1.

Nebe nad přístavem mělo barvu televize přepnuté na prázdný kanál.
„Teda, ne že bysem jako bral,“ zaslechl Case něčí hlas, když si klestil cestu davem kolem vchodu do Chatu. „To vono spíš jakoby to mý tělo bylo postižený timhletim masivnim drogovym deficitem.“ Typický sprawlovský styl a vtip. Chatsubo byl bar pro profesionální utečence; mohli jste tam chlastat celý týden a nezaslechnout ani dvě slova japonsky.
Ratz obsluhoval u baru a jak roztáčel do sklenic na tácu sudový kirin, protéza, kterou měl místo paže, se monotónně cukala. Zahlédl Case a usmál se, místo zubů parádní spleteninu východoevropské oceli a zahnědlého kazu. Case se vmáčkl k pultu, mezi pochybný bronz jedné z kurev Lonnyho Zonea a novotou vonící námořnickou uniformu vysokého Afričana, jehož lícní kosti byly zvrásněny ostrými řadami rituálních jizev. „Wage tu byl po ránu, se dvouma vymetákama,“ řekl Ratz a zdravou rukou mu po baru přistrčil natočené pivo. „Možný, že měl s váma nějaký vyřizování, co?“
Case pokrčil rameny. Štětka po jeho pravici se zahihňala a šťouchla do něj. Barman se usmál ještě víc. O jeho ošklivosti se vyprávěly legendy. Jako by se za tím, že se mu nedostávalo krásy, v době, kdy si ji mohl dovolit každý, skrývala nějaká předzvěst. Když se natáhl po dalším půllitru, starodávná ruka zakvílela. Ruská armádní protéza, manipulátor se sedmi funkcemi a posilovačem zpětné vazby, potažený odpornou růžovou umělou hmotou. „Herr Case, tedy vy jste umělec až moc.“ Ratz zachrochtal; tenhle zvuk u něj znamenal smích. Poškrábal se růžovým pařátem na břichu, které mu viselo z bílé košile. „Vy jste totiž majstr v takovým krapet směšným kšeftíku.“
„Jasně,“ řekl Case a usrkl piva. „Někdo tady prostě musí bejt vod tý zábavy. Ty ten vocas ale tutově nejseš.“
Hihňání kurvy vylétlo o oktávu výš.
„A ty taky ne, holka. Takže vyhul, jasný? Zone je totiž můj docela blízkej přítel.“
Podívala se Caseovi do očí, zasyčela, jak to šlo nejjemněji; rty se jí skoro nepohnuly. Ale odešla.
„Panebože,“ řekl Case, „co to tady máš za kriplárnu? Člověk se tady v klidu nemůže ani napít.“
„Blbost,“ Ratz utíral podrápané dřevo hadrem. „Zone vyšpulí procenta. Vás tady nechávam makat čistě pro pobavení.“
Když Case zvedal pivo k ústům, náhle nastala jedna z těch zvláštních chvil ticha, jako kdyby sto hovorů, které neměly nic společného, dospělo k téže odmlce. Pak zazvonilo další zahihňání té kurvy, s náznakem určité hysterie.
Ratz zachrochtal. „Prošel anděl.“
„Číňanové podělaný,“ zařval opilý Australan, „vymysleli roubování nervů. A za tuhle nervárnu já dam klidně dycky majlant. Teda ale pošteluje tě to parádně, kámo...“
„A teďko ještě tohle,“ pronesl Case ke své sklenici a veškerá hořkost se v něm zvedla jako žluč, „to už těch sraček bylo akorát tak dost.“

Japonci už toho z neurochirurgie zapomněli víc, než kdy Číňani znali. Černé kliniky Chiby představovaly naprostou špičku, každý měsíc tam přecházeli na úplně nové soubory technologií, a přesto nedokázali napravit poškození, ke kterému přišel v tom memfiském hotelu.
Rok tady a pořád ještě snil o kyberprostoru, s nadějí, vytrácející se s každou další nocí. Všechen ten amfetamin, co do sebe rval, všechny ty akce, které v Nočním městě rozjel, všechny ty kšeftíčky, a přesto pořád vídal ve snu matrix, ostře zářivá mřížoví logických obvodů se rozvíjela po té bezbarvé, nic neříkající prázdnotě... Sprawl teď znamenal dlouhou podivnou cestu domů nad Pacifikem, a už nebyl žádný klávesák, už nebyl kyberprostorový kovboj. Čistě jenom další šíbr, co se snaží nějak protlouct. Sny v japonské noci ale přicházely dál, jako elektronické voodoo, a on naříkal, křičel a toužil po něm, plakal ze spaní a probouzel se sám, v temnotě, zavinutý ve své schránce, v nějakém rakvičkovém hotelu, ruce zaťaté do pevné desky lůžka, ztužená pěnovka se mu krčila mezi prsty, jak se pokoušel dosáhnout na konzoli, která tam nebyla.

„Včera večír jsem viděl tu vaší holku,“ ozval se Ratz a podal Caseovi druhý kirin.
„Žádnou nemám,“ odbyl ho a pil.
„Slečnu Lindu Lee.“
Case zavrtěl hlavou.
„Žádná holka? Nic? Jenom byz, pane umělec? Odevzdanost obchodu?“ Barmanova malá hnědá očka byla posazena hluboko do zkrabaceného masa. „Já mám takovej pocit, že s ní jste se mi líbil víc. Víc jste se smál. A teďkonc, některou noc, se z vás možná stane až moc velkej majstr; skončíte v tancích kliniky, mezi náhradníma dílama.“
„Ratzi, ty mě teda vyloženě dojímáš.“ Dopil pivo, zaplatil a odcházel, úzká vysedlá ramena shrbená pod khaki nylonem bundy se skvrnami od deště. Proplétal se davy na Ninsei a úplně cítil svůj vlastní starý zaschlý pot.

Caseovi bylo dvacet čtyři. Ve dvaadvaceti byl kovbojem, zlodějem, jedním z nejlepších v celém Sprawlu, v tom živelně rozbujelém nádoru měst. Vyučil se u těch nejlepších, u McCoy Pauleye a Bobbyho Quina, legend v byzu. Jel v téměř permanentním adrenalinovém nášlehu, vedlejším produktu mládí a šikovnosti, napíchnutý do kyberprostorového decku na míru, který vrhal jeho odhmotněné vědomí do konsensuální halucinace, jíž byl matrix. Zloděj, dělal pro další, bohatší zloděje, zaměstnavatele, kteří zajišťovali exotický software, potřebný k průniku zářícími valy nadnárodních systémů a otevírající okna do bohatých polí dat.
Udělal klasickou chybu, přesně tu, o níž by přísahal, že se jí nikdy nedopustí. Okradl své zaměstnavatele. Nechal si něco bokem a pokusil se to poslat dál přes překupníka v Amsterodamu. Stále nevěděl jistě, jak ho vyhmátli, ne že by na tom teď nějak záleželo. Počítal s tím, že zemře, tehdy, oni se ale jen usmívali. Samozřejmě, ať si poslouží, řekli mu, klidně si ty peníze může vzít. Bude je totiž potřebovat. Protože -- stále se usmívali -- tutově zařídí, že už nikdy nebude pracovat.
Poškodili mu nervový systém ruským válečným mykotoxinem.
Byl připoután řemeny k lůžku v memfiském hotelu, schopnosti mu mikron za mikronem vyhasínaly a třicet hodin halucinoval.
Poškození bylo precizní, rafinované a dokonale účinné.
Pro Case, který žil pro šílené potěšení kyberprostoru, zbavené těla, to znamenalo Pád. V barech, kde býval jako kovbojské eso častým hostem, patřilo k elitnímu postoji jisté nenucené pohrdání tělem. Hmotné tělo rovnalo se maso. Case se propadl do vězení vlastního těla.

Veškerá jeho aktiva byla rychle převedena na nové jeny, tlustý svazek staré papírové měny, která donekonečna obíhala v uzavřeném okruhu černých trhů celého světa jako mušličky obyvatel Trobriandských ostrovů. Ve Sprawlu bylo obtížné provést zákonné obchodní transakce v hotovosti; v Japonsku to už bylo dokonce zakázané zákonem.
V Japonsku, to věděl s naprostou a definitivní jistotou, by lék našel. V Chibě. Buďto na registrované klinice, nebo ve stínové oblasti černé medicíny. Chiba, jež byla synonymem implantátů, roubování nervů a mikrobioniky, působila na techno-kriminální subkultury Sprawlu jako magnet.
V Chibě přihlížel, jak se mu nové jeny rozplývají v dvouměsíčním kolotoči vyšetření a konzultací. Lidé na černých klinikách, jeho poslední naděje, obdivovali profesionální zručnost, s níž byl zmrzačen, a pak pomalu zavrtěli hlavami.
Takže teď spal v těch nejlevnějších rakvích, těch, co jsou nejblíž přístavu, pod záplavami křemíkových halogenů, které ozařovaly doky celou noc jako nesmírná pódia a kde nebyla díky oslepujícímu svitu televizního nebe vidět světla Tokia, dokonce ani holografické logo Fuji Electric Company, strmící do výše, z Tokijské zátoky byla černá plocha, v níž racci kroužili nad masou bílého polystyrénu unášenou proudem. Za přístavem se rozprostíralo město, kopule továren, nad nimiž se tyčily obrovské kostky sevřených architekologií. Město a přístav byly odděleny úzkým hraničním územím starších ulic, oblastí, která nemá žádné oficiální jméno. Noční město, a Ninsei jeho srdce. Ve dne jsou bary na Ninsei zavřené, za staženými roletami, nevýrazné, neony pohaslé, hologramy netečné, vyčkávají pod otráveným stříbřitým nebem.

       ***

Po roce rakví se pokoj ve dvacátém čtvrtém patře Chiba Hiltonu zdál být obrovský. Měl deset krát osm metrů, polovina apartmá. Na nízkém stolku vedle zasouvacích skleněných panelů, které vedly na úzký balkon, se kouřilo z bílého kávovaru Braun.
„Nalej do sebe trochu kafe. Vypadáš, že by ti bodlo.“ Svlékla si černou bundu; šipkovka jí visela pod paží v černém nylonovém pouzdře. Měla na sobě šedý pulovr bez rukávů s obyčejnými zipy přes každé rameno. Neprůstřelný, usoudil Case, když bryndal kávu do zářivě červeného hrnku. Ruce i nohy jako kdyby byly ze dřeva.
„Casei.“ Zvedl hlavu a poprvé uviděl toho muže. „Jmenuji se Armitage.“ Černý župan byl rozevřený až k pasu, široká hruď bez chlupů a svalnatá, břicho ploché a pevné. Modré oči tak bledé, že Case okamžitě napadlo vybělení. „Casei, vyšlo slunce. Tohle je, chlapče, tvůj šťastný den.“
Case švihl rukou a muž lehce uhnul před horkou kávou. Hnědá skvrna táhnoucí se po stěně z imitace rýžového papíru. Viděl zlatý kroužek s ostrými hranami v levém boltci. Speciální jednotky. Muž se usmál.
„Dej si kafe, Casei,“ řekla Molly. „Seš v pohodě, ale dokud Armitage neřekne svoje, nepůjdeš nikam.“ Seděla se zkříženýma nohama na lehké japonské hedvábné matraci a začala rozebírat šipkovku, aniž by se obtěžovala se na ni podívat. Zrcadlová dvojčata ho sledovala, když šel ke stolku a znovu si nalil.
„Casei, ty jsi moc mladý, aby ses pamatoval na válku, není to tak?“ Armitage si dlouhou rukou prohrábl nakrátko ostříhané hnědé vlasy. Na zápěstí se mu zablýskl těžký zlatý náramek. „Leningrad, Kyjev, Sibiř. Casei, vás jsme vynalezli na Sibiři.“
„Co má tohle jako bejt?“
„Řvoucí pěst, Casei. Tohle označení už jsi slyšel.“
„To byla nějaká ta operace, žejo? Zkoušeli odpálit ten ruskej nexus virovejma programama. Jasně, o tomhle sem slyšel. Všichni tam zůstali.“
Vycítil náhlé napětí. Armitage přešel k oknu a zahleděl se přes Tokijský záliv. „To není pravda. Casei, jedna jednotka to dokázala. Vrátili se zpátky, do Helsinek.“
Case pokrčil rameny a srkal kávu.
„Ty jsi konzolový kovboj. Původní vzory programů, které používáš k nabourání průmyslových databank, byly vyvinuté pro Řvoucí pěst. K útoku na kirenské počítačové centrum. Základní modul se skládal z ultralehkého letadla Noční peruť, pilota, matrixového decku a žokeje. Točili jsme virus, který se jmenoval Krtek. Tahle série byla první generací pravých vstupových programů.“
„Ledoborce,“ pronesl Case přes okraj červeného hrnečku.
„Led, ze zkratky LED, Logicko-Elektronická ochrana Databází.“
„Šéfe, problém je ale v tom, že já teďko žádnej žokej nejsem, takže teda asi nejspíš půjdu...“
„Casei, já tam byl; byl jsem u toho, když vymýšleli právě takové, jako seš ty.“
„Teda, brácho, na to, abyste sejmul mě a takový, jako jsem já, máte asi dost elánu. Jste dost prachatej, abyste si moh zaplatit drahý buchty s břitvama, co mě sem přitáhnou za prdel, tak to je. Já už ale na žádnej deck ani nešáhnu, ani pro vás, ani pro nikoho jinýho.“ Přešel k oknu a díval se dolů. „Tam teďko žiju.“
„Náš profil tvrdí, že se pokoušíš obalamutit ulici, aby tě zabila, až se nebudeš dívat.“
„Profil?“
„Sestavili jsme si detailní model. Koupili data o každém z tvých falešných jmen a co se odstředilo, to jsme prohnali nějakým vojenským softwarem. Casei, máš sebevražedné tendence. Model ti dává měsíc venku. A naše zdravotní projekce tvrdí, že ani ne do roka budeš potřebovat nový pankreas.“
„,My‘.“ Setkal se s pohledem zašlých vybledlých modrých očí. „,My‘ kdo?“
„Casei, co bys řekl tomu, kdybych ti oznámil, že můžeme napravit to tvoje nervové poškození?“ Armitage se náhle na Case podíval, jako kdyby byl vyřezán z kovového bloku; nehybný, nesmírně těžký. Socha. Věděl teď, že to je sen a že se brzy probudí. Armitage už nepromluví. Caseovy sny pokaždé končily v těchhle zmrtvělých okéncích, a tenhle teď skončil.
„Co bys na to řekl, Casei?“
Case vyhlédl přes Zátoku a rozklepal se.
„Řek bych, že máte v hlavě nasráno.“
Armitage přikývl.
„A pak bych se zeptal, jaký máte podmínky.“
„Neliší se moc od toho, na co jsi byl zvyklý.“
„Armitagi, nechej toho chlapa, ať se krapet prospí,“ řekla Molly z matrace, součásti šipkovky rozložené na hedvábí jako nějaké drahé puzzle. „Je úplně na sračky, celej se sype.“
„Podmínky,“ řekl Case, „a hned. Tady na fleku.“
Stále se chvěl. Nedokázal to zastavit.