V tomto rozbouřeném světě plném konfliktů, kde nechyběly ani projevy smíru a okázalosti, lidé horečně hledali, kde nalézt jistotu, když s úzkostí viděli, že mizí to, čemu se všeobecně věřilo. Ale z lidského nezdaru vzniká zdařilý román. Spisovatelům dlouho trvalo, než uznali prvenství tohoto žánru. Balzac měl za modlu epopej, Hugo si nade všechno cenil svých dramat, Stendhal vkládal naděje do divadelních her. Flaubert se pokoušel veršovat. Nakonec však přece román zvítězil nad svými konkurenty, protože, jak zjistila paní de Staël, žije z kontrastů. Myslela tím rozpor mezi niternými vlastnostmi člověka a „vnějšími konvencemi“, který byl skutečně příčinou Delfininých neštěstí. Ale když se tyto konvence podle momentálních politických okolností ustavičně mění, úměrně tomu se množí rozpory a protiklady a vznikají podivné smíchaniny. A román, který je přizpůsobivý, což budilo silnou nedůvěru u vyznavačů přísnosti a přesnosti, jako byli Valéry nebo Caillois, jehož děj vás přenese kamkoli a který je schopný všechno strávit, se mimořádně dobře hodil k jejich zachycení. V přípravných poznámkách k Rougon-Macquartovým Zola podrobně probírá, jaké možnosti nabízí románu „tlačenice všech možných ambicí, demokratické nadšení, přítomnost všech tříd; z toho plyne důvěrný vztah mezi otci a syny a vzájemné mísení všech lidí“. Vyplývá mu z toho závěr: „Před rokem 1789 by můj román nebyl možný.“¹

Tam, kde historikové spolu s Tocquevillem přinejmenším do roku 1830 viděli lítý boj mezi starým režimem a revolucí, romanopisci na individuálních osudech neukazují žádný válečný stav mezi nesmiřitelnými nepřáteli, ale usilovné snažení o přežití a o žití v době, kterou museli snášet, ale vzali ji za svou. Román je tedy mimořádně vhodný k líčení toho, jak se lidstvo mění, jak vznikají smíšené druhy, složité zápletky, klikaté životní cesty. Jak tvrdí Balzac, román dovede přetlumočit „nepozorovatelné posuny, nepatrné rozdíly, a takové pohledy, odstíny hlasu a hnutí obličeje, které neříkají nic, anebo všem říkají totéž“².

Románu se především daří vystihnout ony změny v toku času. Se svými retrospektivami a zpomalením děje zachytí žalosti a výčitky, náhlé záchvaty popudlivosti a vznětlivosti a dohry toho všeho; vystihne trvání těch proměn, jejich kořeny zakotví v minulosti a osudy prodlouží až do budoucnosti. V románu nikdy není nikdo naprosto nový. Každá mužská i ženská postava, s nimiž se čtenář setkává, dostává své jméno, řadu předků, soudržnou nebo rozpadlou rodinu, propletenec vztahů a událostí, jejichž proud jej nese v řece románu. Anatole France se domnívá, že každý román potřebuje onen dlouhý pohled zpátky, kterému se říká uznání. A platí to jako o vzpurných i o poslušných synech – všichni mají otce a minulost, kterých se nezbaví, ať už je chtějí přijmout, nebo zavrhnout.

Jediným zákonem měnícího se světa však nemůže být jen přijetí toho hmotného, kulturního a u Zoly dokonce i genetického dědictví. Musí být schopen dívat se kupředu a čekat, všímat si toho, co se hýbe, ať už rychle, nebo pomalu. U hrdiny každý krok, každé i bezděčné gesto, každý vzdech a každé slovo mají vážné následky. Jak říká hrabě Mosca: „Jediný okamžik – a veškeré důsledky“³ , když se obává, že se Fabrice neudržel a Sanseverině vyznal lásku. Román lze tedy považovat za zrcadlo bytostné proměnlivosti věcí. Pracuje totiž s neúnavným působením času, který bořením přestavuje, léčí pocit křivdy, umožňuje naprosto nepravděpodobná setkání, ryje vrásky a plynule mění přítomnost v minulost. Romanopisec má příležitost zachytit změny, k nimž je historik slepý. Podle Huga se doba v letech 1830 a 1848 vyznačovala zdánlivou nehybností; spíš než o netečnost však šlo o jakousi „zastávku na pochodu“, kdy si každý šel nenápadně určitou cestou – roajalisté se liberalizovali, liberálové demokratizovali, všichni neseni proudem času, pod jehož hladinou se dělo mnoho změn.⁴

Vyvstává otázka, zda se tu nerýsuje neradostná šedivě jednotvárná budoucnost. Jedinec devatenáctého století měl dvě možnosti: buď v sobě živit vznešenou touhu být sám sebou, stát se jedinečnou osobností, i za cenu obětí trvat na vlastní originalitě a stát se pánem svého osudu, nebo naopak být jen jedním prvkem demokratického světa, zrnkem v moři písku, úzkostlivě se snažícím nikoli vyniknout, ale poslušně napodobovat, což odsuzoval Baudelaire. Byla tu jedna výchozí nesrovnalost: na jedné straně svrchovaný jedinec nadaný právy, usilující o osobní blaho, a na druhé straně dav ostatních jedinců nadaných právy, kteří se na něj ze všech stran tlačí se stejným a nekompromisním požadavkem „A co já?“. To způsobilo v románovém žánru jisté zneklidnění, protože předpokládané vítězství normality by mohlo znamenat jeho úpadek.

1. Cit. in: F. W. Hemmings, E. Zola, Oxford, Clarendon Press, 1966, s. 60. ^zpět
2. Balzac, Introduction par Félix Davin aux études des moeurs au XIXe siècle, op. cit., s. 1154. ^zpět
3. Stendhal, La Chartreuse de Parme, op. cit., díl II, s. 157. ^zpět
4. Podle Huga má vojenský výraz „halte“, tj. „stát!“ n. „zastávka, pauza“ dvě zvláštní konotace, téměř protikladné: jednotku na pochodu, tedy pohyb, a zastavení, tedy klid (Les Misérables, op. cit., s. 600). ^zpět