John Ajvide Lindqvist: Ať vejde ten pravý. Přel. Jana Holá, Argo, Praha, 2010, 448 s.
Podpoříte provoz našich stránek.
Oskar má problém. Spolužáci ze školy ho šikanují a dvanáctiletý obtloustlý kluk může jen snít, jaké by to bylo vrazit třeba do svých trýznitelů nůž a otočit jím v ráně. Ale ani Oskarova bujná morbidní fantazie neobsáhne to, co se chystá udeřit na stockholmské sídliště, kde Oskar bydlí.
Byla skoro stejně vysoká jako on, ale mnohem hubenější. Růžový svetr jí obepínal útlý hrudník, na kterém se ani náznakem nerýsovala prsa. Oči měla černé, obrovské v té bledé drobné tvářičce. Zvedla před ním ruku do vzduchu, jako by chtěla zastavit něco, co se k ní blíží. Měla dlouhé prsty, tenké jako větvičky. „Nemůžu se s tebou kamarádit. Jen aby bylo jasno.“ Oskar zkřížil ruce na prsou. Pod bundou jednou rukou nahmátl obrysy střenky nože. „Jak to?“
Skoro by to bylo na komparativní recenzi, kdybych se byl prokousal Stmíváním Stephenie Meyerové dál než na cca 40. stránku a pak se jím prolistoval kvapíkem kombinovaným se skočnou a doprovázeným zprvu tichým a pak už hodně hlasitým láteřením.
