Po deseti letech vychází opět v českém překladu Rubena Pellara další kniha nizozemského prozaika, novináře a režiséra Leona de Wintera, a sice Právo na návrat. Podobně jako v předcházejícím románu Hoffmanův hlad (1990, česky 2000) se i tentokrát prolíná skeptický pohled na dějinné události s tématem nečekané ztráty dítěte, která hlavní protagonisty přivádí až na samý okraj šílenství.

Je rok 2024 a Tel Aviv, poslední důkaz existence samostatného židovského státu, se proměnil ve stárnoucí město, v němž zůstávají pouze nenapravitelní idealisté nebo ti, kteří nemají kam odejít. K takovýmto lidem patří i Bram Mannheim, kdysi profesor dějin Blízkého východu, nyní dobrovolný záchranář a soukromý detektiv specializující se na pátrání po pohřešovaných dětech. Před dvaceti lety se stal svědkem sebevražedného atentátu, který ho přiměl k rozhodnutí, aby přijal nabízené místo profesora na americké univerzitě. Opustí spolu s manželkou Ráchel a ročním Benniem již tehdy konflikty zmítaný Izrael a usadí se v Princetonu, kde se záhy stane respektovaným akademikem. Na vrcholu rodinného i profesního štěstí však jednoho dne čtyřletý Bennie beze stopy zmizí. Ráchel v té době odletěla na návštěvu zpět do Izraele a břemeno viny za zmizení dítěte dolehne přímo na Bramova bedra. Bram se ocitá na pokraji šílenství. Opouští manželku, dům i kariéru a hnán sžíravou touhou pochopit, co se mu přihodilo, putuje jako tulák až do Santa Moniky. Jediným řádem jeho tichého světa šílenství se stávají čísla dvě a osm, číslice objevující se v datu Bennieho zmizení, jimž podřizuje veškeré své jednání. Když jednou svůj systém čísel náhodou zradí, spustí lavinu náhod, které ho nakonec přivedou zpět do Izraele k otci. Díky otcově železné disciplíně se vrátí do běžného života, začne pracovat jako dobrovolný záchranář a otevře si spolu s kolegou již zmiňovanou detektivní kancelář. Jednoho dne se po atentátu v Jaffě s nimi spojí izraelská tajná služba a požádá je o prověření identity sebevražedného atentátníka. Bram se tak dostane na stopu zmizelých dětí a s údivem zjistí, že Bennieho zmizení nesouviselo s náhodným činem pedofila, jak se dlouho domníval, ale bylo součástí pečlivě zinscenované pomsty...

Stejně jako v Hoffmanově hladu i v tomto případě sáhl De Winter po čtenářsky vděčném detektivním žánru. A to byl v kombinaci s jeho filmařskými zkušenostmi a citem pro obraz zajisté skvělý tah. De Winter je opravdu výborný vypravěč znalý řemesla a přesně ví, jaké tempo vyprávění zvolit, kdy gradovat a kdy naopak narušit lineárnost vyprávění časovým prostřihem, aby tak neustále udržoval čtenářovu pozornost bdělou. Zvlášť působivé je plastické líčení jednotlivých scén, až čtenář může mít pocit, že se spíš dívá na film, než že čte knížku.

Právo na návrat však nemá jen prvoplánový záměr, není pouze detektivním příběhem odehrávajícím se v blízké budoucnosti, je to spíše vize, která předjímá možné důsledky současných politických rozhodnutí. Je evidentní, že De Winter je zastáncem nekompromisního, razantního vojenského řešení konfliktu na Blízkém východě a má za to, že jeho oddalování a slepá víra v možnosti mírových jednání přivádějí Izrael na pokraj zániku. Střet dvou protichůdných řešení konfliktu probíhá v románu na pozadí rozhovorů mezi Bramem a jeho otcem Hartogem. Bram jako historik představuje humanistický, idealistický prvek, Hartog jako exaktní vědec se sklonem vidět věci v ostrých konturách ztělesňuje přístup oko za oko, zub za zub, respektive obě palestinské oči za jedno izraelské, deset palestinských zubů za jeden izraelský. I když je díky Bramovým úvahám a rozhovorům mezi otcem a synem text proložen dostatkem historických faktů, nelze se neubránit pocitu, že je se čtenářem chytře manipulováno, že historické vsuvky slouží jako důkazy pro autorovo islamofobní stanovisko. A to je asi největší úskalí knihy, která by mohla otevírat prostor pro úvahy, hlubší tázání se po příčinách a hledání souvislostí mezi historickou skutečností a kořeny židovské kultury a náboženství. Srovnáme-li Právo na návrat například s knihou Vaderland (Otčina, 2008, zatím pouze v nizozemštině) vlámského prozaika židovského původu Josepha Pearce, jenž se v tomto románu zabývá otázkou podstaty židovského utrpení a vazbou vědomí národní identity na určité místo, je zřejmé, že De Winterova argumentace je poněkud oploštělá. A to je opravdu škoda, protože tak silný a kvalitně napsaný příběh by zajisté unesl více rovin. Takhle po přečtení zůstane příchuť sice dobrého, nicméně prázdninového čtiva.