Nakladatelství Fra vydává nejen mladé polské autory, ale letos sáhlo i po textech autora starší generace, v Čechách známého spíše jako autora divadelních her, v roce 1930 narozeného Sławomira Mrożka. Povídkový soubor Kohout, lišák a já zahrnuje čtyřicet dva krátkých povídek, typicky „mrożkovsky“ zasazených do poetiky grotesky, absurdity a satiry. Již úvodní povídka, po níž byl celý soubor pojmenován (a mimochodem – výbor sestavila sama překladatelka Helena Stachová z textů, které jí Mrożek osobně posílal a které v této podobě polsky nikdy nevyšly), vytyčuje jednu linii autorovy tvorby: hru s konvencemi žánrů, v tomto případě klasických zvířecích pohádek i neméně klasických bajek, odkud si autor vypůjčuje emblematické postavy svých zvířecích hrdinů. Zdánlivě tradiční půdorys však proměňuje v absurdní hru s rolí a mocí vypravěče, jehož šance ovlivnit rozvíjející se příběh se nakonec ukáže – inu, nikoli neomezená. Kdyby mu do toho alespoň Kohout pořád nekecal: 

„Otrok! My, takzvaní hrdinové, jsme otroci! Používá se nás ke všemu možnému a nerozhodujeme o ničem! Vrazí nás do těch nejpitomějších fabulí a poručí nám pronášet mravní naučení, se kterými vůbec nesouhlasíme. Copak je to spravedlivé?“

„To bylo odjakživa.“

„Je tedy nejvyšší čas, aby se něco změnilo. Nic o nás bez nás!“

„Dej si pozor, aby tě neškrtnul,“ varoval ho Lišák. „Co by sis potom počal?“

„To se nedělá, já jsem nezbytný. Beze mě by to nebyl žádný příběh.“

„Hm, hm…“ zakašlal jsem významně. „A co když tě přece jen škrtnu?“

„Proč bys ho měl škrtat? Nech mi ho, já ho sežeru,“ nabídl se Lišák.

„Ty blbej Lišáku!“ vykřikl Kohout. „Připoj se ke mně a společně si na něm vynutíme ústupky. (…)“

Mrożek sahá do specifické kulturní, ne-li místy přímo folklorní tradice, odkud si odnáší svérázný pohled na svět, nedeformovaný a nesvázanými přísnými konvencemi a pravidly „vysoké literatury“. Veden je přitom cíli spíše demaskátorskými – vždyť řada jeho drobných povídek má jednoznačný společenský či politický přesah a bez zastírání jsou ukotveny v neradostné realitě každodenního světa, namnoze ještě vlastního Polské lidové republice (povídka Pamětní deska je úsměvným poučením čtenáře o moci shora ovládající veškeré naše myšlenky, ba dokonce i pouhé záměry a zárodky myšlenek, Revoluce je zase příběhem „upadlého revolucionáře“, jehož vrcholné vzepětí, vedoucí od nonkonformity přes avantgardu až po nutnost provést revoluci, spočívá v přemisťování nábytku po pokoji, aby nakonec… „Když mě trápí nuda, myslím na dobu, kdy jsem byl revolucionářem.“).

Zdánlivá logika Mrożkovy absurdní skutečnosti, jakkoli místy nemilosrdně odzbrojující, je perspektivou mnohdy naivní (místy i záměrně), hyperbolizace toho, co je zdánlivě marginální, však ve střípcích vypovídá o tom, v jakém světě „vnucených figur“ žijeme. Autorův specifický humor se pohybuje kdesi na hranici mezi satirickým výsměchem, absurdní groteskou a hořkou ironií. Je však originálním a zároveň obtížně jednoznačně zařaditelným koktejlem. Škoda jen, že vydavatel opomněl uvést, z které doby jednotlivé Mrożkovy texty pocházejí. Pak bychom mohli snáze sledovat autorův posun od zábavné, místy až surrealistické fantazie k hlubším, temněji laděným a stále méně metaforickým příběhům, za nimiž se nezřídka skrývá kritika aktuálního světa a jeho všední reality. Často se z nich vyděluje jazyk jakožto svébytný nástroj popisu i utváření (umělé?) skutečnosti, jazyk, který se od popisovaného světa však nezřídka také osamostatňuje a buduje tak nepřekonatelnou propast mezi řečeným/napsaným a hmatatelným. Podobně tu proti sobě čas od času stojí například svět kultury a svět přírody, svět nejrůznějších umělých newspeaků a svět zdravého selského rozumu, svět veřejných etiket, hesel a nálepek a svět pravd a názorů nevyslovených (nebo nevyslovitelných?). Není divu, že řada Mrożkových hrdinů je tak trochu bezradná. Ocitají se ve víru dějů, které nedokážou ovlivnit – vždyť i onu výše zmíněnou „revoluci“ si lze na jednu stranu vyložit jako jakousi vynucenou parodii na touhu po skutečné revoltě, avšak uvězněnou ve vlastních čtyřech stěnách, protože přesně tak přeci člověk reálného socialismu žil. Ztracen ve vlastním malém světě (a stranou v tuto chvíli ponechme oblíbenou otázku „kdo za to může“). Povídkový soubor Kohout, lišák a já navazuje na tři starší výbory, které již v češtině vyšly (Slon, 1963; Věrný strážce, 1966; Ten, který padá, 1997). Není výborem reprezentativním, ale je zajímavým připomenutím Mrożkovy starší tvorby, než se v Polsku koncem tohoto roku dočkají vydání jeho obsáhlé deníky.