Milování brala zcela věcně. Slyšel jsem, že Evropanky s ním tolik nenadělají jako naše ženy, že ho prostě považují za další přirozenou potřebu, stejně samozřejmou jako hlad nebo žízeň. Můžete tedy Julii považovat za nestydu od přírody, ale ona byla víc než to, byla ctižádostivá, a proto také, když se propracovala do mé postele, začala Siobhan komandovat, jako by se cvičila pro postavení paní domu. Samozřejmě jsem to věděl, slepý jsem jen na oči. Ale obdivoval jsem její přistěhovaleckou vervu. Přijela do Ameriky prostřednictvím zprostředkovatelské agentury pro služebnictvo a vydělávala si na živobytí nejprve u rodiny našich známých, a pak, když se odstěhovali do Paříže, objevila se u nás s vynikajícími doporučeními. Julia byla určitě o nějakých pět nebo šest let starší než já. Bez ohledu na to, jak malátně pozorná byla v noci, za svítání hbitě vstala a vrátila se ke svým domácím povinnostem. Já jsem dál zůstal v dosud teplých peřinách, kde před chvílí ležela ona, a skládal si její obraz z té štiplavé vůně, která po ní zbyla, a z toho, co se o ní dozvěděly moje ruce.. Měla maličké uši a kyprá ústa. Když jsme leželi s hlavami vedle sebe, špičkami nohou se sotva dotýkala mých kotníků, ale měla kypré tvary a kůže na jejích pažích a ramenou se prohnula při sebemenším doteku mých prstů. Měla krátké tělo, vysoko posazená ňadra, pevná záda a důkladná stehna a zadek. Chodidla se nedala označit za elegantní, byla dost široká a na rozdíl od hladkého zbytku jejího těla také trochu drsná na dotek. Vlasy měla rovné, a když nebyly sepnuté, sahaly jí pod ramena – občas si nade mnou klekla, přehodila vlasy do obličeje a přejížděla mi jimi po hrudi a po břiše, potřásala hlavou a přehazovala je z jedné strany na druhou a zase zpátky. V takových chvílích broukala věty, které začínaly anglicky a přecházely do maďarštiny. Líbí vám tohle, pane, líbí pánovi jeho Julie? A pak, aniž jsem si to uvědomil, najednou přešla na maďarštinu, šeptala své záhadné něžné otázky, zda se mi líbí, co dělám, až jsem si představoval, že ovládám maďarštinu. Stáhl jsem ji k sobě, aby mě podobně hladila bradavkami; její vlasy mi přitom ležely na obličeji a na ústech. Prováděli jsme spoustu nápaditých věcí a rozhodně jsme se spolu nenudili. Uvnitř ke mně docela dobře pasovala. Řekla mi, že má hodně světlé vlasy, jako pšenice – ona říkala šínice – a oči šedé jako kočka.

Juliino teplé a svolné tělo a její přistěhovalecké broukání mě přimělo zapomenout na to, jak se pomalu podemílá Siobhanina čest, jak si ona a Julie postupně vyměňují role a Siobhan se stává tou, která přijímá rozkazy. Ta dobrá žena měla jen dvě východiska, dát výpověď nebo se modlit. Ale byla to svobodná Irka středního, nebo snad dokonce vyššího středního věku, a pokud jsem věděl, neměla žádnou rodinu. Po léta bylo zaměstnání v našem domě celý její život. Za takových okolností se lidé drží svého místa, i když jsou nešťastní, a šetří jednu minci ke druhé v naději, že jednou budou mít aspoň slušný pohřeb. Pamatoval jsem si, že když zemřela moje matka, u hrobu nejzoufaleji plakala právě Siobhan, protože jako všechny hluboce věřící ji smrt silně dojímala. A tak se nakonec uchýlila k modlitbě, aby dokázala snášet to těžké ponížení, tu urážku její hrdosti a vlastnických pocitů, jaké mívá každý dobrý služebník zodpovědný za údržbu domu. A pokud se modlila za to, aby získala zpět své původní postavení, nebo možná, v trpkých okamžicích, z nichž se později musela vyzpovídat, i o pomstu, pak nevím, co jí odpověděl Bůh, já bych ale řekl, že její modlitby byly vyslyšeny v osobě protestantky Perdity Spenceové, Langleyho kamarádky z dětství, kterou kdysi doprovázel při uvádění do společnosti a kterou teď jednoho dne pozval na večeři.

Jak ubíhaly týdny, Langley se totiž začínal trochu probírat ze své letargie. Ne že by si snad pískal nebo se něčím nadchl, ale už si zase začínal brousit svou jízlivou inteligenci jako za starých časů. Perdity Spenceové si vážil už od dob, kdy byli oba nezletilí, a podle mě to byl nejhlubší cit, jakého byl k ženě schopen. Jednou nebo dvakrát jsem ji viděl u nás doma, než mé oči potemněly, a když jsem teď naslouchal jejich rozhovoru, tuhle vzpomínku jsem si vybavoval a v duchu upravoval s ohledem na její věk. Pamatoval jsem si její nejvýraznější rysy – dlouhý nos, oči posazené příliš blízko a ramena, která působila, jako by pod halenkou měla epolety. Také se mi v mysli vybavuje obrázek slečny Spenceové, jak pochoduje po Páté Avenue ruku v ruce se sufražetkami, ale to už si možná jen dokresluje má fantazie. Vím ovšem, že se výškou k Langleymu hodila, a to měřil šest stop. Byla tedy na ženu dost vysoká, a když jsem před večeří poslouchal její poznámky o společnosti, ke které patřily obě naše rodiny, napadlo mě, že se k němu výborně hodí i společensky – doslova ztělesňovala život, který Langley žil, než odešel do války, a mohla tak zmírnit temné instinkty jeho mysli – a přesně to teď potřeboval.

Bratr a já jsme se na večeři příslušně oblékli a nastolili i jakés takés příměří mezi Julií a Siobhan, aby dokázaly společně dům náležitě vyšňořit. Také to zřejmě udělaly, protože jsem z klavíru cítil leštěnku a v krbu v pracovně a v obývacím pokoji hořel oheň bez dusivého dýmu, na který jsem si v poslední době zvykl. Langley si vzal paní Robileauxovou na paškál tak, že skutečně naplnila jeho představu o menu - ústřice v polovinách skořápek, šťovíková polévka a pečeně s bramborovým nákypem a cukrovým hráškem. Došel také do sklepa pro bílé a červené víno. Ale štěbetání Perdity Spenceové náhle ztichlo v okamžiku, kdy Julia poté, co naservírovala první dva chody a donesla pečeni, přisedla ke stolu. Slyšel jsem skřípnutí Juliiny židle, tiché odkašlání a snad dokonce uctivý úsměv.

Po dlouhém mlčení Perdita Spenceová podotkla. To je dost neobvyklé, Langley, nechat hosty pracovat. Ale kde mám zástěru já?

Langley: Julia není host.

Slečna Perdita Spenceová: Jak to?

Langley: Když obsluhuje, patří k personálu. Když si sedne, je to Homerova milenka.

Taková hybridní situace, dodal jsem, abych to vyjasnil.

Bylo ticho. Neslyšel jsem ani upíjení vína.

A koneckonců, pokračoval Langley, lidská identita je záhadná věc. Můžeme si vůbec být jistí, že existuje nějaké Já?