„Básníkovy soukromé emoce jsou zbytečné, pokud ho někdo nešpehuje při procházení v jeho zahradě, život uvnitř domu je zbytečný, pokud lidé, kteří jsou venku, o něm nic nevědí“. Proti takovýmto myšlenkám varoval už desítky let před Milanem Kunderou G. K. Chesterton. Varování britského spisovatele, stejně jako boj spisovatele česko-francouzského proti (přílišnému) pronikání do soukromí spisovatelů, však zůstávají oslyšena. Jakoby ke Kunderově zlosti dokonce vycházejí i knihy jako Tajné životy slavných spisovatelů, a právě ta se dočkala i svého českého překladu.

Její autor, Američan Robert Schnakenberg, si z životopisů převážně anglosaských autorů (kromě Balzaca, Tolstého, Kafky a Sartra) vybírá pikantní, zábavné či kuriózní momenty, ze kterých pak skládá jejich svérázný portrét, zaměřuje se přitom na výstřednosti v tak rozdílných oblastech jako sexualita, politická orientace (rád upozorňuje na jejich politickou nekorektnost) a náboženské sklony daných autorů. Jestliže kupříkladu výše zmiňovaný Chesterton, který konvertoval ke katolické církvi, býval (navzdory posměchu G. B. Shawa, který si ho nedokázal představit ve zpovědnici) pro katolíky jakousi „výkladní skříní“, která měla této denominaci získat nové stoupence, z konverzí Chestertonových dnešních literárních kolegů si dnes Schnakenberg tropí jen posměch. Referuje o spisovateli J. D. Salingerovi, který vyzkoušel zenbuddhismus, hinduismus, charismatický proud katolického křesťanství, a každou chvíli se vytasil s nějakým novým náboženským „ismem“, který pak jeho rodina musela následovat; věřil v homoepatii, akupunkturu, opaloval se v podomácku postaveném přístěnku se solárními reflektory; jeho dcera ho přistihla, jak ve svém přístěnku na dvoře za domem blábolí starověkým mystickým jazykem, který měl vyjadřovat moc Ducha svatého. Autor píše i o Sartrovi, který několik měsíců před smrtí přiznal: „necítím, že jsem produktem náhody, smítkem prachu uprostřed vesmíru, ale jsem někým, kdo byl očekáván, připraven a předpovězen, jsem někým, koho sem umístil Stvořitel, a tato teorie stvoření vede k existenci Boží“ – což autor Sartrovi vzhledem k jeho věku „odpouští“ a zřejmě přitom souhlasí se Simone de Beauvoir, která slova svého druha odbyla jako „senilní převlékání kabátu“. Sluší se připojit, že z opačného názorového hlediska o této „filozofické loupeži století“ a „nejstrašnější zpronevěře dějin“, jak to nazývali Sartrovi „pravověrní“ přívrženci, píše Bernard Henri-Lévy v knize Sartrovo století.

Také u Williama Burroughse se Schnakenberg s údivem pozastavuje nad tím, že se ke konci šedesátých let stal nadšeným vyznavačem věrouky autora sci-fi L. Rona Hubbarda, nazýval scientologii skutečnou vědou o komunikaci a začal hlásat svou víru v Londýně, kde tehdy žil - „u spisovatele, který je tak posedlý ovládáním mysli, se zdá silně nepravděpodobné, že by konvertoval právě ke scientologům“.

Autor si všímá i neobvyklých spojení či přátelství, třeba toho, že T. S. Eliot si doma pověsil portrét komika Groucha Marxe, jehož byl příznivcem. Rád překvapuje: třeba tím, jak autoři považovaní za vážné dokázali tropit drsné šprýmy (T.S. Eliot, V. Woolfová), tím, že „duchovní otec“ beatniků Kerouac byl ke stáru konzervativcem podporujícím válku ve Vietnamu nebo tím, jak četní modernisté měli až „pravicově reakcionářské“ názory - Gertruda Steinová prý chtěla Hitlerovi dát Nobelovu cenu za mír zato, že Německo zbavil „otravných židů“. Dodejme ale, že pojem „překvapivosti“ je relativní, sečtělý český čtenář ví, že Martin Hilský už ve svých Modernistech podobně konstatoval: „postoje předních angloamerických modernistů, především Ezry Pounda, Williama Butlera Yeatse a T. S. Eliota, vedly mnohé kritiky k závěru, že existuje vnitřní pouto mezi modernismem a fašismem“.

Autorův přístup může připomínat Johnsonovu knihu Intelektuálové, které se opravdu blíží třeba v momentu, kdy H. G. Wellsovi vytýká, že přiměl milenku, s níž čekal dítě, aby se vdala za jiného muže a přitom se s ní dále stýkal. Mnoho sympatií Schnakenberg zřejmě nemá ani pro filozofku a spisovatelku Ayn Randovou, oblíbenou autorku slavných tenistek Chris Evertové a Martiny Navrátilové (u nás o ní vyšel jen sborník z CEPu s předmluvou Václava Klause). Schnakenberg referuje o jejím milenci, který založil institut šířící její „filozofii egoismu“ po světě, když se později tento muž začal stýkat a intimně sbližovat s další stoupenkyní Randové, která byla kromě toho také krásnou mladou modelkou, Randová přísahala, že ho zničí a na veřejném vystoupení ho pak oficiálně vyloučila z objektivistického hnutí.

Celkově má ovšem Schnakenberg k Johnsonovu moralizování daleko, mnohem více než na samotné spisovatele útočí na jejich interprety – literární vědce a kritiky, kteří se podle něj utápějí v neplodných spekulacích. Docela s gustem například líčí, jak Hemingway srazil k zemi recenzenta, který o něm napsal, že jeho styl je „nalepováním falešného ochlupení na hrudník“, Hemingway mu navíc roztrhl košili (i svoji), aby předvedl, že jeho ochlupení hrudníku je mocnější než to kritikovo – dodejme, kam se nato hrabe Viewegovo fiktivní vyřizování si účtů lopatou.

Rozhodně ale nesouhlasím s názorem jiného českého recenzenta této knihy, že při Schnakenbergově celkovém přístupu k autorům jejich dílo „automaticky mizí - stává se něčím naprosto nepodstatným, srovnatelným nanejvýš s kotníkovým náramkem“. I když se totiž Schnakenberg díly spisovatelů nezabývá a často je ani nezmiňuje, to, o čem píše, poskytuje další kontexty, v rámci kterých jejich tvorbu můžeme vnímat. Pokud Sartre před smrtí tvrdil: „mluvil jsem o zoufalství, protože se to nosilo; nikdy jsem ale zoufalství nezažil, ani jsem ho nechápal jako svou součást“, tak se to přece silně týká i jeho díla, ať už si z toho odvodíme cokoli. Když se o J. R. R. Tolkienovi dočteme, že tento notoricky špatný řidič nenáviděl automobily a byl postrachem ostatních motoristů, protože se na oxfordské silnici s pokřikem „Hrr na ně a rozprchnou se“ snažil narážet do jiných vozidel, může to mimo jiné spoluosvětlit roli, jakou technika hraje i v Pánu prstenů - a pro mne osobně je díky tomu Tolkien ještě bližší.

Kniha je psána lehce a svižně, a na vrub toho jdou asi i některá zjednodušení i chyby - Vergilius kupříkladu nebyl básník řecký, ale římský. Více mne ale mrzí, že Tajné životy slavných spisovatelů nejsou delší a že se v nich nevyskytla kapitola třeba o – Milanu Kunderovi. A pokud by česky vyšla i další autorova publikace z února tohoto roku – Tajné životy velkých filmařů – rád si přečtu i tu.