V Pavesově románu Měsíc a ohně se noříme do motivů, které kolují všemi jeho díly a porůznu se spolu prolínají – jsou to odchod a návrat, vztah k rodné hroudě, sepětí s přírodou, paměť a nostalgie, válka, hledání kořenů. Titul je esencí mýtu archaické kultury, se kterou se hrdina románu cítí být spojen. Nevěří sice na čarovnou moc vater hořících do noci o svatojánské noci, ale navzdory chybějícímu racionálnímu zdůvodnění si je jistý, že má podobné rituály v krvi, že jsou součástí jeho světa.

Hrdinou a vypravěčem v první osobě je Úhoř, nalezenec, který vyrůstal na chudém piemontském venkově u pěstounů, inkasujících za něj každý měsíc od sirotčince stříbrňák. Pak šel pracovat na statek Mora, kde dospěl, poznal nejbližší okolní svět a začal snít o tom vzdálenějším daleko za kopci a známými vesnicemi. Později zkusil štěstí v Americe, kterou prošel od východu až do Kalifornie a vydělal tam peníze, pak se vrátil do Itálie, do Janova, odkud občas zavítá do míst, na nichž vyrostl.

Román (nebo spíše novela) má velice propracovanou, proplétavou, svým způsobem cyklickou časovou strukturu. Odehrává se v současnosti, ale tím nejdůležitějším je několik rovin hrdinovy paměti: dětství v chudé chalupě pod Gaminellou, mládí na Moře, zkušenosti z Ameriky. Vzpomínky se derou na mysl z asociací a odhalují postupně nejen zásadní momenty hrdinova života, ale i to, jak se oproti oněm momentům změnil. Každá z těchto rovin, jako etapa Bildungsromanu, představuje jakoby svět sám pro sebe, má svou imaginaci, zalidnění, konkrétní prostor, skoro by se dalo říct chronotop (život o hladu pod Gaminellou, rozhlížení se v Moře, skok do amerického snu, návrat proměněného muže).

Když se Úhoř vrací do svého kraje, chodí navštěvovat o pár let staršího přítele Nuta, kdysi muzikanta, nyní stolaře, který byl v mládí jeho velkým vzorem. Všechno uměl, lidé ho uznávali a se svou vyhlášenou kapelou získával na poutích přízeň publika i dívek. Úhořovi se tehdy zdálo, že právě Nuto, jenž je stále na cestách po kraji, má svět v hrsti. Ale Nutovo zrání vyústilo v přijetí usedlého rodinného života a otcovského řemesla, v hlubší zakořenění. Úhoř, „panchart“, se naproti tomu stál pánem horizontálního rozměru – šel do Ameriky, „kde jsou všichni pancharti“, kde kořeny pro lidi nic neznamenají. V dialozích s Nutem je tento střet lokálnosti a světovosti, hloubky a rozhledu stále přítomen. Ale Nuto zejména po malých dávkách poodkrývá svým vyprávěním události, které se v kraji seběhly v době Úhořovy nepřítomnosti. Nečiní to pro uspokojení jeho zvědavosti: návrat v čase je pro oba bolestný. Pro Nuta znamená protrpění již jednou trpěného a pro Úhoře integraci části jeho vlastního já, neboť i když žil daleko, byl s krajem stále spjatý: „Člověk potřebuje domov, rodnou ves, třeba jen proto, aby mohl odejít. Rodný kraj znamená, že nejsi sám, že víš, že v lidech, v rostlinách, v půdě je něco tvého, co zůstává, i když ty jsi pryč, a čeká na tebe. Ale není snadné dlít tu v pokoji.“ (8-9).

Úhoř přichází doslova po boji, po vyhroceném období, kdy se v době občanské války lámaly charaktery lidí. Na důvěrně známých místech, u nichž se změnila jen vegetace, jsou stále nalézány mrtvoly a stávají se nástrojem ideologického boje mezi politickými stranami.

Vyprávění končí výstupem na gaminellský kopec. Je to velmi symbolické řešení spojující dramatické vyvrcholení románu s fyzickým výstupem vyprávějícího a naslouchajícího na kopec, který byl zároveň dějištěm nejbolestivějšího Nutova zážitku. Završuje se v něm nešťastný osud majitelů Mory, k jejichž životům kdysi Úhoř vzhlížel.

Sugestivní román
Měsíc a ohně je nejsugestivnějším Paveseho románem. Dýchá z něj země, její obraz povstává z maličkostí, které pozorujeme znalýma Úhořovýma očima, z vůní a pachů, zvuků, takřka doteků. Je to země ve své esenci, prostá jakékoli georgické, veristické nebo estetizující rurální manýry.

Venkov tohoto románu je světem elementárních věcí a potřeb, vztahů, aspirací, vykořisťování, vše je tu průzračně jasné ve své vlastně zcela přirozené krutosti boje za přežití a obohacení. Je to venkov zalidněný chudáky, kteří celý den dřou jen proto, aby se měli čeho najíst, jejichž životy nikam nevedou, kteří jsou uvázáni k hroudě jako nevolníci. „Mužští pracovali tvrdě, mořili voly i ženy“, říká Úhoř o své adoptivní rodině (38). Tragické osudy a krutosti vycházející z beznaděje se odehrávají ve vzpomínkách i v současnosti. Pod Gaminellou Úhoř potkává nové nájemce domku – Valina, z něhož hlad a zoufalství udělaly zvíře. A také jeho družku, matku a kulhavého chlapce Cinta, jenž hrdinovi připomíná jeho vlastní dětství, jen v horších, ekonomicky i lidsky degenerovaných podmínkách. Cinto je již svou tělesnou konstitucí obětí života, který jsou nuceni vést. Když jeho matka „ležela v posteli a naříkala, doktor jí den předtím, než umřela, řekl, že to dítě nemá dobré kosti její vinou. Mentina mu řekla, že ostatní synové, co padli ve válce, byli zdraví, ale tenhle chlapec se už tak narodil; jak se na ni tenkrát hnal ten vzteklý pes, hned věděla, že ztratí ke všemu ještě mléko. Doktor se do ní pustil, povídal kdepak mléko, to máte z toho, jak se věčně vláčíte s otýpkami, chodíte v dešti bosa, živíte se jen hrachem a polentou, taháte koše.“ (22).

Piemontský venkov je krutý svou neměnností, archaičností, absencí pokroku. Drsné je však i zobrazení Ameriky, jejíž materiálnost je stejně nekompromisní. I tam vládne krutost, jako rub honby za úspěchem. I tam ekonomické vztahy, nikoli z hladu, ale z nenasytnosti deformovaly lidskost: „Teď jsem věděl, proč každou chvíli najdou uškrcené děvče v autu na silnici nebo někde v pokoji nebo na konci slepé uličky. Snad také oni, snad i tito lidé měli chuť lehnout si do trávy, poslechnout si v míru žabí zpěv, být pány kusu půdy, tak velkého, kolik zalehne jedna žena, a vyspat se tam doopravdy, beze strachu? A přece země byla veliká, stačila pro všechny. Byly ženy, byla půda, byly peníze. Ale nikdo neměl dost, nikdo, ať měl sebevíc, se nezastavil, pole i vinohrady vypadaly jako veřejné sady, záhony jen tak naoko jako na nádraží, anebo úhor, pustina, hory starého železa.“ (15)

V Piemontu je země, půda vším. Piemonťané jsou odsouzeni žít z kousku země, na které se narodili, jako by je rodové kořeny navždy upoutaly na místě. V Americe nemá naproti tomu půda žádnou cenu, je jí až příliš. Amerika žije z pohybu a změny, tudíž i domov a půda jsou věci, které se zkonzumují, zahodí, a jde se dál.

Má román nějaké vyústění? Domnívám se, že nikoli. Piemontský ani americký model neslibují možnost dosáhnout v budoucnu lepšího lidství, v tom je Pavese hořce fatální. Na lidech nezáleží, jsou drceni přírodou, dějinami, drtí se navzájem. Amerika, mladá země, z níž byla předchozí kultura vymazána, zatím žije vně mýtu svůj sen o úspěchu. Na piemontském venkově naopak tíží mýtus a vůbec všechny důsledky intenzivního obdělávání stále stejné země – nutnost žít ve stejné komunitě, na stejném místě, predestinován k určitému místu ve společnosti. Konflikty mezi přírodními a lidskými prvky jsou stejné po tisíciletí, jejich zkušenost se promítá do mýtu, který zase zpětně všechny předurčuje k pokračování daného způsobu života na zemi, již vystlaly kosti předků. Vše se již někdy stalo, vše se navrací.

Osudy ztracenců
I tragédie, o kterých vypráví Nuto, jsou vlastně již skončené epizody, vyvrcholení na Gaminelle je vlastně falešné, neboť to, co se vypráví, je již skončený děj, který nic nemůže změnit a jenž nemůže být zvrácen, je již pouze sedimentem, na němž vyrůstají další děje. Cesta nikam dál nevede. Cinto, hrdinův o generaci mladší alter-ego, by snad mohl žít lepší zítřek, jak to bývá u podobných generačních románových schémat, ale u Pavesa je tomu naopak. Pokud Cinto představuje nějaký „zítřek“, je to vlastně jen horší dnešek – on, sociálně-somatická anomálie jen ukazuje pokračující deformaci společnosti i jedinců.

Úhoř Cinta nelituje, nedává mu almužnu ani v době nejhoršího hladu. Místo toho mu koupí zavírací nůž. Chce mu otevřít oči, vštípit mu touhu překonat mentální horizont jeho rodáků, dát mu nástroje pro budování lepšího života. Začátek je slibný – darovaný nůž zachrání Cintovi život, když se brání před zdivočelým otcem.

S pedagogickým působením na Cinta se pojí vůbec otázka poznání. Komunista Nuto má jasno: jen vzdělání může zburcovat lidi k třídnímu boji a připravit jim lepší budoucnost. Úhořova vize není tak vyhraněná. Jeho hlad po poznání nemá za cíl vykoupení. Je to v jeho případě hluboká vnitřní touha, snaha dojít na konec světa a zase zpět. Neodešel z kraje kvůli práci. Musel najít sám sebe, a podařilo se mu to až na březích Pacifiku, kde nalezl kopce připomínající mu jeho dětství, a přeci zcela jiný svět.

Úhoř je postava, která prochází (úhořovitě proplouvá) lidskou společností, sítem historie, pozoruje, vidí lépe než ostatní, neúčastní se. Když se vrátí do kraje, lidé mu ukazují dcery, nabízejí hospodářství, domnívají se, že se přijel „zakoupit“, usadit, konečně zakořenit. Ale on to neudělá, neboť už není schopen někam patřit. Je odsouzen k věčné samotě mimo mýtus.

Půda, oheň... a člověk
Když Úhoř vystoupil v Janově z lodi, mezi domy zbořenými ve válce si pomyslil, že „každý dům, každý dvůr, každá terasa pro někoho něco znamenala a že víc než hmotná škoda a mrtví rmoutí pomyšlení na tolik prožitých let, tolik vzpomínek zmizelých za jedinou noc beze stopy. Nebo ne? Možná že je tak lépe, lépe, když všechno shoří v plameni jako suchá tráva a lidé začnou znovu. Tak to dělali v Americe – když tě přestalo něco bavit, práce nebo město, změnils je. Tam u nich teď dokonce celé obce s hospodou, radnicí a obchody zejí prázdnotou jako po vymření.“ (92). To, co shořet nemůže a co se naopak ohněm živí, je země, půda. Měsíc a ohně je románem o vztahu člověka k půdě – k půdě, kterou lze vzít do hrsti a prosít mezi prsty, k půdě jako psychologickému prostoru, kde má člověk kořeny, pro kterou se dře, která ho živí či přivádí k hladu, ve které jednou spočine.

Na venkově se zapalují v noci o svatém Janu veliké ohně, které údajně dávají zemi život a jejichž popel ji hnojí. Oheň i země patří ke čtyřem základním prvkům světa a jsou spolu spojeny nejen venkovskými mýty. Oheň hoří do noci i tehdy, kdy Valino zapálí dům i se svými příbuznými a dobytkem, oheň stráví těla zastřelených špehů, oheň nakonec, v Nutově vyprávění, jako mytický katalyzátor, mění eros na thanatos. Člověk se stává v plamenech hnojivem a zemí. A země zase občas vydává lidi, ne živé, jako z Kadmovy setby, nýbrž olezlé mrtvoly z právě skončené války. Měsíc, který to vše vidí, byl ve všech kulturách tajemným tělesem, které ovlivňovalo život a plodnost, země či ženy, stejně jako teplo a svit slunce. Možná má jeho šálivé světlo prsty i v tom, že člověk, který v něj příliš věří, nikdy neprohlédne. A ten, co prohlédne, zůstane sám.