Oskar má problém. Spolužáci ze školy ho šikanují a dvanáctiletý obtloustlý kluk může jen snít, jaké by to bylo vrazit třeba do svých trýznitelů nůž a otočit jím v ráně. Ale ani Oskarova bujná morbidní fantazie neobsáhne to, co se chystá udeřit na stockholmské sídliště, kde Oskar bydlí. Mezi poklidné a unavené obyvatele vtrhne upír.

Švédský spisovatel John Ajvide Lindqvist umístil děj svého úspěšného debutového románu z roku 2004 na předměstí Blackeberg, jak vypadalo na začátku 80. let. Sám se tam v roce 1968 narodil a tvrdí, že „všechno v knize je pravda – i když se to stalo trochu jinak“. Roztomilé prohlášení, kterým autor přímo vyzývá upíra ke vstupu na betonový plácek před Oskarovým domem. Zlo tedy přichází a bere na sebe podobu nevinné holčičky.

Poté, co se malá Eli na sídliště přistěhuje, dojde k několika nechutným vraždám. Jindy by to Oskara nesmírně zajímalo, ale teď ho víc zaměstnává zvláštní přátelství s tou bledou dívkou z vedlejšího domu, které se mění v jeho první lásku a dává mu sílu postavit se krutým spolužákům. Potíž je, že přes jistou těžkopádnost policie to má takový upír na konci 20. století těžké, a řetězec krvavých událostí se kolem Eli stahuje, až to škrtí. Když se Oskar konečně dozví, jak to s Eli vlastně je, jeho boj se šikanou už zašel příliš daleko a obě děti to strhává k nelítostnému konci.

Ať vejde ten pravý je román o lásce, osamění a lidské tělesnosti. Taky je to horor. Teče v něm krev a porcuje se maso, samozřejmě lidské. Poslední větu lze říct o lecjaké současné knize, populární švédské detektivky poslouží jako ideální příklad. Ta krev, kterou jejich autoři vyplýtvali, už někdy unavuje. Lindqvistův román se ale umí zhoupnout a dát vyšinutou přidanou hodnotu, která baví. Příběh Oskara a obyvatel Blackebergu je zároveň netradiční přehlídkou podob lásky, od té první, ještě dětské, která nepotřebuje dělení na heterosexuální a homosexuální, přes problematiku pedofilie až k lásce v pozdním věku, jež může dojít svého vyřčení třeba až na smrtelné posteli. Vedle toho se tu zdařile a bez prvoplánovosti odhaluje obecně známá pravda o všedním životě, který je se svými rozvody, alkoholismem a samotou mnohem větší horor než setkání s upírem.

Retrorománem tak trochu ze svého dětství Lindqvist zaujal natolik, že podle knihy už vznikl jak švédský film, tak jeho americký remake. Muselo se to točit samo: příběh Oskara ze sídliště je patřičně brutální a uspokojující a končí jako úžasný sen, zbytnělý sen každého dítěte, kterému je ubližováno.