Jak se dovídáme na zadní straně knihy, Ljuko Dašvar je pseudonym spisovatelky Iryny Černové, která se již zapsala do ukrajinské literatury knihou Moloko z krovju (Mléko s krví), za niž získala hlavní cenu Kniha roku BBC 2008. Iryna Černova bývá pokládána za citelnou konkurentku Mariji Matios, bukovinské autorky (u nás vyšla její povídka Vstávejte, mamko… v antologii Expres Ukrajina, Kniha Zlín 2008). Román Selo ne ljudy (Vesnice nejsou lidé) byl laureátem ukrajinské soutěže Koronacija slova 2007 sponzorované televizní stanicí Inter a továrnou na cukrovinky Korona. V roce 2009 autorka zaujala románem RajCentr (OkresníMěsto).

Jak vypadá ukrajinská vesnice? Kdo v ní žije, co dělá, jak se chová etc.? To vše je zhuštěno v románu, kterého si nelze nepovšimnout. Dašvar výborně ovládá jazyk, jeho nuance, zvláště vesnický slang, dětskou mluvu, opilecké žvanění, rusko-ukrajinský suržyk tzv. kyjevské inteligence. Předkládá téměř neuvěřitelný a přesto věrohodný příběh dívky Kateryny vyrůstající v zapadlé vesničce kdesi na centrální Ukrajině. Končí tam blátivá cesta, na kopečku nad vsí bydlí v „mazance“ bába Kylyna, jež umí léčit nemocné a vidí do budoucna. Ves má pod palcem jistý Zaluskivskyj, který se snaží obrat místní lidi o vše, co vydřou za podmínek téměř středověkých. Vesnice nemá kanalizaci, vodovod, lidé se myjí ve škopku, chodí v holinách a po večerech pijí. Děti chodí do školy do vedlejší vsi pouze tehdy, když nemusejí pomáhat s dobytkem či na poli. Čtrnáctiletá Kateryna se zamiluje do souseda, otce svého spolužáka, který taktéž úplně nezapadá do místního koloritu omezených, vypitých a naprosto primitivních lidí. Oba se mají prostě rádi a není v jejich moci se odtrhnout od všudypřítomného nepochopení, zloby a závisti. Vše by se i přesto zdálo být relativně v pořádku, kdyby dva kluci nepozvali Katerynu a její kamarádku Ljudku na „překvapení“ do rozpadlého domu na kraji vesnice. Kdosi jim dal návod, jak stoprocentně „udolat ženskou“ tím, že si do penisů nalijí roztavený parafín. Dívky jsou scénou šokovány a utečou, jeden chlapec se doplazí k bábě Kylyně, druhého najdou mrtvého za několik dní. Ze všeho je obviněna Kateryna, a když se navíc zjistí, že miluje „strejdu Romana“, vesnice se srotí a chce ji i její rodiče upálit. Kateryně se sice podaří utéct, ale celá ves shoří a lidé z ní odejdou. Strýce Romana nechá upálit Zaluskivskyj coby místní „byznysmen“. Zůstane jen Katerynin otec s matkou, kteří se ovšem nedožijí ani zimy. Než dojde k této události, vesnici navštíví dva mladí archeologové, kteří mají dojem, že u vsi leží naleziště starodávných pokladů. Kateryna se dostane do Kyjeva a ocitne se v bytě jednoho z archeologů. Ten ji dá jako služku svým rodičům, od nichž však musí Kateryna opět utíkat, a to ze stejného důvodu jako ze Šanivky. Kolem Kateryny se od začátku příběhu stahují tenata klepů, lidské zloby, zášti a primitivnosti, s níž ona jako osoba s  čistou duší a jistou dětsky-ženskou naivitou nedovede zacházet. Až má čtenář dojem, že konec bude celkem jasný a nic nemůže dívku zachránit ze spárů zla, násilí, nenávisti a vychytralosti okolí. Po všech peripetiích se však Kateryna vrací zpět do rodné Šanivky, nachází ji pustou a lehlou popelem. Na hrobě svých rodičů prochází jakousi katarzí, kdy se jí ve snu zjevují již mrtví obyvatelé, a nakonec se usazuje v mazance báby Kylyny, aby zde tak jako kdysi ona pomáhala těm, kteří chtějí: léčí nemocná těla i duše, poskytuje azyl pronásledovaným a varuje nepoučitelné.

Autorka vycházela z reálných událostí, o něž na Ukrajině není nouze. A jak sama v jednom rozhovoru říká: „Témata se tu válí pod nohama, prostě jsem to popadla… Velice si vážím lidí, kteří žijí na vesnicích. Já tam sice nežila, ale pobývám na venkově velice často, a vše, o čem píši, se skutečně událo.“ Nejroztodivnější příhody z ukrajinského venkova, ať už smyšlené, či skutečné, skládají dohromady dosti šílený obrázek o současném vylidněném ukrajinském venkově, džungli vztahů a nemožnosti se jakkoli bránit útočící zaostalosti a amorální zpustlosti obyvatel (a to nejen vesničanů). Příběh je neuvěřitelně plastický a odvíjí se před očima jako na filmovém plátně, které čtenář může sledovat a často pouze s hrůzou čekat, jaká šílenost se opět zrodí v hlavě některého ze zúčastněných.