Už je to deset let, co jsem podivuhodný životní příběh Waldemara Nodse slyšela poprvé, a od té doby na něj musím neustále myslet. Cítila jsem, že je to příběh, který se potuluje a chce, aby ho lidé vyprávěli. Mé okouzlení snad souviselo s tím, že jsem se tehdy jako novinářka soustředila na rekonstrukce zločinů. Kladla jsem si otázku, na základě čeho a za jakých okolností učiní člověk špatné rozhodnutí? Tento příběh byl pravým opakem, můj malý průzkum hrdinství: proč a jak? – na základě osudů obyčejných lidí, kteří se dostali do soukolí dějin velkého světa.

Waldemarův život se dotýká dvou nejtěžších a nejtabuizovanějších stránek nizozemské historie: obchodu s otroky a pronásledování Židů. Přestože se obě historické epizody strukturálně liší – první totiž vycházela z ekonomických motivů, zatímco druhá z ideologických –, jednu věc mají společnou: rasový a etnický způsob myšlení.

Jako převážná většina mých vrstevníků jsem vyrostla na klišé ohledně těchto dvou období: sadističtí běloši versus nevinní černí v surinamské plantážnické společnosti a ničemní Němci versus hrdinní Holanďané a židovské oběti za druhé světové války. Naštěstí se od mých školních let leccos změnilo a prostor se teď víc dává také názorům narušujícím takovéto stereotypy, nezřídka v podobě biografií neznámých lidí. Ve světě i v Nizozemsku se v posledních letech objevily krásné příklady jako Příběh jednoho Němce (Geschichte eines Deutschen. Die Erinnerungen 1914–1933; 2001) Sebastiana Haffnera, Mé zraněné srdce (Mein Verwundetes Herz; 2002) Martina Doerryho, Století mého otce (De eeuw van mijn vader; 1999) Geerta Maka nebo Mlčení Marie Zacheaové (Het zwijgen van Maria Zachea; 2001) Judith Koelemeijerové.

Přestože se uvedené knihy velmi liší stylem i tematikou, výtečně dokazují, jak je možné „malou“ historii jednotlivce použít jako východisko pro procítěnější a snadnější pochopení obecných dějin. A co je možná ještě důležitější: odstraňují klišé a morální hodnocení či předsudky nanesené pozdějšími generacemi, tak jako restaurátoři z obrazů opatrně odškrabují vrstvičky špíny, aby zas byla vidět původní scenérie.

Pro spisovatele-badatele však rekonstruování života neznámých lidí přináší jednu důležitou nevýhodu. Slavné osobnosti totiž zanechávají mnohem více hmatatelných stop než anonymní občané, především pokud je, jako v tomto případě, před více než šedesáti lety pohltila nicota. Zpočátku se zdálo, že z hořkosladké lásky mezi Waldemarem a Rikou nezbylo více papírových svědků než několik odstavců ve Weinrebově zprávě, několik dopisů a tlustých štosů zažloutlých, mnohdy nedatovaných fotografií. Nejdříve jsem si pohrávala s myšlenkou zabalit příběh do hávu historického románu. Čím víc jsem se však nořila do příběhu hlavních postav, čím víc materiálu se objevovalo, tím víc jsem si uvědomovala, že proti životu se už toho moc vymyslet nedá – alespoň já to nedovedla.

Sama jsem však vyprávění nedokázala odolat a sepsala jsem události tak, jak se vynořovaly ze vzpomínek zúčastněných a z archivních dokumentů. Přitom jsem se do sytosti prohřešovala tím, co literární kritik Kees Fens kdysi hezky a trefně přirovnal k „plundrování kufříku s nářadím spisovatele fikce“. To ovšem nic nemění na tom, že kniha je založena na autentickém materiálu a ověřitelných skutečnostech potvrzených několika zúčastněnými. Přikládám zdroje uvedených citací, stejně jako seznam navštívených archivů a stručný přehled použité literatury.

Tak jako každá rekonstrukce, byla i moje kniha Sonny Boy hádankou, jejíž rozluštění mi umožnili ti, kdo mi pomáhali s hledáním různých odpovědí. Bylo jich mnoho na to, abych je tu všechny jmenovala, někoho bych však přece jen ráda zmínila. Musím začít samozřejmě Waldym Nodsem, jeho ženou Christine Nodsovou-de Vriesovou a dětmi Carinou Frenkenovou-Nodsovou a Remco Nodsem. Bez jejich nadšení a především důvěry by tato kniha nevznikla. Stejně důležitá byla spolupráce s nejmladším synem z Ričina prvního manželství Henkem a vnoučaty Haaije Jansenem, Nynke Lopez Cardozovou a Isabelou Greydanusovou. Pro Ričina druhého syna Jana byly události bohužel ještě natolik bolestivé, že se rozhodl od spolupráce odstoupit. Brala jsem na to ohled a příjmení jeho rodiny jsem zde proto změnila.

Pak tu byla celá řada synovců, neteří, přátel a dalších očitých svědků, kteří byli ochotni podělit se o vzpomínky na Waldemara a Riku; zvláště Annie Swartová-Renckensová, Marcel van der Lans, Jan Rolandus Hagendoorn, Aat Springvloed, Juanita Treurnietová, Georgette Treurnietová, Henny Radelaarová-Millarová, Maggee Leckieová-Millarová, Tini Hewittová-Henninková a – v Paramaribu – Muriel Sam-Sin Hewittová a Christien van Russelová. Rovněž dva ukrývaní, kteří razii v Borové ulici přežili, Dobbe Kirshová-Frankenová a Gerard van Haringen, byli ochotni mi svůj příběh vyprávět.

V důsledku formy, kterou jsem si pro knihu zvolila, jsem musela vědce a odborníky ponechat v zákulisí příběhu. To však neznamená, že bych vydatně nečerpala z jejich znalostí a doporučení. Profesor André Loor, dr. Jerry Egger, Heinrich Helstone, Laddy van Putten, Alphons Levens, Philip Dickland, Willy Oosterlen, Leonoor Wagenaarová, Sdružení Náš Surinam a Pieter Bol ze Sdružení pro surinamskou genealogii mi pomáhali proklestit si cestu historií Surinamu. Nakonec jsem ve své knize zpracovala mnohem méně ze surinamské historie, než kolik jsem původně zamýšlela, přesto jsem jim za jejich doporučení velmi vděčná. Zvláštní poděkování patří Carlu Haarnackovi, vlastníku nádherné sbírky knih o dějinách bývalé kolonie, které mi s neobvyklou štědrostí půjčoval.

V pátrání Haagem a Scheveningenem mi pomáhali dr. Bart van der Boom, Harold Jansen, Danny Verbaan, Aad Wagenaar a Boris de Munnick. Stopy manželů Nodsových v odboji a německých koncentračních táborech jsem sledovala kromě jiných s pomocí dr. Hermanna Kaienburga, profesora Andriese van Dantziga, Margarethy de Bruijnové-Chardonové, Gisely Wieberdinkové-Söhnleinové, Mies Wijnenové, Leo van der Tase a Berta a Lenie Intrèsových. Pak tu byli tolik trápení – mnou, abychom si rozuměli – pracovníci různých archivů, ve kterých jsem tušila stopy svých hlavních hrdinů, jako byli David Barnouw, Hubert Berkhout z NIOD (Nizozemský institut pro válečné dokumenty); Regina Grütterová a Henri Giersthove z nizozemského Červeného kříže; Sierk Plantinga z archivu CABR (Ústřední archiv zvláštní judikatury); Maikel Darson z biskupství, Michael Kromodomtjo z Ústřední kanceláře pro občanské záležitosti (Centraal Bureau voor Burgerzaken) a Ernie Esajas ze Zemského archivu – posledně tři jmenovaní jsou všichni z Paramariba.

Klíč k odpovědi na poslední otázku mi nakonec nevědomky poskytl Cees de Kom. Neboť Waldemarův spoluplavec v Baltském moři vyprávěl svůj příběh dětem Antona de Koma, protože si myslel, že šlo o jejich otce. Ten však zemřel už více než o týden dříve ve vedlejším táboře Sandbostel. Z archivů Památníku koncentračního tábora Neuengamme vyplývá, že na Cap Arconu byl naloděn jen jeden jediný Surinamec – a to byl Waldemar Nods.

Kapitán Robert Grabowski a posádka jeho Marfret Normandie mě navzdory tropické bouři Anně bezpečně přeplavili přes oceán a pracovníci vydavatelství Nijgh & Van Ditmar mi pomáhali v podobně nelehkých bouřlivých chvilkách při psaní této knihy. Přinejmenším stejně důležité byly mé vlastní pomocnice Jo Simonsová a Piroska Nijhofová. Cestovaly se mnou, žily i přemýšlely, shovívavě mi dovolovaly, aby luštění jiných životů pravidelně narušovalo naše životy, a pobaveně se mi smály, když jsem se se vší vážností zapřísahala, že už se nikdy, opravdu nikdy nechci zapomenout s nějakým příběhem. Kdo si však za tuto knihu zaslouží bezesporu největší poděkování, je Sefanja Nodsová-Mutsová, která mě k tomuto příběhu před deseti lety přivedla a celou dobu mi s ním nespočetnými způsoby pomáhala, a především byla za všech okolností vždy skálopevně přesvědčena, že se celý projekt uskuteční.

Amsterdam, září 2004