Tvorba spisovatele a scenáristy Davida Jana Novotného (nar. 1947) je neodmyslitelně, byť nikoli výlučně, spjata s židovskou tematikou. Platí to pro román Sidra Noach, který autorovi vynesl literární cenu Knižního klubu a nominaci na Magnesii Literu, platí to pro sbírku příběhů vycházejících ze Starého zákona Daleko od zahrady Eden, platí to pro jeho vzpomínkovou knihu Soukromá historie Páté čtvrti a okolí a platí to i pro jeho nejnovější román Rozinky v blátě, vydaný pod značkou Ikar v loňském roce.

I tentokrát autor zavádí čtenáře do uliček a náměstíček pražského Josefova, bývalého Židovského města, zvaného též Pátá čtvrť. Do jednoho ze zdejších domů se krátce před koncem roku 1951 stěhuje rodina Neumanových. Zatímco pro otce Oskara se jedná o návrat do míst, kde sám vyrůstal, pro jeho ženu Zlatu, řečenou Zlatíčko, a syny Samuela a Tomáše není zcela snadné si zde zvyknout a přijmout tuto čtvrť plnou temných zákoutí, průchodů, dvorečků a úzkých uliček za svou. Jejich židovská identita a skutečnost, že Zlata zůstává ženou v domácnosti, zatímco Oskar se živí jako obchodní zástupce pojišťovny, což ani jedno neodpovídá hlásanému ideálu budovatele socialismu, jim integraci mezi nové sousedy také neusnadňuje. Rovnostářská společnost, kde jsou na tom všichni stejně bídně, ovšem posléze většinu rozdílů stírá. Ačkoli i nadále jsou Neumanovi čas od času konfrontováni s latentním antisemitismem, případně určitými rozpaky a nevyslovenou, ale zřetelnou snahou úředních míst zbylých pár židovských rodin asimilovat. Vlastní židovská identita se jim tak stává na jednu stranu určitou překážkou na cestě k zařazení se do společnosti, na druhou stranu je pro ně útočištěm, kam se mohou uchýlit v těžkých chvílích, a vyskytnou se i specifické situace, kdy dodržování tradic a rituálů Neumanovým přináší určité výhody (třeba když mohou za potřebné komodity v rámci neformálních směn platit přídělovými lístky na sádlo, které by stejně jinak nevyužili).

Z málo obvyklé perspektivy, která v sobě kombinuje nejen židovskou tematiku, ale prostřednictvím malého Samuela (ten hned po prvních prázdninách po přestěhování začne chodit do školy) také dětský pohled, čtenář spolu s postavami pozoruje kanonické události padesátých a šedesátých let – měnovou reformu, dobývání vesmíru, odhalení a odstřel Stalinova pomníku, šestidenní válku i pražské jaro. Střídání pasáží věnujících se těmto událostem známým z učebnic dějepisu a pasáží popisujících židovské rituály a tradice patří bezpochyby mezi prvky, jimiž autor dosavadní literární tvorbu věnovanou poválečnému Československu obohacuje. Mezi knihami, v nichž v hlavních rolích vystupují postavy ortodoxních Židů, nalezneme jen málokterou, jež tyto rituály přibližuje čtenáři takto detailně; až se nelze zbavit pocitu, že skutečně sedíme u Neumanových doma, vnímáme vůni jídla i zapálených svící a slyšíme prosebné i děkovné modlitby pronášené v hebrejštině.

Citlivě autor zachází i s tematikou holocaustu. O minulosti obou rodičů Neumanových se čtenář dozvídá v podstatě jen tolik, kolik oni sami uznají za vhodné sdělit svým dětem, přičemž je (alespoň pro čtenáře) zjevné, že ta největší zvěrstva, jimiž si oni nebo jejich blízcí prošli, si nechávají pro sebe – z jedné takovéto scény, která je oběma chlapcům nepochopitelná, ale čtenář ihned tuší, na čem je založená, je ostatně odvozen i název knihy. Zejména Zlata, která má osobní zkušenost s životem v Osvětimi, těžce hledá způsob, jak se s prožitými hrůzami vyrovnat, a opakovaně je odkázána na pomoc psychiatra, jehož schopnosti jí pomoci jsou ale jen omezené.

O něco méně zdařilá je struktura celého románu. Kromě Neumanových se žádné postavy prakticky nijak nevyvíjejí, jejich role v celém příběhu jsou dané v podstatě od okamžiku, kdy se v knize objeví poprvé (s určitou výjimkou některých Samuelových spolužáků). Jednotlivé kapitoly na sebe navazují jen poměrně volně, což je dané i tím, že dějové zvraty, které by mohly hladinu poměrně poklidného josefovského života rozčeřit, se obvykle stihnou vyřešit v rámci téže kapitoly, ve které k nim dojde, a na děj dalších kapitol nemají až na určité výjimky zásadnější vliv. Asi nejpromarněnější příležitost v tomto ohledu představuje postava Harryho Polívky, nového žáka na škole, kterou Samuel navštěvuje. Jakožto nemanželský syn české matky z Plzně a afroamerického vojáka vzbuzuje hned na první pohled pozornost svým vzhledem a jeho původ (ať už plzeňský, nebo americký) by pochopitelně mohl v pražském centru v padesátých letech dát vzniknout mnoha situacím se značným potenciálem. Autor se však omezil jen na verbální konflikt mezi fanatickým komunistickým učitelem a jeho kolegyněmi, jichž se nakonec zastane starý matematikář a celou hádku ukončí ráznou fackou neurvalému kolegovi. Čímž se role malého Harryho v knize naplnila, aniž by se stihla nějak rozvinout, a v dalších kapitolách už na něj nenarazíme.

Zmíněná fyzická inzultace přesvědčeného straníka souvisí ještě s jedním aspektem, který lze na knize označit jako poněkud problematický. Ačkoliv rodiče opakovaně kladou Samuelovi s Tomášem na srdce, ať se s nikým nebaví o politice ani mnoha dalších potenciálně nebezpečných tématech, protože mají obavy ze všudypřítomných udavačů, vlastně se v celé knize nikdo za své názory a vystupování vůči orgánům totalitní moci perzekuce nedočká, pokud tedy nepočítáme poznámky v žákovských knížkách obou chlapců i jejich spolužáků. Jediná z postav, která se dočká odsouzení za protistátní činnost, se svého prohřešku dopustí omylem, zatímco vědomě protistátní či přinejmenším dvojsmyslné řeči, kterých je kniha plná, žádnou z postav do problémů nepřivedou. Samuel dokonce v tomto duchu dokáže ve scéně až havlovsky absurdní úspěšně absolvovat přijímací pohovor na vysokou školu. Sarkastické poznámky, jimiž se výrazně profiluje zejména postava Zlaty, dokáží text odlehčit a čtenáře pobavit, stejně jako mudrování jejích dětí a jejich spolužáků. Když ale absurdní humor přeteče i do vypravěčského pásma, posouvá se tím i vyznění celé knihy, respektive obraz doby, kterou román zachycuje.

Do humoristické roviny spadá i poměrně neobvyklý stylistický jev, kdy autor postavy striktně při každé zmínce označuje celým jejich jménem a příjmením, případně jiným označením (malý Zachariáš, slečna Horowitzová). Komičnost tohoto jevu vyniká zejména ve scénách odehrávajících se v uzavřeném rodinném kruhu Neumanových (pouze maminka je častěji označována jako Zlatíčko).

Podobně humorně působí na lexikální rovině i neustálá tendence Oskara Neumana opravovat nespisovnou či hovorovou mluvu svých synů. Zejména v některých vyhrocených situacích působí tento rys jeho osobnosti komicky, kromě toho se jedná o další aspekt, který mu znesnadňuje splynout s většinovou společností. O to více ovšem v kontextu tohoto důrazu na bezchybné vyjadřování zamrzí na dvě desítky překlepů, které pozorný čtenář (jakým by jistě byl i sám Oskar Neuman) v knize odhalí.

Přes veškerý v knize obsažený humor bychom ale měli mít na paměti, že Rozinky v blátě zachycují velmi neveselé období našich dějin, kdy i pouhá výchova dětí dle vlastních morálních hodnot byla zločinem. Tento román je především poctou všem těm, kdo to dokázali.