Shořel dům a v tom domě dva psi. 

Jeden byl černej voříšek, fenka, a druhej – půlroční ovčák. Zavřel jsem je do kůlny, aby neutekli, dokud nedodělám plot kolem domu, už mi zbejvalo natáhnout posledních pět metrů drátu a hotovo, když vtom vypuknul požár, dům shořel jako papír snad za dvacet minut, shořela kůlna, ty dva psi, všechen můj majetek nashromážděnej za celý ty dlouhý roky, doklady, peníze, všechny moje plány do budoucna, všechno to shořelo na šedej popel a nezůstalo vůbec nic, jenom já a měsíc červenec, během kterýho se se mnou udála celá tahle ukrutná historie.

Proklínám tě, ty prašivej červenci, proklínám tě navěky, měsíci červenci!

Poprosil jsem svýho souseda Nikolaje: „Hele, Koljo, nemohl bych tu u tebe nějakou dobu pobejt, než si vyřídím všechny papíry na příjem do smolenský cvokárny? Šlo by nejvejš o dva měsíce, než mi vydaj všechny ty lejstra a potvrzení, a pak se tam hned vodstěhuju natrvalo, do toho smolenskýho cvokhauzu, za to ti ručím, a máš mý slovo, že dýl jak ty dva měsíce u tebe nezůstanu.“ Jenže můj soused Kolja, ten cvičenej hovnožrout na penzi, se mnou úplně vyjebal, rovnou přes laťkovej plot, ani na dvůr mě nepustil, a tak jsem zůstal stát uprostřed ulice zadělanej těma jeho nadávkama od hlavy k patě, i když zrovna já jsem mu asi před půl rokem vyprosil od našeho starosty ocelový lano, pro čokla, aby mu mohl to lano natáhnout přes dvůr, přidělat na něj řetěz a ten pes si na něm mohl běhat a hlídat nikomu nepotřebný krámy toho zasrance. Prostě jsem šel a všechno jsem to zařídil, i to lano jsem dostal, co by taky ne, to tomu zasranýmu Koljovi by nikdy nikdo nedal ani kus hřebíku, a už vůbec ne náš starosta, kterýmu teče z prdele fialová sračka už když se Kolja objeví na obzoru, v dohledu starostovejch očí. V tu chvíli, kvůli všem těm urážkám, co na mě nakydal, za všechnu tu nespravedlnost, za všechny nadávky od toho zmrda na můj účet, v tu chvíli jsem se sebral a prohnal se tou jeho dohnívající brankou, vešel jsem bez klepání do domu, našel jsem toho poseru uprostřed kuchyně s prázdným talířem v ruce, asi šel zrovna ke sporáku do kastrolu pro polívku, popadnul jsem ze stolu první, co mi přišlo pod ruku, a vrazil jsem ten nůž tomu sráčovi rovnou mezi pysky, proříznul jsem mu hubu až ke krku, aby z ní, ten šmejd, už nikdy neblil nemístný nadávky, a pak jsem ho ještě dodělal nohou od židle, aby už navždycky zapomněl, jak se má urážet ten, kdo mu pomáhal, kdo ho vytahoval z průserů a kdo mu pro čokla vyškemral u našeho starosty to zasraný kovový lano, který mi tak leze krkem, který už mě stálo všechny nervy a který nikdo, kromě nebožtíka Nikolaje, co se nedožil svejch kulatin, nikdo, kromě něj a teď už vlastně ani on sám, nepotřebuje.

Hned druhej den potom, co jsem pochoval vlastnoručně zabitýho Nikolaje v jeho vlastním sklepě, čokl na dvoře, přivázanej na řetězu k mýmu kovovýmu lanu, začal zničehonic výt, i když jsem ho pravidelně krmil, i když jsem mu házel z okna dobroty, jenže ten hloupej čokl nejspíš něco vycejtil svým zvířecím srdcem a zastesklo se mu po páníčkovi. Já jsem se celou tu dobu skrejval v Koljově baráku a nijak jsem na sebe neupozorňoval, takže mi pochopitelně vytí toho zasranýho čokla nebylo ani trochu vhod, ale protože ten pitomej tvor pořád jenom vyl a očividně se nechystal zmlknout, a tak jsem mu musel hodit kus masa s nadrceným sklem, takže už navečer u svý boudy chrlil krev a druhej den ráno ležel na dvoře v koutě, jako na povel, aby ho z ulice nebylo vidět, ležel v hloubi dvora zcepenělej, jak se na mrtvolu sluší a patří. Jenže já se pořád nemohl rozhodnout, jestli mám z Koljova domu odejít a odjet do Smolensku vyřizovat ty papíry pro cvokárnu nebo jestli se mám ještě chvíli zdržet, dokud si to tu všechno nesedne a dokud mi neztichne v hlavě ten kravskej zvonec, kterej mi tam už druhej tejden pořád zvoní a zvoní, někde kolem pravýho ucha, a dozvání se mi až do plešatýho týlu… Takže tě proklínám, ty můj lítej nepříteli, ty parchante jeden červencovej! Pátej den mýho tajnýho pobytu v domě nebožtíka Nikolaje se přímo pod oknama za laťkovým plotem objevily sousedovic děcka, nejspíš je poslali rodiče, aby zjistily, zdalipak není děda Kolja nemocnej? A co že se tak dlouho neukázal? Abych pravdu řekl, byl jsem v tu chvíli pěkně posranej, beze srandy, protože kdyby to přišel zjistit jenom jeden klučina a vešel by sem ke mně dovnitř, do baráku nebožtíka Kolji, tak bych ho, potichoučku polehoučku, šup s ním do pytle, zmáčknul bych ho a bylo by to vyřízený. Hodil bych pytel s dětským tělíčkem do sklípku dědovi Koljovi do mrtvýho náručí a akorát bych to stihnul na autobus, na linku v sedum večer, a zatímco by kluka pohřešovali, zatímco by křičeli a brečeli, já bych si, v klídku bych si přijížděl linkovým autobusem do Smolensku, jenže ono jich tu je, těch zatracenejch čertů, snad šest a ještě ke všemu různýho věku a pohlaví, takže se všema najednou bych se určitě nedokázal vypořádat, a musel jsem se teda bleskově rozhodnout: buď do sklepa, k velebnýmu pánovi Nikolajovi Mrtvolovi v objetí nebo fofrem přes zahradu na autobus do Smolensku, tak akorát na linku v sedum večer.

Co jsem měl dělat?

Na zastávku jsem dorazil zrovna na sedmou, autobus se taky objevil na minutu přesně, takže už někdy o půl devátý jsem byl na místě, ve Smolensku. Je to obrovský město, kde takoví jako já nemaj kam jít ani tu takoví jako já nemaj kde hlavu složit. Tady pro všechny platí zákon města: kdo je silnější, ten je taky v právu. A já byl v právu, protože bez ohledu na to, že už je mi dvaašedesát pryč, stejně jsem měl dost síly, dovednosti a obratnosti, abych urazil palici jednomu vosiřelýmu somrákovi, a hodil ji, spolu s jeho tělem, včetně ptáka samozřejmě, co bych s ním asi tak dělal, hodil jsem všechno tohle svinstvo do řeky a plac toho somráka, jeho matraci a bedny pod železničním mostem jsem si zatím nechal pro sebe, abych tu zatím mohl přespat, trochu si zvyknul, pár dní se porozhlídnul, a pak, až naberu nový síly, abych se vydal zpod mostu do města a začal hledat ten svůj vytouženej cvokhaus, protože už jsem se rozhodnul, že tam půjdu hned, bez všech těch potvrzení a dokladů, jenom tak, rovnou, a poprosím je, aby mě vzali aspoň na čas, a když mě vezmou na čas, tak to už se tam nějak uchytím i natrvalo, jako v tom starým přísloví: jenom ocásek si ohřeju, prosila lištička, a když pustili hospodáři ocásek do světnice, ukázalo se, že liška už dávno leží na peci.

Celý noci a dny nade mnou jezdily vlaky a třetí den mýho pobytu pod tímhle mostem, když už jsem ze slabosti, z hladu a z rachotu vlaků nemohl pohnout rukou ani nohou, třetí den, zrovna jako v tom přísloví, kde se vzala tu se vzala, objevila se tu vychcaná opelichaná liška, vlastně to nebyla liška, ale pes, jenže se choval přesně jako ta liška z pohádky, nejdřív si uhnízdil ocas u mě na kolenou a pak se celej uvelebil na peci, volezlým bokem se mi přitisknul na tvář a začal funět, jakoby do něj někdo pumpoval vzduch hustilkou. Takovou drzost jsem si moc dlouho nemohl nechat líbit, takže i když jsem neměl žádnou sílu, i když už jsem tři dny jenom ležel, nejedl a pil jenom dešťovou vodu z prázdný konzervy, stejně jsem v sobě dokázal něco vykřesat, někde u srdce a v zádech, něco takovýho, co ve mně zase zničehonic probudilo touhu ještě chvíli žít, a spolu s tím i pocit hladu, takovýho hladu, že jsem se ani nezvednul a jen tak vleže jsem to psisko zadávil na vlastní hrudi, a když jsem ho zadávil, tak jsem z něj, pořád vleže, dobrou půlku snědl, začal jsem od hlavy a skončil v půlce těla. A pak jsem ještě skoro půl dne ležel v kaluži psí krve a jako by to bylo domluvený, ale ve skutečnosti jenom náhodou, za celou tu dobu, co jsem jedl psa, a pak ten půlden, co jsem ležel v teplý kaluži psí krve, za celou tu dobu, jako by to bylo domluvený, mi nad hlavou po železničním mostě neprojel ani jeden osobák, ani jeden ubohej příměstskej vlak, ani nákladní, prostě vůbec žádnej. Je ticho. Úplný ticho.

Nevidím nebe, mám nad sebou most.

Je ticho.

A ani jeden vlak. Je ticho.