.

Z četných příkladů, jimiž se francouzský historik konkrétně zabývá, stojí snad za připomenutí dva. Ferro kupříkladu stručně popisuje některá tabu arménských dějin: v souvislosti s nimi ovšem nepíše o vyvražďování Arménů během 1. světové války, kteroužto skutečnost dosud oficiální místa v Turecku popírají. Naopak poukazuje na to, že arménští historici nezdůrazňují „udivující prosperitu arménských obcí od 10. do 18. století: mučedníci ano, ale ne bohatí“. Titíž historikové také podle Ferra neradi vzpomínají na to, že koncem 19. století Arméni spolu s Bulhary zavedli teroristické postupy, které praktikovali v boji proti osmanské říši. O tom prý „diskrétně mlčeli, protože tyto metody je svazovaly s orientální tradicí, zatímco oni si přáli být členy křesťanského společenství a Západu“.

Další nepříliš početný národ, na nějž se zaměřuje, jsou Lotyši, oblast jimi obývaná prý byla v roce 1917 nejbolševičtější oblastí carské říše. Tak byli podle Ferra „Rusové předstiženi Lotyši, kteří byli revolučnější než oni“. Byly to totiž lotyšské oddíly, které se během říjnového povstání podílely na útoku na Zimní palác, následně střežily carskou rodinu, a nakonec to byli znovu Lotyši, kdo se účastnil na popravě Mikuláše II. Ruská bolševická historická tradice to ovšem podle autora zatajovala, protože nemohla připustit, že by existoval někdo bolševičtější – a dnes, když někdo říká Lotyšům, kteří se mezitím stali antikomunisty, že byli bolševičtější než sami Rusové, to odmítají připustit. Tak zde máme podle Ferra „příklad tabu převzatého na obou stranách, aby se nevyvolával odkaz na situaci, která jim oběma vadí“.

V následujících kapitolách knihy se autor zabývá třeba údajnou neúčinností angloamerického bombardování Německa a jím obsazených území a tím, že právě toto bombardování byla doba, kdy obyvatelé Francie nejvíce trpěli, což ale po dlouhou dobu nemohli vyslovit, protože by byli považování za kolaboranty; dále Ferro píše o zastřelení cara Mikuláše II. a jeho rodiny a o dnes často probíraném tématu, zda někdo z carské rodiny přežil (autor se přitom dostává podle mne nebezpečně blízko k hledačům různých teorií spiknutí), zkoumá i problematiku východoevropských Židů a jejich možného chazarského původu. Co se týká této hypotézy, jejím velkým zastáncem byl třeba Arthur Koestler, fascinujícím (a podle mne příhodnějším) způsobem jejich tajemství zpracoval třeba romanopisec Milorad Pavić a v českém prostředí jsem o ní já osobně už kdysi slyšel na jedné přednášce z úst kulturního antropologa Ivo T. Budila, testy DNA ji ovšem nepotvrzují.

I nad Ferrovou knihou je možné si uvědomit, že pod kategorii tabu je dnes zahrnována směs velmi různorodých problémů: témata zatajovaná a nepohodlná z aktuálních politických či ideologických důvodů; témata příliš bolestivá a nepříjemná, ohrožující psychickou integritu (podle knihy Tabu. Magie a sociální skutečnost od psychoanalytika Hartmuta Krafta je tabu „psychosociální mechanismus překonání konfliktů, jehož pomocí se buduje a udržuje individuální i kolektivní identita“), ale i ta, která jednoznačně odporují soudobých vědeckým závěrům či obecně přijímaným morálním zásadám. Vzhledem k tomu, kolik prostoru autor věnuje Chazarům či carově rodině, musím konstatovat, že na mne jeho kniha působí spíše rozpačitě, a o skutečných tabu se možná člověk více dozví v jeho starších publikacích, nebo u zmiňovaného H. Krafta.