Ikki řídil své upravené auto přes přímořský bulvár směrem na jih. Polovinu těla měl takřka bezvládnou, a proto si opatřil stařičké britské auto, rovera, které ovládal svou mechanickou levou rukou a levou nohou. Byla to bohapustá frajeřina, protože Ikki si také mohl koupit automat. Bram seděl na místě, kde se u normálního vozu nacházel řidič. Nemohl si zvyknout na to, že se musí bezmocně spoléhat na Ikkiho dovednosti. Tady na bulváru od sebe jízdní směry odděloval střední dělicí pás, ale ve většině ulic města svištěla auta jedoucí v protisměru kolem jeho dveří, bylo s podivem, že jejich autu nikdo při jízdě neurazil venkovní zrcátko.

Tohle byl jeden z Ikkiho případů, Bram znal pouze spis. V žádném ze zmizení, které vyřizoval Bram – složky plné fotografií, dokumentů, vytištěných e-mailů, dévédéček – nebylo možno zjistit pokrok. Ikki byl naopak talent od přírody. Někteří lidé se rodí jako matematici nebo houslisté, Ikki byl rozený hledač dětí.

Od té doby, co spolupracoval s Ikkim – seznámili se přibližně před tisíci dny, v den silného zemětřesení v Kazachstánu, které jak rabíni, tak imámové, každá skupina z jiných důvodů, považovali za zasloužený trest Boží –, nacházeli nějaké dítě takřka každý měsíc. Tenhle měsíc objevili dokonce už dvě. Jenže v jejich souboru figurovalo na seznamu pohřešovaných dětí plných tři sta sedmnáct jmen a byli závislí na tipech, náhodných nálezech a Ikkiho „citu pro vidění toho, co není vidět“, jak to on sám vyjadřoval. Když už pohřešované dítě vypátrali – ve většině případů pátrali marně – byly děti takřka vždy mrtvé.

Jeli do Jaffy, „na druhou stranu“. Židovské obyvatelstvo odešlo a Arabové si přáli připojení k Palestině. Izraelské vojsko – no ovšem, co z něho zbylo – posílilo hranici, která probíhala jižně od židovského Tel Avivu, a postavilo tu betonovou zeď. V Jaffě po dvou letech znovu začalo docházet k sebevražedným útokům. Tento rok se ve Starém Městě u kontrolních stanovišť vyhodily do vzduchu dvě arabské ženy, přičemž ovšem nezahynuli žádní Židé, ale samí Arabové. Kontroly se tehdy zaměřovaly na otisky prstů, ale ženy – obě prošly izraelskými věznicemi – si pomocí laserové techniky opatřily nové papilární čáry. V reakci na to instalovali u hraničních stanovišť snímače DNA, které využívaly rozsáhlé databanky, v nichž se Židé v posledních dvou desetiletích dávali registrovat, aby vypátrali ztracené rodinné vztahy a neznámé předky. Díky nové technologii se teď prováděly kontroly DNA.

Sára zmizela jednoho odpoledne na pláži v Tel Avivu, dva kilometry severně od Jaffy. Ikki Bramovi vyprávěl, že Batja Lapinská, její matka, si s sebou vzala vodu a limonádu, obložené chleby a hroznové víno. Rozložila vojenskou zelenou celtu a uhladila ji dlaní, pak zapíchla ostrou špičku tyče slunečníku do teplého písku a Sára si dělala umělohmotnými barevnými formičkami v podobě hvězdy, půlměsíce a krychle bábovičky.

Sára, pětileté děvčátko s blonďatými kudrnami a velkýma modrýma očima, v křiklavě červených plavečkách, které jí těsně obepínaly buclaté tělíčko, mávala strážním člunům, jež se mírně kolébaly o sto metrů dál na vlnách, Batja četla ve stínu pod slunečníkem poslední knihu Davida Manowského, izraelského spisovatele, který bydlel v kanadském Vancouveru a rok předtím získal Nobelovu cenu za literaturu, a občas setřela prostředníčkem zrnka písku ulpívající Sáře v koutcích. Měla čas a klid, aby si z prastarého iPodu poslechla Dvořákovu Devátou. Podala Sáře sendvič se salámem a natáhla se na celtu. Plakala při četbě Manowského knihy, nad příběhem jeho syna, kterého zastřelili na podzim roku 2006. Když si otřela hřbetem ruky slzy a vrhla pak pohled přes rameno, aby spatřila uklidňující obraz hrající si dcery, uviděla hrstku jiných dětí – bylo jich tu už jen málo.

Vztyčila se a klouzala pohledem po pobřeží.

Hledala svou Sáru. Viděla jiné holčičky, dceru však ne.