Vypráví o kolektivním válečném údělu italských obyvatel, ale zejména o tom, jak tuto dobu prožívá mladý intelektuál Corrado a jak se potýká s morálními dilematy, které válka přináší. Až do okamžiku, kdy se spojenci vylodí na Sicílii a začne válka o Itálii, si žije jako v bavlnce: je učitelem na jedné turínské škole, což je zaměstnání počestné a pohodlné, ale ne zas natolik důležité, aby byl nucen se nějak politicky či ideologicky exponovat. Zatímco je Turín, významné průmyslové město, terčem bombardování Spojenců, Corrado bydlí v pronájmu v domě v kopcích za městem, kde si ho majitelka hýčká s nadějí, že se snad ožení s její dcerou, starou pannou. V době všeobecného nedostatku mu obě ženy podstrojují, snášejí mu vzácné dary venkova. On žije pro sebe, nemá za nikoho zodpovědnost, jeho nejlepším a vlastně jediným blízkým přítelem je dobrácký pes Belbo. Válku prožívá nikoli s účastí na všeobecném utrpení, ale jako divadlo, s intelektuální zvědavostí, jak to vše dopadne.

Opravdové psychologické, životní i národní drama nastává, když je v létě roku 1943 sesazen v Římě Mussolini, a zatímco Spojenci dobývají od jihu Apeninský poloostrov, italská vláda 8. září podepisuje příměří. Celý sever a střed Itálie až po linii u Montecassina, kam Spojenci dospějí do zimy 1944, je poté obsazen německými jednotkami, které dosadí loutkovou fašistickou vládu.

Ještě než k tomu dojde, Corrado se setkává se svou bývalou láskou – chudou a nevzdělanou dívkou Cate, za kterou se dříve spíš styděl. Neočekávané setkání nastaví zrcadlo jeho životu: zjišťuje, že za celá léta, kdy se neviděli, se on ani jeho život nijak nepohnul, naproti tomu Cate vyzrála do energické sebevědomé ženy pevných morálních zásad. Sama vychovává syna Dina, který by snad mohl být i Corradův, což hrdinu naplňuje další nejistotou a neklidem. Je to teď on, kdo se stydí před Cate.

Po obsazení Němci se mladí Catini přátelé přidávají k partyzánům a ona jim pomáhá. Corrado vše sleduje jako vždy z povzdálí, obdivuje Cate za její postoje, uvědomuje si její skryté výhrady a začíná trpět výčitkami vlastního svědomí. Když se partyzánské hnutí rozmůže, Němci a italští fašisté začnou v Itálii zasévat teror. Vesnice, jejichž obyvatelé jsou podezřelí ze spolupráce s partyzány, jsou vypáleny a lidé odvezeni do koncentračních táborů. Nakonec dojde i na skupinu kolem Cate. Poté, co jsou zatčeni, se gestapo zajímá i o Corrada, proto se hrdina ukryje v nedalekém klášteře. Nakonec se vydává na riskantní cestu kopci a údolími do domu svých rodičů, kde nalézá bezpečné útočiště.

Tato cesta je opravdu pozoruhodnou částí románu. Corrado putuje dějištěm občanské války jen s tlumokem a neozbrojen, jde po vedlejších cestách, aby se vyhnul německým hlídkám. Je si vědom toho, že na každém kroku na něho může číhat smrt. Potkává nejrůznější lidi, přičemž neví, co od nich může očekávat, a oni zase od něho. Vidí na každém kroku strach, zoufalství, vyčerpání válkou. Dostává se do riskantních situací a několikrát mu jde o život, ale nakonec cíle své cesty dosáhne a šťastně se shledá doma s rodiči.

Titul románu obsahuje slova „casa“ (dům, domov) a „collina“ (kopce), která jsou zároveň klíčovými pojmy románu. Domov ve smyslu úkrytu a také cíl jakési infantilní regrese, snahy ukrýt se před rozhodováním, před zodpovědností, před válkou a násilím. Když se Corrado stýká s Dinem, vidí se v něm a znovu sentimentálně prožívá své dětství, ale zlé časy mu tento uklidňující ponor nedovolují na dlouho. Dino ho nepovažuje za autoritu. Obdivuje mladé, horkokrevné partyzány, ke kterým nakonec uteče, ač je ještě chlapec, – narozdíl od dospělého Corrada, vracejícího se do míst svého dětství, aby tam nalezl nejen dávné klukovské štěstí, ale též aby se ukryl před lidmi, před nacisty a fašisty, ale i před vyčítavým pohledem těch, kteří v rozhodující chvíli vzali zbraň do ruky.

Poklidné a krásné kopce, které byly kulisou klukovského štěstí, i další vrchy, jejich dvojníci, jež si vybral u Turína, kde žije stranou městského utrpení, jsou však nakonec znásilněny válkou. Když nastane občanská válka, stávají se místem střetu a bojů mezi partyzány a nacisty a fašisty. Nejhorší zážitky nalezne Corrado ve „svých“ kopcích, když se blíží k domovu nebo když tam potom přežívá válku. Venkov žije dál svým přírodním životem, ale přepady nutí obyvatele k častým útěkům do úkrytů, každý den je slyšet střelba a Corrado již viděl tolik mrtvol, že je často vidí i tam, kde nejsou, ve tvarech pařezů, větví či kamenů.

Pavese dokáže své pocity z kontaktu s přírodou zachytit velmi osobitým způsobem. Z textu je znát, že to není neorealistická póza, ani snaha o aktualizaci rurálních motivů. Když Corrado chodí po lese, vnímá jeho vůně, zvuky, vegetační rytmy a pozoruje důvěrně známé druhy rostlin, mají tyto momenty neobyčejně evokativní účinek a dotvářejí čtenářský zážitek: „Za obdělanými poli, za lidskými příbytky, pod nohama tlouklo ve tmě prastaré srdce země, žilo v roklích, v kořenech, v tajemných věcech a v dětském strachu.“ Příroda není protagonistou, ale stálou kulisou, která vdechuje protagonistovi život. Tyto rysy jsou platné i pro další Pavesovy prózy. V tomto románu je příroda navíc prostorem, v němž Corrado hledá útočiště před civilizací a válkou, kde může být sám se sebou nekonfrontován s jinými způsoby bytí („pro mě to nebylo jen místo, ale tvářnost věcí nebo způsob života“).

Dům na kopci je románem o Corradově-Pavesově svědomí, ale i o svědomí celého národa. Pavese nevidí černobíle (v italských poměrech tedy spíše černorudě), nevidí válku jako boj dobra se zlem, nebagatelizuje konsensus, s nímž fašismus vznikl a existoval, jak to činí dodnes postfašistická italská společnost, ani neheroizuje partyzány, jak to dodnes činí italská levice. Všichni ti mrtví, které viděl, byli Italové. Všichni Italové jsou za ně zodpovědní – všichni jsou vinni, neboť všichni dovolili nástup fašismu a jeho důsledky, všichni musejí zaplatit. Na závěr románu Corrado uvažuje: „Všichni se budou muset zeptat, až to jednou skončí: ,A co s padlými? Proč zemřeli?‘ A já nebudu vědět, co na to odpovědět. [...] Možná že to vědí jen mrtví a že jenom pro ně válka skutečně skončila.“ Podobné reflexe získávají nejsilnější (i když spíše osobní než kolektivní) náboj v poslední kapitole, kdy Corrado přežívá v relativním bezpečí domova a dál přemýšlí sám nad sebou. Místo závěru si dovolme delší citaci, která je součástí Corradových úvah právě v této kapitole (s. 212):

„Jestliže jsme si v smrti všichni rovni, a i před námi ležící člověk je člověk, jehož krev jsme prolili, musíme ji něčím vykoupit, zapomenout a najít ospravedlnění pro toho, kdo ji prolil. Dívat se na mrtvé je ponižující. To už přestává být záležitostí druhých, už necítíme, že jsme se k tomu dostali náhodou. Máme dojem, že sám osud, který po zemi rozházel tato těla, nás nutí, abychom na ně hleděli a naplnili si jimi zrak. To není strach, to není obyčejná zbabělost. Cítíme se poníženi, protože chápeme – dotýkáme se očima –, že na místě tohoto mrtvého bychom mohli být my, že by v tom nebyl rozdíl, že za svůj život vděčíme vlastně tomuto ušpiněnému mrtvému. Proto je každá válka válkou občanskou: každý padlý se podobá žijícímu a žádá na něm vysvětlení.“