Při četbě deníků Karla Krameria se již po přečtení několika stránek začneme potýkat s nerudovskou otázkou: „Kam s ním?“ Jméno Kramerius má své nezpochybnitelné místo v dějinách české literatury. Putování po českých hradech je edice tří deníků z prázdninových cest po Čechách. Těžko si nevzpomenout na Máchovy Hrady spatřené. Takže další český literát, kochající se romantikou starých zřícenin?

Tato úvodní tvrzení nečekají samozřejmě na nic jiného než na to, aby byla rozmetána. Karel Kramerius (1797 – 1874) se narodil jako třetí syn Václava Matěje Krameria, prvního českého obrozeneckého nakladatele a novináře. Absolvoval pražskou univerzitu a poté pracoval ve Veřejné a univerzitní knihovně v Praze, působil jako profesor matematiky, fyziky a latiny v Chebu, až r. 1850 dostal vytoužené profesorské místo v Praze na Malé Straně.

Tato edice zveřejňuje jen zlomek jeho deníků; první záznamy si Karel Kramerius začal zapisovat v necelých dvanácti letech, poslední deník pochází z r. 1873. Deníky si čísloval a v pozdějších letech se k nim vracel, nezřídkakdy i za účelem oprav. Všechny jsou psány německy; proto ty počáteční rozpaky, k jaké literatuře vlastně Karla Krameria řadit. K české? Německé? To je ovšem spíš průnik do problematiky širší a mnohokrát diskutované. Dobrovského se nikdo neodváží českému písemnictví odepřít, přestože česky napsal jen několik pamfletů během těžkých záchvatů nemoci. V domácnostech mnohých předních obrozenců se mluvilo německy. Karel Havlíček Borovský začal psát epigramy proto, že na delší žánr si se svými nedokonalými znalostmi češtiny netroufal. A tak dále až třeba ke sporu o Kafku a další pražské německé autory. Na tom všem se ukazuje především nedokonalost a svévolnost našeho škatulkování; že totiž literatura ani kultura ani cokoli v životě není nikdy tak jednoznačné, abychom to mohli bez pochybností zavřít do zásuvky a nalepit výstižný štítek. Proto se nyní vraťme ke Krameriovi.

Deníky zpřístupněné touto edicí zaznamenávají prázdninové cesty z let 1814, 1815 a 1818 (Karel Kramerius je tedy psal ve věku 17, 18 a 21 let). První popisuje cestu přes Beroun a Rokycany do Plzně a zpět (tedy hrady Žebrák, Točník, Libštejn a jiné), druhá pouť směřovala do Staré Boleslavi, Mladé Boleslavi, České Lípy, Jičína a Nymburka (Bezděz, Valdštejn, Hrubá Skála, Trosky...) a při třetí navštívil opět Beroun a Plzeň, dále pak Klatovy, Železnou Rudu, Horažďovice a Příbram (tedy např. hrady Švihov, Velhartice a Rabí). Vzhledem k tomu, že tyto deníky vznikaly za Krameriových studentských let, je dobré přistupovat k nim s ohledem na nízký věk a tím i omezenou literární zkušenost jejich autora. Ač se, podle slov překladatele, snažil český překlad vystihnout rozdíl mezi jazykem sedmnáctiletého gymnazisty a o čtyři roky staršího posluchače univerzity, největší posun je samozřejmě znatelný v samotném obsahu deníků. V zápiscích z třetí pouti věnuje Kramerius více místa přírodním sceneriím (pravděpodobně v duchu nastupujícího romantismu), popisy osob i prostorů jsou detailnější a barvitější, objevují se vlastní glosovité úvahy a občas i narážky na některé literární či mytologické postavy.

Těchto momentů všeho však není ani ve třetím Krameriově deníku tolik, kolik by čtenář očekával. Zdá se spíš, jako by jedinou zálibou poutníků bylo shánění a konzumace jídla (především švestek) a loudění noclehu na místním faráři. Tato „dobrodružství“ jsou pak střídána chladně technickými popisy zřícenin a výčty městských pamětihodností, veskrze opsanými z turistického průvodce se zachováním vší jeho úsečnosti. Tedy žádná velká literatura, žádný Mácha...

Jenže… jsou Máchovy deníky skutečně tak strhující četbou? Srovnáme-li je s Krameriovými, nejeví se jejich vítězství nikterak jednoznačně. Zklamaná očekávání je třeba usměrnit právě upozorněním, že se jedná o žánr deníku. Setkáváme se tu se dvěma podobami tohoto žánru – prvním je deník, který si jeho autor píše skutečně sám pro sebe, neobtěžuje se proto vysvětlováním událostí jen jemu známých, pojmenováváním postav plnými jmény, tyto deníky se hemží zkratkami srozumitelnými obvykle jen svému tvůrci a text sám si – až na výjimky – neklade vysoké literární ambice. Jinak je tomu u deníků, jejichž autoři počítají s jejich možným zveřejněním. Do nich už vstupuje i imaginární postava čtenáře; autor mu musí leccos vysvětlit, musí jej i pobavit...

Je pravděpodobné, že Karel Kramerius se zveřejněním svých záznamů nepočítal. Přesto se k nim vracel a nechal dokonce staršího bratra Vojtěcha, aby mu je přehlédl a opravil (především jazykově, jejich pražská němčina se dosti vzdalovala kýžené Hochdeutsch). A ačkoli se zpočátku zdá, že jsou to jen nanicovaté zápisky o švestkách, zlé farářově kuchařce a utrženém podpatku, má toto vyprávění přece své kouzlo. Především pro člověka, jenž je v některé z jmenovaných krajin doma. Ale i bez toho je možno si užít čas bezstarostných studentských toulek počátku 19. století. Je až s podivem, jak velké vzdálenosti byli poutníci schopni v krátkém čase překonat a jak málo věcí na cestě potřebovali. A tak se nad stránkami těchto deníků vracíme ke svým dávným hrdinům z dětských knih – a jestliže jsou dobrodružství Karla Krameria méně senzační a exotická, o to více jsou skutečná a nám bližší. A ponoukají k napodobení víc, než kdysi všechny knížky o indiánech nebo rytířích (nebo co jsme to vlastně tenkrát četli...).

Ačkoli nejsou Krameriovy deníky příliš rozsáhlé, jejich edice vydala na slušně silnou knihu. Vlastní text deníků je uváděn paralelně v transliterované německé podobě a v českém překladu a je prokládán Krameriovými vlastními náčrtky hradů i cizími rytinami, jež si do svého deníku založil. Překladu nelze vytknout téměř nic, snad jen několik málo drobných korektorských nepozorností. Plynulému čtení pak někdy brání obšírné poznámky pod čarou, jež se občas zdají téměř zbytečné. Lze to však přijmout s ohledem na široký ediční aparát (rozsáhlá a informačně hutná úvodní studie o romantickém putování po hradech, o životě a denících Karla Krameria a velkorysé rejstříky). Zdá se, že tato kniha splňuje všechna kritéria vědecké edice... a navíc přizvukuje dnešnímu obnovenému zájmu o ideál poutníka; Krameriovy cesty se mohou stát skutečným dobrodružstvím pro toho, kdo se jimi nechá zlákat...