Američana Jacka McDevitta by nebylo těžké mylně zařadit... Ne, jinak, pravdivěji. Než jsem si zagoogloval, Američana Jacka McDevitta jsem mylně řadil mezi mladou sci-fi krev, která zejména v Anglii oživila literární žánrový zájem o daleký vesmír, ergo space operu psanou už ale v grandióznější a myšlenkově bohatší podobě, než jaká se nosila od 30. let tak dlouho, až se onosila. A on má zatím v ID kartě rok narození 1935, což znamená, že kdyby se hodně psavě činil, což se mladíci v té době činívali, stihl by býval ještě aktivní účast v posledních letech onoho takzvaného zlatého věku. Snad alespoň v tom, že ho nestihl, není jeho zavádějící podobnost s autory zhusta i o 30 let mladšími jen čistě náhodná: ve SF debutoval až nedlouho před padesátkou, románově dokonce až po ní, tedy v době, kdy omladina v Anglii už trápila textové procesory svými prvními literárními pokusy, z nichž měla vzejít vesmírná i čtenářská revoluce.

Pokročilý sedmdesátník McDevitt píše mladicky a píše i svou podobu space opery, tedy žánru, v němž celý dosažitelný vesmír leží lidstvu u nohou a stává se jeho jevištěm. Na rozdíl od kolegů mladších – v čele především s Petrem F. Hamiltonem –, ale i starších, např. Heinleina, si tolik nezakládá na vytváření kompaktních dějin vlastních světů, na jejichž časovou osu by pak kladl jednotlivé romány. Jeho budoucnost, byť je vzdálená dobrých deset milénií od naší epochy, je spíše vágní, v některých ohledech by se v ní možná našinec ani neztratil, ale autorovým záměrem zjevně není konstruovat složité geopolitické systémy a nechat je mezi sebou svářet a vzájemně se hubit. Zmaru a zániku je přitom na stránkách jeho knih víc než dost, jeho daleké vesmírné končiny připomínají výlet našince do vybydlených, opuštěných zón, jaké se druhdy nalézaly třeba v severních Čechách. Lidé, kteří je dobyli, odešli jinam, stejně jako před jejich příchodem odešli jinam nebo vymřeli původní obyvatelé. McDevitt čerpá z nostalgie i tajemství, jaké přináší vesmírná archeologie, stejně účinný úžas, jaký těžily dřívější autorské generace z vesmírných bojů a dobyvatelských výprav. Nepotřebuje filigránsky propracované živé světy jako dějiště svých knih, protože mu je nahrazují světy mrtvé, jejich zaváté ozvěny a záhady.

Pojem „záhada“ je na místě. Vedle samostatných románů pracuje McDevitt i na dvou řadách, z nichž ta, do níž patří Ďáblovo oko, je našim čtenářům zatím neznámá, protože brněnské nakladatelství Návrat, které McDevitta dlouho exkluzivně vydávalo, se soustředilo na akčnější příběhy pilotky Priscilly Hutchinsové. Ďáblovo oko patří do cyklu jakýchsi vesmírných krimipříběhů, detektivek, nemá-li čeština přiléhavější pojem pro anglické „mystery“. Jeho hlavní hrdina Alex Benedict vrchovatě uspokojuje McDevittovy archeologické choutky, protože obchoduje se starožitnostmi, samozřejmě v galaktickém měřítku. Z Ďáblova oka se však téměř vytratil a nechal případ v rukou své parťačky (a vypravěčky) Chase Kolpathové. V knize také nejde primárně o hledání ztraceného artefaktu, jako tomu bývalo v předchozích svazcích série, nýbrž o hledání pohřešované osoby. Přesněji řečeno její mysli, protože osobu, autorku hororů (žije na vzdálené kolonizované planetě s mystickou minulostí, která jí v tvorbě daného žánru vydatně pomáhala), našli, ale prodělala změnu osobnosti, výplach mysli. Hledání důvodů této proměny je těžištěm záhady, kterou musí hlavní hrdinové vyřešit a která je zavede pod povrch ne zrovna idylických společensko-politických poměrů na daleké planetě.

McDevitt za pomoci velice úsporných prostředků vytváří zajímavý hybrid žánru mystery, space opery s tu- i mimozemskými protagonisty, dobrodružného románu i thrilleru s konspiračními prvky. Hlavním prvkem je tu však onen pověstný úžas, který byl vlastní mistrovským dílům tvrdé SF minulosti a který se autorovi daří úspěšně evokovat.