V nakladatelství Knižní klub nedávno vyšla vítězná kniha již 15. ročníku jím pořádané Literární ceny – román Davida Jana Novotného (*1947) Sidra Noach. Letošní laureát měl k tomuto ocenění blízko již v roce 1997, kdy se porota na vítězi sice neshodla, ale dvojici děl – mezi nimi Novotného prózu Můj nejlepší kámoš – doporučila k vydání. Autor oceněného románu je významnou postavou naší kulturní scény, jejíž jméno je spjato nejen s českou literaturou, ale též s filmem – a to jak v rovině umělecké, tak i odborné. Vysokoškolský pedagog, spisovatel, scenárista, dramaturg a publicista D. J. Novotný vyučoval dlouhá léta na FAMU, stal se prvním rektorem Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku a v současnosti působí na FSV UK a Literární akademii.

Název jeho nového románu, "Sidra Noach", je označení jednoho z oddílů Tóry, které se předčítají v synagoze během šabatu – v tomto případě se pochopitelně jedná o příběh Noachův (tedy osudy starozákonního hrdiny Noema). Úryvky z tohoto příběhu tvoří i názvy většiny kapitol. Volba dotyčného textu není samoúčelným gestem, nýbrž úzce souvisí se samotným dějem románu. Ten se totiž odehrává v Praze roku 2002, během ničivých srpnových povodní, a jeho hrdiny jsou převážně židovští obyvatelé či návštěvníci české metropole. Stejně jako se při zmíněném náboženském obřadu střídají předčítající muži, tak si zde desatero hlavních mužských postav předává roli vypravěče – ani jejich počet přitom nepostrádá symbolický význam, stejně jako rozčlenění textu do dvanácti kapitol nebo celá řada přítomných motivů. Prvky judaismu tak překračují rámec pouhé součásti toposu či vnější charakteristiky postav a stávají se úhelným kamenem celého textu.

Děj takřka čtyřsetstránkové prózy, věnované autorem “Těm, kteří přežili, jejich dětem a dětem jejich dětí”, se sice odehrává v nedávné době a v pražských kulisách, ale skutečné jádro románu se ukrývá jinde. Samotný příběh totiž působí dosti banálně a nic na tom nemění ani dramatická povaha časoprostoru, do něhož je zasazen a který zde má jedinou opodstatněnou roli: logicky ospravedlnit setkání velmi různorodé skupiny hlavních postav. Právě ony představují nejsilnější stránku tohoto díla – nikoliv však jejich interakce, nýbrž jednotlivé charaktery, osudy a sebereflexe. Zde také pramení skutečnost, že zpočátku poněkud mdlé vyprávění získává postupně na přitažlivosti tím, jak odkrýváme další a další fakta o hlavních protagonistech. Ukazuje se totiž, že osobní výpovědi deseti mužských hrdinů obsahují nemálo styčných bodů, které takto znásobeny nabývají před našima očima zřetelných obrysů a vytvářejí podivuhodný vzorec – vzorec pohnutého osudu židovského etnika na našem území (a nejen zde) v průběhu minulého století. Avi Kolman, Egon Hruška, Avram Brodski a ostatní se přes veškerou svou osobitost stávají součástí jakéhosi kolektivního hrdiny, imaginárního českého Žida majícího to štěstí, že se mu podařilo vyhnout se všem smrtonosným nástrahám, jež mu do cesty nakladlo bouřlivé 20. století. K němu, tedy ke všem jím zosobněným, se koneckonců vztahuje již zmíněné autorovo věnování i poslední věta celého románu “Už šedesát let tu neměl být nikdo z nás…”.

David Jan Novotný je zkušený prozaik, což se odráží mimo jiné v rovině charakteristiky postav – velmi životně působící mužští hrdinové jsou obdařeni svéráznými povahami, bohatou osobní historií a dalšími individualizačními (např. idiolektickými) rysy. Autorovi je rovněž vlastní hluboký vhled do židovské tematiky – a to i přesto, že jeho osobní cesta k judaismu byla poměrně dlouhá a spletitá.

Navzdory tomu není Sidra Noach román pro každého, vyžaduje totiž čtenářovu ochotu hledat pravý význam vyprávěného příběhu takříkajíc mezi řádky, pod svrchní krustou vcelku banálního děje, kdesi v hlubině kolektivní paměti hlavních hrdinů. Teprve potom se Novotného próza přestane jevit jako příliš statická, jednotvárná či všední, a stane se barvitou výpovědí několika generací příslušníků národa, s nímž již celá staletí sdílíme svoji vlast, a přesto o něm dosud víme tak málo…