V posledních letech je módní hovořit o středoevropském prostoru. Možná pod vlivem Evropské unie, možná ve snaze unifikovat v rámci společensko-politických či kulturně-historických konotací a změn postsovětské satelitní území. Z ukrajinských autorů, kteří se touto problematikou zabývají, nezapomeňme jmenovat Jurije Andruchovyče, z Poláků o ní s nadhledem beskydského barda píše prozaik Andrzej Stasiuk. Oproti těmto dvěma je Krzysztof Varga (po matce Polák, po otci Maďar) méně filozoficky laděný a jaksi více kulinářsky světský. Jestliže láska (v tomto případě k vlasti a všemu, co s ní souvisí) prochází žaludkem, pak Vargova předloňská kniha esejů o Maďarsku Guláš z turula toto přísloví pouze potvrzuje. Všechny názvy kapitol jsou tematicky spojeny s jídlem: Kotleta z Arpáda, Salám ze svatého Štěpána... Pokud však v knize čekáte recepty, budete zklamáni. V Guláši z turula, tedy mytického křížence dravého ptáka a husy, který podle legendy přivedl Maďary až k úpatí Karpat, za jejichž vrcholky našli svou vlast, naleznete směs nesmírně hutných textů, často s tématy, o kterých se jen sotva dočtete v turistickém průvodci či informační brožurce. Sto devadesát stránek přibližujících „maďarskou duši“ je zahuštěno jíškou historických dat, událostí, bitev, jmen panovníků, umělců, politiků. Jejich autorovi, který už v předchozích beletristických knihách dokázal, že je rozený vypravěč, navíc nechybí vtip, lingvistická elegance, smysl pro detail, nadsázka a humor. Dokáže lehce zaujmout kohokoli; je však lepší, má-li čtenář o dané tematice povědomí – to proto, aby ho spisovatel místy strohým výkladem faktů a událostí nezahltil nebo naopak neunudil.

Za příběhy nebo spíše úvahami o povaze maďarského národa, jež stojí na pomezí krásné literatury, reportáže, výkladu a odborného článku, se skrývá obdiv, úcta a pouto k „zemi zaslíbené“. „Vlast je místo, kde se člověk narodí, a nikoli takové, které je třeba dobýt,“ trefně komentuje spisovatel, jemuž je blízké i to, co mají Poláci a Maďaři společné – syndrom výjimečnosti. Ne náhodou Poláci s oblibou citují pořekadlo „Polak, Węgier, dwa bratanki – jak do szabli, tak do szklanki“ (Polák a Maďar jsou dva bratranci – jak se šavlí, tak se sklínkou). U Poláků jde prý o výjimečnost mučednicko-spasitelskou, Maďaři se zase identifikují s pocitem vyděděnosti. A to nejen proto, že srdce původně nomádských kmenů tepe v rytmu ugrofinského jazyka, kterému ve světě rozumí jen málokdo.

Leitmotivem knihy určené především hungaristům, hungarofilům, historikům a poznání lačným turistům by mohla být otázka: Co s evropskými státy, které nezapadají do klasického modelu dějin tohoto kontinentu? Ne že by na ni Krzysztof Varga přímo odpovídal; přináší však poměrně fundovaný a srozumitelný návod, jak k jednomu z takových nepochopitelných národů s ještě nepochopitelnějším jazykem proniknout blíže.