Francouzský historik Marc Ferro (nar. 1924) patří k představitelům třetí generace francouzské historické školy Annales, jejíž název by měl znít povědomě každému studentovi historie. Ferro sice není českým čtenářům známý tolik jako jeho bohužel již zemřelý generační souputník a kolega Jacques Le Goff, o jeho fundovanosti a odbornosti svědčí ale například skutečnost, že právě jeho Dějiny Francie vydalo Nakladatelství Lidové noviny v rámci své známé edice Dějiny států. V širokém záběru Ferrovy publikační činnosti vynikají jako hlavní témata dějiny Ruska a dějiny filmu, věnoval se ale i oběma světovým válkám, kolonialismu a dalším tématům. Podobně jako další historici řazení ke škole Annales se zabýval i metodologií a teorií historické vědy, s čímž souvisí i jeho nejnovější český překlad, monografie Jak se vyprávějí dějiny dětem po celém světě. První verzi knihy autor publikoval již počátkem 80. let, poté její text několikrát doplnil a rozšířil a český překlad z pera Doubravky Olšákové nyní vychází z francouzského pátého vydání, publikovaného v roce 2004.

V jednotlivých kapitolách se Ferro zaměřuje na analýzu učebnic dějepisu a vlastivědy v různých státech či oblastech světa a na vývoj, kterým tyto učebnice během 20. (v některých případech s přesahem do 19.) století prošly. Z uvedených příkladů jasně vyplývá, že výuka dějepisu podléhá politickým změnám snad ještě výrazněji než historiografie jako taková. Pasáže o výuce dějepisu v Sovětském svazu a v komunistickém Polsku budou mnoha českým čtenářům jistě připadat povědomé, Ferro ale řeší i glorifikaci černošských království z doby před příchodem bílého muže v afrických učebnicích, zamlčování násilností, jichž se při podrobování okolních států dopouštěli předkové dnešních žáků, či kladných cizích vlivů na vývoj vlastního národa a státu (obzvláště pozoruhodný je v této souvislosti případ Varjagů a jejich vlivu na formování raného ruského státu, který sovětské učebnice dějepisu zamlčovaly, zatímco samotný Karel Marx, na jehož učení se tak často odvolávaly, o státotvorné roli Varjagů na ruském území nepochyboval). Analyzuje i rozdíly v učebnicích psaných sice ve stejné době stejným jazykem a popisujícím dějiny stejného národa, ale vzniklých v různých politických systémech (učebnice pevninské Číny vs. učebnice na Taiwanu, arménské učebnice v Sovětském svazu a učebnice užívané arménskými exilovými organizacemi). Existence takovýchto rozdílů patrně nebude pro většinu čtenářů velkým překvapením, autor nicméně hledá (a nachází a následně analyzuje) i rozdíly v oblastech, které představují pro řadu Evropanů víceméně homogenní celek – zde uveďme jako příklad pohled na existenci indiánských říší a jejich boj s příchozími Evropany v mexických a peruánských učebnicích nebo rozdíly mezi výukou dějepisu v jednotlivých islámských zemích. Například egyptské učebnice prezentují Egypt jako opakovaného zachránce islámu, což syrské a irácké učebnice zpochybňují, a íránské a turecké učebnice kladou na rozdíl od předchozích příkladů silný důraz na rozlišení dějin islámu a dějin Arabů. Obohacující jsou přímé výpovědi lidí, kteří se z analyzovaných učebnic během své školní docházky skutečně učili, bohužel tato svědectví nalezneme jen v několika málo kapitolách.

Tyto kapitoly jsou uvedeny přehlednými chronologickými tabulkami, které čtenáři pomohou se v následujících odstavcích zorientovat. Jejich textová úspornost spolu s faktem, že se často jedná o přehled letopočtů, jmen panovníků a názvů míst bitev, přičemž s drtivou většinou těchto informací se čtenář setká nejspíše poprvé v životě, zároveň dospělému čtenáři připomene, jaké pocity asi zažívají děti, po kterých se v rámci výuky dějepisu často vyžaduje, aby se podobné tabulky učily nazpaměť a tuto schopnost pak prokázaly při písemných testech či ústním zkoušení (je ovšem otázka, zda je tento účinek na čtenáře úmyslný či zda se jedná o nezamýšlený vedlejší efekt).

Specifickým případem je kapitola věnovaná zachycení druhé světové války v učebnicích z různých evropských států. S nezbytnou dávkou zjednodušení zde autor shrnul různé pohledy na vznik průběh tohoto konfliktu natolik přehledně a zároveň myšlenkově podnětně, že tento text by bylo možné bez větších úprav používat při výuce dějepisu a přimět tak žáky osvojit si alespoň základy kritického historického myšlení.

Základem textu knihy jsou analýzy učebnic dějepisu a příbuzných školních předmětů, nicméně občas autor zabrousí i ke komiksu a v souladu se svým profesním zaměřením i k filmu. Zejména u pasáží věnovaných filmu ovšem jako by pozapomněl na název vlastní knihy zmiňující výslovně děti (a to i ve francouzském originále) – porovnávat zobrazení americké občanské války na příkladu filmů Zrození národa a Jih proti Severu je sice zajímavé, ale těžko lze tyto filmy klasifikovat jako vhodné pro děti. Podobně v případě nacistického Německa autor analyzuje filmy jako Triumf vůle a Kolberg, zatímco tehdejším dětem jistě mnohem srozumitelnější film Hitlerjunge Quex ponechává stranou.

Jako již bylo zmíněno, první vydání této knihy vyšlo ve Francii již počátkem 80. let, následovalo několik dalších upravených a rozšířených verzí a mezi vydáním, ze kterého čerpal český překlad, a samotným vydáním českého překladu uplynulo dalších patnáct let. Mnohé autorovy formulace typu „dnes“, „nedávno“ apod. tak bohužel nechávají čtenáře tápat, ke kterému roku se uvedená informace vztahuje. Vzhledem k tomu, kolik stran papíru již historici a další badatelé popsali na téma stát a národ, je pak zarážející, že se oba pojmy v textu místy užívají jako synonyma („Arménie se stává historicky prvním křesťanským národem“, s. 231). Některé závěry a postřehy se pak autorovi nepodařilo naformulovat právě nejlépe: „Je zamlčeno i to, že všichni černoši, kteří obývají americký kontinent, sem byli přivezeni jako otroci.“ (s. 66)

S mnohými autorovými závěry by jistě bylo možné spekulovat, případně na ně reagovat doplňujícími otázkami. Že jsou některé údaje a souvislosti z textu učebnice vypuštěny, ještě nemusí nutně znamenat, že mají být před žáky cíleně tajeny – autor si třeba vůbec neklade otázku, zda prostě některé pasáže autorský kolektiv nevynechal proto, aby učebnice nenabyla neúměrného rozsahu. Podobně je možné se v případě velkých demokratických států, jako je Indie, ptát, nakolik je reprezentativní provést rozbor dvou nebo tří učebnic, aniž by se čtenář dozvěděl, kolik různých učebnic dějepisu je v dané zemi schváleno k výuce (např. v Česku jich je minimálně několik desítek, kolik jich tedy asi může existovat v zemích s mnohonásobně vyšším počtem obyvatel?). Stejně tak může ale kniha přimět čtenáře, aby zapátral po učebnicích dějepisu svého dětství, případně dětství svých rodičů, nebo naopak, aby zasedl k učebnicím dějepisu se svými dětmi a pokusil se dle Ferrova přístupu zodpovědět otázku, jaké informace v těchto učebnicích chybí a jaký to asi může mít důvod.

Ferrův průřez dějepisnými učebnicemi může zároveň posloužit i jako inspirace, jak budou (nebo jak by naopak neměly) vypadat budoucí učebnice dějepisu ve světě, kde se jednotlivé kultury a národy stále více prolínají a význam státních hranic klesá. Ukazuje, jak mohou být děti ovlivnitelné a jak důležité tedy pro vládnoucí režim ve státě je, aby se v dějepisu seznámily se správnými informacemi, poznaly správné historické velikány apod. – ať už se těmi „správnými“ myslí cokoliv.