„Kdo chce pochopit určitou dobu, musí číst životopisy, ne však životopisy státníků, nýbrž počtem mnohem vzácnější životopisy neznámých občanů,“ píše Sebastian Haffner v knize Příběh jednoho Němce. Vzpomínky na léta 1914–1931 (přel. Jana Zoubková, Prostor 2002 – českou verzi nemám k dispozici, a tak citát překládám z nizozemštiny). Annejet van der Zijlová si citát vybrala jako motto své knihy Sonny Boy. Autorka v doslovu současně zmiňuje i slabinu takových životopisů, totiž nedostatek zachovaných dokumentů. Připouští, že příběhy normálních smrtelníků se možná lépe hodí pro románové zpracování. Na reklamním pásku českého vydání čteme „Román podle skutečných událostí“, kdežto v nakladatelské anotaci se uvádí, že „Sonny Boy je zatím jednou z mála knih literatury faktu přeložených z nizozemštiny do češtiny“. Ani autorka svou knihu do románového žánru neřadí. Z nizozemských děl s historickou tematikou dostupných v češtině se van der Zijlová řadí spíš ke kolegům novinářům jako Frank Westerman (El Negro, č. 2007) než k autorům historických románů jako Hella Haasseová (Páni čajových plantáží, č. 2003) či Arthur Japin (Nádherná vada, č. 2006). Van der Zijlová nepíše romány, ale literární životopisy.

Skutečný životní příběh mimořádné Holanďanky
Sonny Boy tvoří v díle van de Zijlové výjimku, protože jiné její literární životopisy se věnují osobám nějakým způsobem významným (bohémskému okruhu literátů a kumštýřů z 50. let minulého století, milované spisovatelce Annie M. G. Schmidtové, otci nynější královny princi Bernhardovi). Podrobnosti ze soukromého života takových osobností doplňují obraz, jaký o nich čtenáři mají z jejich veřejného působení. Příběh Riky van der Lansové (navzdory názvu totiž tvoří osu knihy právě ona – ne nadarmo se např. turecký nakladatel rozhodl pro titul Skutečný životní příběh mimořádné Holanďanky) si však dramatickými zvraty se zmíněnými osudy nezadá.

Rozverná a svéhlavá dcera z katolické středostavovské rodiny z Haagu si nejprve prosadí sňatek s protestantem Willemem Hagenaarem – v nizozemské společnosti první čtvrtiny minulého století, přísně rozdělené podle vyznání, to byl čin značně pobuřující. O necelých dvacet let později, když už má čtyřicítku na krku, manžela opustí, vrátí se i se čtyřmi dětmi do Haagu a živí se pronajímáním pokojů. Hned první podnájemník je Waldemar Nods, o dvacet let mladší Surinamec tmavé pleti, který z jihoamerické kolonie přijel do Holandska za vzděláním. Mezi bytnou a podnájemníkem vznikne poměr a v roce 1929 se jim narodí syn Waldemar, zvaný podle dobového šlágru Sonny Boy. Ričino manželství s Willemem Hagenaarem je rozvedeno, matka tím však přijde o čtyři starší děti. Celá léta jim sice píše láskyplné dopisy, ale sejít se s nimi smí jen jednou ročně (přitom dva nejstarší synové styky s matkou odmítají úplně). Současně Rika, s umíněností sobě vlastní, vede uprostřed hospodářské krize prosperující penzion v přímořském Scheveningenu. Mladistvý otec Waldemar se studijních ambicí z velké části musí vzdát  ̶  do rodinného rozpočtu přispívá platem účetního v bance.

Velké dějiny se odrážejí ve složení hostů penzionu: mobilizované nizozemské vojáky na jaře 1940 hladce vystřídají po květnové okupaci němečtí vojáci, ve strategicky nesmírně důležitém Scheveningenu přidělení do penzionů a hotýlků na byt. Během léta se pak okupanti smísí s obvyklými letními hosty, mezi nimiž je i manželka nizozemského důstojníka, který po německé okupaci upadl s celou nizozemskou armádou do zajetí. Rika k lidem přistupuje bez předpojatosti, a tak se její kniha hostů plní vděčnými zápisy okupantů i okupovaných. Se stejnou nonšalancí (možná na popud katolické církve – Rika se přes svůj „hříšný“ život víry nikdy nevzdala) začne penzion o pár let později sloužit jako úkryt pro ty, koho německá okupační moc pronásleduje: židy, členy odboje, ale i dezertéry z oddílů Waffen SS, kteří se z mladické nerozvážnosti přihlásili na východní frontu jako dobrovolníci. V porovnání s přísnými bezpečnostními opatřeními, jak je známe z Deníku Anne Frankové (č. 2006), se bytná i ukrývaní obyvatelé chovají značně lehkomyslně: vycházejí ven, pohybují se po domě, i když přijde návštěva, Rika se na své sourozence otevřeně obrací o pomoc při shánění jídla pro ilegální nocležníky, Ričin syn Henk musí upozornit na to, že není rozumné mít v arkýři do ulice postavené rádio v době, kdy rozhlasové přijímače Nizozemci povinně odevzdali. Na základě nikdy neujasněného udání vtrhne v lednu 1944 do ilegálního penzionu policie a obyvatele zatkne. Patnáctiletý Waldy-Sonny Boy se jako „kukaččí mládě“ dostane do péče příbuzenstva, jeho rodiče válku nepřežijí.

Dárek pro Sonny Boye
Kniha je napsaná velmi čtivě a přináší i mnoho zajímavých informací o historii a společenských poměrech v Surinamu (a o těch se u nás ví ještě méně než o situaci v bývalé Nizozemské Indii). Dočteme se tu o průběhu druhé světové války v Nizozemsku, o podmínkách v nizozemských internačních a tranzitních táborech i německých koncentračních táborech. Autorka sice podle vlastních slov při psaní používala postupy spisovatele fikce, přesto ale stylem nezapře svou novinářskou minulost – například řetězením vět, v nichž na malém prostoru zhušťuje maximální množství informací, jako by ji i tady tlačil předepsaný počet slov. Překladatelka taková souvětí – většinou úspěšně – trhá. Knihu přečteme jedním dechem. Když ale obrátíme poslední stránku, dáme autorce zapravdu v tom, že žánr literárního životopisu je pro příběh Riky a Waldemara určitým omezením.

V článku z roku 2005 o pětasedmdesátiletém Waldym Nodsovi – Sonny Boyovi (na autorčiných webových stránkách) se dozvíme, že kniha má pro něj terapeutickou funkci, protože shrnuje osudy jeho rodičů a umožňuje mu vyrovnat se aspoň na sklonku života s jejich ztrátou. Autorka knihu také slavnostně představila při oslavě Waldyho narozenin – je to tedy jakýsi dárek potomkovi obětí druhé světové války. Na obálce nizozemského vydání je Sonny Boyova zasmušilá dětská fotografie v zimníčku na scheveningenské pláži, i volba titulu se tímto soukromým podtónem částečně vysvětluje. Když knihu čteme Sonny Boyovýma očima, chápeme význam místních i časových údajů ze života rodiny (kdy se kam přestěhovali, jak ten který dům vypadal, jaké v něm bylo zařízení), spokojíme se s ideálním obrazem rodičů, jejichž vztah přetrval bez jediné prasklinky všechna protivenství, a rádi věříme i legendě o Waldemarově konci (totiž že po ztroskotání lodi následkem spojeneckého náletu se jako zubožený vězeň z koncentračního tábora Neuengamme svlékl do půl těla a dvě hodiny plaval v šestistupňové vodě Baltského moře, v níž po mimořádně kruté zimě ještě plavaly kusy ledu, než dosáhl pobřeží).

Čtenář, jehož s protagonisty příběhu osobní vztahy nepojí, si po přečtení klade celou řadu otázek: skutečně Rika s Waldemarem o svém rozhodnutí nikdy nezapochybovali? Jak snášel jednadvacetiletý, ambiciózní mladík skutečnost, že se do dvou let po příjezdu do Holandska stal otcem a místo studia šlapal denně na kole do kanceláře, bez vyhlídky na postup? Tady by fikce (třeba i založená na svědectvích a osudech jiných lidí v podobné situaci) otvírala širší vypravěčské možnosti. Čtenáři by tu asi větší psychologický ponor a prokreslení postav přijali s povděkem. Pokud Rika s Waldemarem svůj život nějakým způsobem reflektovali, nezachovalo se to. Autorka se opírá především o dopisy. Jenže v dopisech dětem z prvního manželství Rika samozřejmě vystupuje jako milující, nezdolně optimistická matka, která se usilovně snaží udržet všechny své děti pohromadě aspoň na papíře. O složitých pocitech se dozvíme jen okrajově z dívčího deníčku dcery Berthy.

Obraz Waldemara je ještě mlhavější. Přímo k nám promlouvá jedině z několika dopisů z doby, kdy byl vězněný – vězeňská korespondence (částečně dokonce povinně v němčině) přitom nutně klouže po povrchu a točí se kolem základních věcí vězeňské existence, tedy přísunu potravin a pošty. Ani zápisy v penzionové knize hostů pochopitelně nevypovídají věrně o ovzduší, jaké v domácnosti Nodsových vládlo – spokojení hosté tu vyjadřují vděk za milé přijetí, ale i kdyby u bytných vycítili třeba nějaké napětí, v knize hostí by se o tom jistě nešířili. Životopis řadových občanů, kteří neoplývali slovesným nadáním a nezanechali po sobě reflexi svého osudu např. v podobě deníku, má tedy z literárního hlediska, přes všechny dramatické životní zvraty protagonistů, trochu chatrný základ.

Přesto – nebo právě proto – zaznamenal Sonny Boy obrovský čtenářský úspěch. Waldy vypráví, jak ho vyhledávají nadšení čtenáři, aby toho roztomilého snědého modrookého chlapečka zahlédli i ve skutečnosti. Když necháme stranou působivost příběhu o lásce, která hory přenáší, hraje tu jistě roli Ričina snaha nenechat se spoutat společenskými konvencemi a k lidem přistupovat bez předsudků. Tedy nevidět před sebou protestanta, černocha či okupanta, ale člověka bez dalších přívlastků, jehož si zamilujeme nebo zprotivíme teprve na základě jeho chování a jednání. Rika zosobňuje vlastnosti, kterých si Nizozemci cení. Některým čtenářům možná právě vyhovuje, že jim ideální obraz milující i odbojné ženy nic nekalí. Sonny Boy pro ně má téměř rozměr mýtu.

Jak se u literatury faktu sluší, obsahuje kniha bibliografii, prameny použitých úryvků, seznam archivů a institucí, které autorka při práci na knize navštívila. V českém vydání je navíc slovníček cizích termínů a seznam nizozemských místopisných názvů s ediční poznámkou, že s ohledem na čtivost překladatelka názvy ulic atd. v textu překládá do češtiny. To svědčí o pečlivém přístupu. Přesto do textu proklouzly některé věcné chyby: rodná plantáž babičky Mietje se z pobřeží Atlantického oceánu (s. 27) přesune k Tichému (s. 60) – Tichý oceán ale Surinam neomývá. K tomuto autorčinu přehlédnutí přibyla v překladu další: z bratrance (s. 21) se stal synovec (s. 42 – v nizozemštině v obou případech „neef“), sídelní město Haag se v překladu mění na „hlavní“ („hofstad/hoofdstad“ – hlavním městem Nizozemska je ale Amsterodam). „Městečko Zaan“ (s. 164) neexistuje – ošetřovatelka („Zaanse verpleegster“) pocházela z povodí řeky Zaan, možná z města Zaandam. Místo „Stevinská ulice“ má být „Stevinova“ apod. Také redaktorova pozornost časem ochabla, a tak se v textu zaměňuje „mytický/mystický“, „status/statut“, někoho „zbyli a zkopali“ (s. 133), „několik šťouchnutí, které...“, „desítky oznámení (...), které...“ (obojí s. 191), od s. 194 se několikrát objeví přídavné jméno „indonézský“ místo „indonéský“. Proč se o chybách zmiňovat? Protože překlad se tak slibně rozbíhá – je škoda, že laťku nasazenou v prvních kapitolách se nepodařilo udržet v celém textu.