Letos uplynulo 100 let od úmrtí Lva Nikolajeviče Tolstého (9. 9. 1828–20. 11. 1910), a vydání románové epopeje Vojna a mír v novém překladu Libora Dvořáka (vydal EMG / Odeon) je tak mj. i připomenutím tohoto výročí.

Milan Valden: Pane Dvořáku, už před lety jsem někde slyšel nebo četl, že přeložit Vojnu a mír bylo vaším snem. Je to pravda? A proč?
Libor Dvořák: Ne tak docela. To, nač se ptáte, se týká jiné základní knihy ruské literatury – Bulgakovova Mistra a Markétky. Tam jsem skutečně už od studentských let cítil, jak bych to asi zkusil udělat, kdybych takovou příležitost měl.
V případě Vojny a míru se musím přiznat, že jako mladý muž jsem o Tolstého jevil daleko menší zájem než o Dostojevského, což se ze tří velkých autorových románů navíc týkalo především Vojny a míru. Čas ale spoustu věcí změní: člověk si kupříkladu uvědomí, že na díle, které je už po několik generací jednou ze základních próz euroamerické civilizace (a nejen jí), něco být musí. Tak cítí potřebu prozkoumat, co konkrétně to je. Klidně se proto přiznám, že síla Tolstého nejslavnějšího románu mě naplno dostala až jako člověka a překladatele mírně řečeno dosti zralého věku. Ale lépe pozdě než nikdy.
Z čistě profesionálního hlediska jsem za dosti dobrý důvod považoval, že velmi kvalitní překlad Tamary a Viléma Sýkorových přece jen začal vznikat již před skoro 60 lety. Což je na něm víceméně automaticky znát.

Milan Valden: Jak dlouho jste na překladu pracoval?
Libor Dvořák: Prvních asi 300 stran jsem si zkusil již někdy před šesti lety. Díky mé dobré kamarádce, režisérce Českého rozhlasu Hance Kofránkové, jsem si působení svého překladového textu na publikum mohl krátce nato ověřit v jednom z našich překladatelských kabaretů, jimž říkáme U Bubeníčků (podle pražské hospody, v jejímž hudebním klubu jsme před třinácti lety začínali). Výsledek byl víc než uspokojivý, ale pak jsem Vojnu a mír pro jiné, aktuálnější úkoly několik let odkládal. Přesto jsem se na počátku loňského roku rozhodl, že tento překlad dokončím – bez ohledu na to, že na rozdíl od Mistra a Markétky jde o dílo čtyřikrát rozsáhlejší.

Milan Valden: Bylo těžké najít nakladatele? Nebo jste měl už na začátku vydání jisté?
Libor Dvořák: Nakladatelé, kteří se o věc zajímali, byli postupně tři, ale podobně jako Bulgakov také Tolstoj nakonec vyšel v Odeonu, rozuměj v Knižním klubu. Za což tomuto nakladatelskému domu patří můj nehynoucí dík. Román o skoro dvou tisících normostranách jsem ale prakticky celý překládal bez smlouvy. Na druhé straně ovšem taky beze strachu, že pracuji nadarmo: v případě podobné knihy se přece nakladatel musí najít vždycky! (Nebo skoro vždycky, ale já jsem bytostný optimista a dnes se navíc mohu opřít i o poměrně obstojnou profesionální pověst.)

Milan Valden: Co bylo u tohoto veledíla světové literatury pro vás největším překladatelským oříškem? Jak obtížné je vůbec překládat tak uznávanou klasiku, navíc takového rozsahu (nové dvousvazkové vydání má celkem 1416 stran), po několika předchozích českých překladech?
Libor Dvořák: Někdo možná řekne: Ty má boží prostoto! Ale já bych tu nějaké obzvláštní překladatelské oříšky nehledal. Je to přece typický kriticko-realistický, hodně vypravěčský text, nad nímž se dle mého soudu nemá příliš mudrovat; hlavně je třeba opravdu poctivě a soustavně pracovat. Obtíž je možná v tom, abyste na tak obrovské ploše udrželi svébytný jazyk jednotlivých postav a příslušný ráz autorova vypravěčského, místy karatelského, místy poučlivého, místy dokonce nedůtklivého stylu.
Předchozí překlady dle mé zkušenosti příliš v potaz brát nemáme: buď dílo již přeložené překládáme proto, že předchozí překlad je již hodně starý, nebo proto, že naše představy o díle jsou trochu jiné, než jaké přináší překlad existující a právě fungující. Příklad z jiné jazykové oblasti: Shakespeara u nás v každé generaci prakticky vždy překládá hned několik překladatelů. Ostatně koncem 20. let minulého století, kdy si svět připomínal sté výročí Tolstého narození, platilo v českém beletristickém překládání totéž i v případě Vojny a míru.

Milan Valden: Velké množství původně francouzských pasáží v románu jste se rozhodl přeložit do češtiny rovnou v textu a originální znění uvést až na konci v poznámkách. Domnívám se, že je to rozhodnutí správné a pro čtenáře vstřícné, příjemné. Koho zajímá původní francouzské znění, může se podívat do poznámek, ostatní naopak nejsou rušeni poznámkami pod čarou apod., a četba je tak plynulejší. Bylo to těžké rozhodování? A proč je to ve vydání nakonec právě takto?
- Tohle rozhodování zřejmě způsobilo, že mezi začátkem a koncem práce vznikla několikaletá pauza. Když se podíváte na dnešní překlady Vojny a míru do velkých světových jazyků (konkrétně například do angličtiny a němčiny), najdete především v edicích, určených širokému čtenářstvu, vydání, kde se od francouzštiny víceméně abstrahuje. Text obrovského románu se tak opravdu snáze čte, ale stírá se jedna velmi podstatná vrstva výchozího textu. Já jsem se po četných debatách s překladatelskými přáteli a kolegy rozhodl pro jistý (dle mého názoru docela praktický) kompromis: francouzštinu jsem v textu zachoval, ale „vykázal“ jsem ji v podobě číslovaných poznámek až na konec každého svazku, tedy za druhý a čtvrtý díl. Čtenář tedy na rozdíl od klasické podoby díla s poznámkami pod čarou čte víceméně plynule česky – s tím, že původní počeštěná francouzština je pro větší přehlednost vysazena kurzívou a zvídavec, který chce vědět, jak věta, pasáž či dokonce celé stránky zněly francouzsky, se podle identického čísla poznámky v textu může podívat na konec knihy. Tato podoba Vojny a míru tedy vychází vstříc většinovému, francouzštiny neznalému čtenáři, ale zkrátka nepřijde ani podstatně méně početná francouzsky čtoucí menšina… Navíc toto uspořádání skýtá možnost vrátit dílo do podoby takříkajíc klasické.

Milan Valden: Zároveň ale v novém vydání není žádný poznámkový aparát, vysvětlivky pojmů či osobností apod. Není to trochu riskantní? Nebo si to nakladatel nepřál vzhledem k už tak dost velkému rozsahu knihy? Anebo to ani není potřeba?
Libor Dvořák: Jak říká jedna moje přítelkyně, varianta b) je správně: popravdě řečeno jsme docela klidně a s úspěchem mohli využít poznámkových aparátů již existujících (kupříkladu z vydání v Našem vojsku či Odeonu ze 70. a 80. let). Kdybych si mohl vybrat, tak bych pro ty poznámky byl, a dokonce jsem se chystal je sám zpracovat. Po dohodě s nakladatelem jsme však nakonec z důvodů spíše výrobních zůstali u této podoby. Pravdou je, že nejpodstatnější na tomto vydání je nový překlad a že při případné reedici se třeba poznámkovým aparátem dá nová Vojna a mír ještě vylepšit.

Milan Valden: Co pro vás osobně Tolstého románová epopej znamená? A co může podle vás dát dnešnímu čtenáři? Díky překládání jste toto dílo poznal důkladně jako málokdo – v čem podle vás spočívá největší síla a krása Vojny a míru, její nadčasovost a v mnoha směrech i nepřekonatelnost?
Libor Dvořák: V tuhle chvíli pro mě stále ještě znamená hlavně vskutku vysilující překladatelský výkon, o jehož kvalitě navíc člověk sám vždy bude pochybovat. Na hlubokomyslné úvahy vedoucí tímto směrem se jaksi necítím a ani nechovám potřebu něco takového činit. Jinak jsem ale k Vojně a míru přistupoval jako ke každé jiné práci na překladu všeobecně respektovaného literárního díla – s pokorou a snahou dosáhnout co nejlepšího výsledku. Jaký ten výsledek je, ukáže až čas. Tolstého spisovatelský triumf mi však (přes dílčí výhrady) v případě Vojny a míru připadá trvale nezpochybnitelný.

Milan Valden: A víte něco o tom, jak se na Vojnu a mír dívají v dnešním Rusku? Čtou ji? Není to pro dnešní – zejména mladé – ruské čtenáře jen zaprášená klasika nebo povinná četba, kterou nikdo nečte a raději se podívá třeba na Bondarčukovu filmovou verzi?
Libor Dvořák: Současné Rusko má k artefaktům tohoto druhu podobný vztah, jaký v případě literární klasiky vídáme u nás: žebříček hodnot ve společnosti se hodně proměnil a krásná literatura, zejména klasická, je obecně odsunuta poněkud do pozadí. Protože si dobře pamatuji až umělý kult Tolstého v sovětské epoše, vlastně mě nepřekvapuje, že nával do Jasné Poljany poslední dobou ochabl a zájem o fenomén Tolstoj taky. Pevně doufejme, že je to dočasné a že se Rusko dočká přece jen osvícenějších časů, než jsou právě tyto.