Tvrdívá se, že o charakteru básnické sbírky nejvíce napovídají dva texty, úvodní a závěrečný. Nejnovější sbírku Ludvíka Kundery Onde otevírá i uzavírá báseň nepovedená a poněkud křečovitě a neohrabaně vtipná. Čtenář se tak – přestože básník sám sebe přesvědčuje, že „ondy se to povedlo“ – neubrání otázce, jestli by v Onde přece jenom nemohl a neměl „chtíti více“.

Sbírce Onde, vznikající v letech 2000–2008, dominují dvě polohy. Na jedné straně jsou tu vzpomínkově laděné básně, které představují konkrétní mikropříběhy a situace, zřídka vyznívající melancholicky (b. Je cítit lehká vůně kafru), častěji zakončené více či méně zdařilou pointou. Na straně druhé jsou tu pak texty, které směřují v první řadě k hravosti, lehkosti a jazykovému vtipu či jeho reflexi. Kundera má zřejmě stále rád poezii a její schopnost „vynalézat podivuhodná přátelství“ ho nepřestává fascinovat. Bohužel je toho často až příliš – a po veškerém tom vysvětlování a velebení poezie už na básnění samo nezbývá moc místa: „zíraje opět a znovu a zase […] a do rampouchů varhan / kořím se sice bílé kráse / struny však žádné neznějí / a zapomněl jsem na Múzy, / jediný možný rým je: karhan“ nebo „Lomí se vejpůl / upachtěná vůle / (či zvůle?) / bujará po spásné / jediné myšlence: / pouhá dvě slova / co možná od sebe vzdálená / rozjitří daleko více […]“. A navíc, i když se Kundera opravdu snaží o uměřenost a civilnost (zvlášť to vynikne v porovnání s předchozí sbírkou Sny též), přece jen mu občas uteče prvoplánový vtip nebo hříčka jako opsaná od Jiřího Žáčka. Pousmějeme se, to ano, ale znovu číst už není proč (což je případ třeba právě úvodní básně Spadl mi, závěrečného Onde nebo i textu Vězte, že my Češi).

Ne všechny texty Kunderovy sbírky jsou samozřejmě podobně křiklavé. Řada z nich představuje dokonce zdařilou symbiózu mezi oběma výše nastíněnými tendencemi – slova, ač stále stojí ve středu básníkova vesmíru, jsou v těchto básních znovu zvýznamněna a vztažena ke konkrétní zkušenosti a skutečnosti: „[…] ztuhne ZATÍMCO / zkamení PAKLIŽE / zmizí KDEŽTO // Nad třemi možnostmi / trnou nebesa / a / začíná sněžit“ (b. V Berlíně prý); „[…] souvětí se rozdrolila / holá věta je náhle pro postrach // A co je tak psaná / najednou nevím: / Den se prostřel naplocho“ (b. V 0.00 jsem provedl). Také hrstka textů neodlehčovaná okázalým espritem a nadhledem, vyznívá o to opravdověji a působivěji: „Do všeho vpadá / křik hodiny dvanácté / nářek ve skrytu duše / svislý svist po těle // Následuje: / plašení můr…“ (b. V třináctý den invaze).

„Jestlipak se tudy protápu,“ ptá se Kundera v básni Ve snách Brno – a podobnou otázku si možná oprávněně položí i mnozí čtenáři. Kunderova sbírka totiž není ani ryba, ani rak – jen co se naladíme na vzpomínkovou, civilní notu, už nás atakuje trochu křečovitý humor a sotva se uvolíme přistoupit i na něj, dočkáme se veršované přednášky z poetiky. A ačkoliv je čtenářova snaha vytěžit to dobré nakonec přece jen korunována úspěchem a několika silných momentů se dočká, já sama se k Onde s největší pravděpodobností vracet nebudu. Půjdu raději „onudy“.