V irských pověstech jsou nadpřirozené bytosti samozřejmou součástí všedního života, zasahují do něj a naopak také otevírají svůj tajemný svět k nahlédnutí.

Patnáct mýtů a pověstí vybraných překladatelkou Markétou Novou ze třísvazkového souboru Michaela Scotta skládá v knize Kočičí zaklínání obraz starého Irska. Setkáváme se zde s obyvateli kouzelné říše Féerie, kmenem, jehož rozkvět byl na území Irska ukončen příchodem křesťanství a který pak zůstal spojen se světem lidí kouzelným pahorkem, dolmenem. Elfové, víly a mořské pany z tohoto mýtického národa udržují vztahy s obyčejnými lidmi. Proto nám pověsti otevírají pohled na mýtické Irsko, ale i na skutečný život a myšlení lidí, kteří pověsti vytvářeli. Příběhy v knize tedy můžeme číst nejen jako pohádkové smyšlené příběhy, ale také jako odraz kultury a tradic irského národa, jako součást výpovědi o jeho historii.

Jak připomíná Petr Linhart v doslovu knihy, Irové skutečně nahlížejí na svou historii oproti ostatním národům spíše mytologicky. Například při pátrání po původu gaelského jazyka narazíme nejprve na biblický příběh o věži Babel a o gaelštině vzniklé výběrem nejdokonalejších rysů ostatních jazyků. Jak hluboce je historie a společenský vývoj Irska vetkán do jeho mytologie, dokazuje i téma smíření se starého kouzelného lidu s novým křesťanstvím, které mýty prostupuje. Irské legendy jsou navíc neobvykle silně spjaté s přírodou a jejími živly spíš než s válečnými hrdiny a mýtickými panovníky. I proto možná nezůstaly ukotvené pouze v pohádkách, ale přetrvávájí tak silně ve tváři krajiny a každodenním povědomí lidí.

S kouzelnými bytostmi se v pověstech setkávají různí lidé. Opilci, kteří jsou neobvyklými jevy vyděšeni, chamtivci, kteří se setkání se skřítkem nebo vílou snaží co nejvíc využít ve svůj prospěch, nebo ženy, které mají čarodějné schopnosti a samy nadpřirozené bytosti oslovují. Všechny příběhy však dospívají ke stejnému poučení. Přestože se pozemský a kouzelný svět prolínají, jsou to světy odlišné a není radno pravidla jejich soužití porušovat. Z osudů různých postav se dozvídáme, že se nevyplácí použít kočičí zaklínání pro sobecké přivolání lásky druhého nebo že není možné odnést z elfí říše bohatství, které nám nepřísluší. Majetnický přístup ke světu kouzel nikdy nezůstane nepotrestán.

Není však vždy důvod se Kouzelného národa bát. Když se například ztratíme v rašeliništích při hledání zaběhnuté krávy nebo ovce, můžou nám elfové-vlci zachránit život. Nebo také zůstaneme pod ochranou starého kmene, když mu pomůžeme chránit území, které mu patří. Není možné říci, jestli jsou lidé Kouzelného národa dobří nebo zlí. Jejich život má řád, který bychom měli respektovat, i když mu nerozumíme, stejně jako oni respektují ten náš. Potom mohou oba světy v harmonii obývat stejnou krajinu. Elfí svět je ale svými zákony někdy k tomu lidskému opravdu velmi krutý. Kdo zažil noc při vílí slavnosti, ví, že se nesmí dotknout žádného jídla nebo pití, jinak se už do země lidí nevrátí. A i když odolá a ráno se ocitne opět ve své vesnici, uplyne na zemi mezitím sto let.

Nejen čas plyne v elfí říši jinak, ale i vztah mezi mužem a ženou zde má jinou hodnotu. Bytosti starého národa znají erotickou touhu, ale lidské lásce nerozumějí. Nemilosrdně proto kouzly svádějí a vábí do své říše vybrané dívky a muže, aby s nimi založili silnější elfí potomstvo. Po dočtení většiny pověstí s tímto tématem se zdá, že ani nejsilnější lidská láska nebo přátelství nemůžou být mocnější než kouzla. Anebo snad přece? V každém případě se všechny mýty, přestože začínají jako pohádky, ve svém průběhu stávají spíš hororovými příběhy a končí téměř vždy nešťastně. I když jsou hřejivé svou reprezentací lidského a přírodního světa jako jednotného celku, mrazí obrazem duše krajiny jako nepředvídatelné, mocné a neústupné vládkyně.

Přes svou rozmanitost vytvářejí pověsti jednolitou tvář irského mýtického světa. Jediným příběhem, který do tohoto celku nezapadá, je povídka poslední, pravděpodobně záměrně zařazená na konec knížky. Velmi prvoplánově řeší v irské literatuře často reflektované téma zasahování moderní (zde americké) společnosti do tradičního života na irském venkově. Příběh popisuje význam mýtů a pověstí pro tyto lidi a svým způsobem shrnuje celé téma irské mytologie. Zdá se mi však, že k tomu už čtenář získal velký prostor sám díky mýtům samotným.

Kromě podle mého názoru zbytečného zařazení posledního příběhu je překladatelčin pestrý výběr velmi dobrý stejně jako její překlad do češtiny. V české verzi se zrcadlí přirozenost lidového vyprávění a zároveň dokázala Markéta Nová jazykem nastínit i slavnostní charakter některých pasáží.

Spolu s doslovem a vysvětlivkami k jednotlivým mýtickým postavám je Kočičí zaklínání zároveň pohádkovou knížkou i důsledným úvodem k irské mytologii. Příběhy stvrzující přesvědčení o přítomnosti vyšších sil v okolí lidských obydlí, vypovídající o lidském jednání a jeho důsledcích a o špatných a dobrých vlastnostech se opakují v pověstech různých národů, ale irské mýty jsou specifické neobyčejně nelítostným chování přírodních sil a tajemných obyvatel posvátných kopců. I jdyž je člověk třeba díky hudbě slepého harfeníka před Kouzelnými bytostmi zachráněn a vrátí se zpět na zem, nikdy už po setkání s elfy nebude tím, kým býval. Jelikož poznal svět elfů a vil, až do konce života ho bude provázet šílenství. Snad tedy lze považovat za štěstí tu jedinečnou příležitost, že díky sebraným mýtům a pověstem můžeme tento svět poznat s odstupem a v bezpečí.