Zbigniew Herbert je v českých zemích znám především svým básnickým dílem, které u nás překládala už od šedesátých let řada básníků. Jednomu z nich, Miroslavu Holubovi, s nímž se přátelil, věnoval esej v knize Labyrint u moře. Své básně publikoval Herbert od začátku padesátých let časopisecky a ve sbornících, debutoval však až v roce 1956 sbírkou Struna světla. Z dalších básnických knih je zde třeba alespoň zmínit Studium předmětu (1961), Pan Cogito (1974), Zpráva z obleženého města a jiné básně (1983) a Epilog bouře (1998). Světovou proslulost jeho poezii zajistil Pan Cogito, svého druhu karteziánská hypostase, v níž - a skrze niž - básník četl a komentoval svoji současnost na pozadí evropských duchovních a kulturních dějin. Imponující úspornost, zkratkovitá výstižnost i „prostorový“ minimalismus Herbertových básní vedl české příjemce a vykladače jeho díla k závěru, že Herbertova je příbuzná s poezií Miroslava Holuba. To je přinejmenším sporné – Herbertovy básně vyznačuje nepoměrně větší „specifická hustota“, a také odlišné a hlubší spirituální podloží. A právě ve vypjatých polohách duchovní konfrontace básníka s totalitní mocí má Herbert nepoměrně blíže k Janu Zahradníčkovi. Nijak nepřekvapuje, že po roce 1968 Zbigniew Herbert publikování svých veršů v normalizovaném Československu výslovně zakázal; Miroslav Holub už bohužel tak důsledný nebyl. O Miroslavu Holubovi nicméně Herbert mluví ve své poslední básni: „a proto vzbuzuje obdiv/ básník Miroslav Holub/ který při krmení holubů/ z okna v šestém patře/ se vrhl dolů“. Je pravda, že Miroslav Holub zemřel pouhých čtrnáct dní před odchodem Zbigniewa Herberta, ale událost, o níž verše hovoří, se týká smrti Bohumila Hrabala.

Na počátku šedesátých se v Polsku dočkaly uvedení na scénu Herbertovy divadelní hry (po válce se krátce věnoval i studiu herectví), Rekonstrukce básníka, Jeskyně filozofů a Druhý pokoj. Jeskyně filozofů měla v Čechách premiéru v roce 1993.

***

Téměř neznámý je u nás Herbert jako esejista, i když především jeho kniha Barbar v zahradě (1962) se jen v Polsku dožila už deseti vydání, a vyšla v překladech do mnoha jazyků včetně slovenštiny. Na Barbara v zahradě volně navazuje Zátiší s udidlem (1993) věnované holandskému malířství a Labyrint u moře (2000). Texty obsažené v těchto třech knihách se dají jen těžko jednoznačně klasifikovat. Sám básník je sice označuje za skici, to lze však přijmout výlučně jako příliš skromný, pracovní název. Spojením daru exaktního vidění s mimořádnou plastičností básnického vhledu jde o eseje v nejvlastnějším smyslu. Nesepisuje své dojmy či jen zasvěcené komentáře z cest; píše o tom, jak říká v úvodním slovu, co viděl. A tam, kde se věnuje výkladu výtvarných děl, jsou jeho texty v podstatě z téže látky jako jeho poezie.

***

V závěrečné části Barbara v zahradě nazvané Vzpomínky z Valois hovoří Herbert o Polácích jako o národu, kterému by nemělo činit potíže se přemisťovat, a sám dobře ví, co říká, když sarkasticky dodává, že dějiny je „někdy k rychlému hýbnutí sebou pobídly přímo nevybíravě“. Mluví z vlastní zkušenosti. Narodil se 29. října 1924 v tehdy polském Lvově. Herbertovy rodové kořeny sahají po otcově linii až do Anglie, matčina rodina pochází z Arménie. Herbertův otec, vzděláním právník, byl jako ředitel banky váženou osobou, rodina měla poblíž Lvova venkovské letní sídlo. Mládí prožité ve Lvově pro Zbigniewa Herberta zásadní význam, neboť zde poznal mnohonárodní svět několika kultur. Po tomto pestrobarevném světě nepřestal tesknit; když přijíždí poprvé do Paříže, veze si s sebou kromě francouzsko-polského slovníku také Průvodce Evropou, který vydal Akademický turistický klub ve Lvově v roce 1909. Jako chlapec začal Herbert navštěvovat klasické gymnázium; po obsazení Lvova v roce 1939 Sověty bylo gymnázium přejmenováno na střední školu. Po okupaci města nacisty v srpnu 1941 studuje na tajném gymnáziu, kde maturuje v lednu roku 1944 a poté krátce studuje polonistiku na podzemní Univerzitě Jana Kazimíra. Rodina však Lvov 26. března téhož roku opouští a stěhuje se do Krakova. V Krakově Herbert sice uspěje při přijímacích pohovorech na Akademii krásných umění a na herecké škole, ale - patrně na nátlak rodiny - studuje nakonec na Obchodní akademii, kde získává magisterský titul. Dva roky studuje také práva na Jagellonské univerzitě, ale v květnu 1945 se rodiče stěhují do Sopot. Herbert se stěhuje za nimi v prosinci roku 1947 a pokračuje studii práv na Univerzitě Mikuláše Koperníka, po jejich ukončení začíná studovat na humanistické fakultě filozofii u toruňského etika, estetika a axiologa, profesora Henryka Elzenberga. Je to jedním z Herbertových klíčových životních setkání. Elzenberg v něm podnítil zájem o kulturu řeckého a římského starověku.

Herbert se snaží vždy postihovat původní zdroje tvorby a ryzost forem, nespokojuje se s běžnými představami o antice a lituje pozdějšího oslabování a rozřeďování jejího bohatství a zpozdilou nápodobu v následných epochách stíhá sarkasmy. „Pařížská Svatá Magdaléna nebo Soufflotův Panthéon se tak mají k dílům, která je inspirovala, jako pták z ornitologického atlasu k ptáku v letu,“ čteme v eseji U Dórů napsaném po návštěvě Paesta, někdejšího centra řecké kolonizace na Apeninském poloostrově. Právě z lásky k antice je Herbert neoblomným odpůrcem eklektických školských způsobů, jakými je mnohdy vykládán nejen starověk: „Výbava historických vědomostí, kterou si člověk přináší ze školy, se omezuje pouze na zúžené theatrum dějin Evropy (…) a s přímo podučitelským zalíbením se hovoří o epochách ´rozkvětu´, čímž mají být myšlení a představivost imunizovány vůči ´temným´ a složitým dobám(…),“ dočítáme se v rozsáhlém eseji věnovaném Sieně.

Skepticko-stoická filozofická formace získaná u Henrika Enzelberga se patrně odrazila i ve známém Herbertově bonmotu o sobě, že je římským katolíkem, ale více římským než katolíkem. V jeho psaní je znát hluboká filozofická průprava, a jeho eseje prozrazují vytříbený dar nejenom dialektického, ale především synoptického myšlení.

***

V době vrcholícího socialistického realismu psal Herbert do šuplíku, a vystřídal i řadu zaměstnání (prodavač, měřič, ekonom). V květnu 1958 získává od polského ministerstva kultury stipendium ve výši 100 dolarů a odjíždí do Paříže. Tam se setkává s exilovým okruhem Geidroycovy Kultury. Sbližuje se s Czesławem Miłoszem, Józefem Czapským, Konstantym Jelenským a dalšími spolupracovníky revue. Cestuje po celé Francii a navštěvuje románské a gotické katedrály. V červnu a červenci roku 1959 navštěvuje Itálii. Kolikrát jsme u nás žehrali na to, že v Polsku byly volnější poměry než v Československu. V té době bylo zcela nepředstavitelné, že by některý český básník vyjel na Západ, setkával se s představiteli exilu, dopisoval si s nimi, a doma dále publikoval své texty. Komunistický režim v Polsku však nebyl „tolerantnější“ než u nás, naopak byl v mnohém brutálnější, ale tamní společnost byla svobodomilovnější a nepoddajnější. Eseje obsažené v Barbaru v zahradě vycházely v polských časopisech, a stopy spíš opatrnosti než autocenzury poznáváme teprve dodatečně. V eseji Il Duomo například čteme: „Přítel básník mi doporučuje: ´Až pojedeš do Itálie, nezapomeň navštívit Orvieto.´“ Kdo je oním „přítelem básníkem“? To zjišťujeme až z Herbertovy korespondence s Czesławem Miłoszem: Herbert 17. července 1959 píše Miłoszovi do Paříže právě z Orvieta: „…takže jsem teď, jak jsi mi poradil, v Orvietu. Všechno odpovídá: tráva na náměstí i katedrála, kterou obcházím ze všech stran a vůbec si s ní nevím rady.“

K názvu mého doslovu „Zahrada v barbarovi“ mne nepřímo vybídla Chestertonova inverze slavných Kantových slov o mravním zákonu v něm a o hvězdném nebi nad ním - anglický myslitel zdůrazňuje existenci „hvězdného nebe ve mně a mravního zákona nade mnou“. Zbigniew Herbert samozřejmě není žádným „barbarem“, byl hluboce klasicky vzdělán a necítil se jako barbar ani na Západě. Avšak dobře věděl, že celá školská „…tornistra „vědění“ je nám k nepotřebě, jakmile se máme vyznat ne v izolované epoše, ale v kontinuitě historických procesů.“ Herbert v Barbaru v zahradě často polemizuje s pokrokářskou představou, podle které něco má být lepší - a to nejen v umění - jenom proto, že to přichází později. Claude Tresmontat často zdůrazňoval, že lidé v minulosti nebyli o nic hloupější než my, a také Herbertův krajan Leszek Kołakowski vyslovoval například při četbě knihy Job obdiv nad moudrostí našich předků. A čteme-li Herbertův esej o jeskynních malbách v Lasceaux, vytanou nám na mysli otázky podobné: o co jsme lepší než třeba pravěcí lovci bizonů a sobů? Co po nás zůstane těm, kdo přijdou po nás? Co z nás obstojí před věčností?

Je s podivem, že eseje Barbar v zahradě napsal mladý, ani ne pětatřicetiletý člověk. I když se jako žák spíše racionalistického filozofa vyjadřuje o intuici opatrně, můžeme o něm říci, že on sám intuicemi oplývá, že jich v sobě nosí přímo celou zahradu. Ať již sleduje kontinuální přechody mezi epochami nebo provádí „dekonstrukci“ katedrál, když se zamýšlí „nad tím, jak tento kámen doputoval sem nahoru (…), o dělnících stavějících zdi, o opracovatelích kamenů a o architektech než o tom, co se odehrávalo v jejich duších, když sestavěli katedrálu“. Vrcholná místa knihy představují vynikající popisy a výklady děl malířů středověku a rané renesance, Duccia, Ambrogia Lorenzettiho, Sassetty, Luky Signorelliho, a především Piera della Francesca, kterého považuje za jednoho z největších malířů všech dob. Na Pierově obrazu Madona s Dítětem, anděly a světci visí z klenby vejce. Herbert píše: „Toto nehybné kyvadlo vzdušně zavěšené pod vyzrálou architektonickou klenbou odbije Pierovi della Francesca hodinu jeho nesmrtelnosti.“ Není od věci právě zde prohlásit, že text o Pierovi patří k nesmrtelnosti Herbertově.

***

Dva historické exkurzy, obhajoba templářů a výklad věnovaný křížové výpravě proti sektě albigenských ve 12. století, knihu organicky dotvářejí. Navozují historické ovzduší středověku, jímž je věnována většina esejů, a je podivuhodné, že Herbertovy hypotézy o vykonstruovanosti procesu s templáři potvrdily nedávno zveřejněné dokumenty z vatikánských archivů. Pokud jde o albigenské, nechal se Herbert místy patrně příliš unést svým životním krédem, „být vždy s těmi, jichž je méně, a být vždy s těmi, již jsou biti“. Jaká by asi byla civilizace založená na manichejském pojetí světa, v němž je Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův identifikován s absolutním zlem? Oba texty však měly před padesáti lety ještě jiný, skrytý, byť zjevný cíl: per analogiam ukázat tím na hrůzy a bezpráví, které provázely vládu komunismu v její válečné i stabilizační fázi.

Jsou-li v knize nějaké anachronismy, jsou spíše milé: to když nám autor v kulinárních vsuvkách vysvětluje, co jsou spaghetti, pizza nebo capuccino – svět se od té doby změnil také v tom, že se italská kuchyně mezitím stala mezinárodní.